Sen vepsaný do básně

Do nebe jsem hleděla,
když se mé oči otevřely…
Žili tam lidé s těmi, které milovali
a já jsem věděla,
že toto je štěstí země.
Nebylo to ale nebe pro mě,
neboť zde nebyl Bůh.
Leda, lze-li to tak povědět,
jako dík v srdcích lidí
za jejich šťastný svět.

Když se mé oči více otevřely,
do nebe jsem hleděla,
kde lidé Boha uctívali
a já jsem věděla, že toto je blaženosti země.
Nebylo to ale nebe pro mě,
neboť zde nebyl Bůh.
Veliká milost se na lidi vylévala,
modlili se však jen kvůli sobě sama,
obklopeni andělama.

Pak jsem se octla v nebi,
kde lidé o životě hloubali,
odkud a kam jdou, aby poznali,
vše živé i neživé zkoumali,
nepochopitelné chápali,
Boha samého kromě.
Ani to nebylo nebe pro mě.

Až jsem vstoupila do Boží slávy,
život zde byl lehký, melodický, hravý…
Lidé Boha kvůli němu samému uctívali,
v záři, hojnosti a rozmanitosti pobývali.
Ač věčné povznesení nemohlo nikdy unavit,
cosi mě nutilo se osmělit
a znovu se ptát:
Kde je Bůh sám?

Uslyšela jsem hlas v hlavě:
Ty, jenž si troufáš ptát se v Boží slávě,
otevři oči dokořán a viz,
Boží chudobu a prostotu zříš.
Není tam nic, na co by mohl člověk ruku vložit,
co by mohl pojmenovat a nazvat svým,
nic, o čem by se báseň mohla složit…
Jen že tam chci, vím.

A už neslyším ten hlas,
nevidím žádný ukazatel,
neptám se zas,
zmizel i tazatel.
Jak přestávám mnou být,
vnímám jen hluboký klid,
klid života a smrti současně.
SEN VEPSANÝ DO BÁSNĚ.
Hana Brixi Novotná
[email protected]