Také se vám stalo, že se vám zdál sen, který vám připadal naprosto obyčejný? Takový nic neříkající, neobsahující žádné podivné či nadpřirozené věci a přesto jste si ho po probuzení pamatovali?

Mně osobně se zdají sny jen sporadicky. I když jedna teorie tvrdí, že sny se nám zdají pořád, jen si pamatujeme právě ty, co nás nějakým způsobem osloví. Zvykla jsem si, že se mi zdají sny děsivé, ve kterých jsem například byla zaživa zazděná, potýkala jsem se s temnotou, ďáblem, nebo jiné podobně „zajímavé“ témata.

Ale tento poslední sen, ve kterém se ukrývalo velmi hluboké poselství, mi zprvu připadal o „ničem“. Posuďte sami.

Procházela jsem se se ženou a mužem, kteří byli oba v produktivním věku, v prostoru který vypadal jako náhorní rovina. Stálo zde spoustu kolotočů, takové ty klasické řetízkové, a také houpačky a střelnice. Všude bylo plno lidí, mladých i starých a všichni se vesele bavili a snažili se překřičet všudypřítomnou hudbu vyřvávající z ampliónů.

Muž a žena se znali, on ji tajně miloval, ale neodvážil se jí o své lásce říci, protože si nevěřil. Ona jej pouze obdivovala, protože byla zahleděná do jeho „mimořádných“ schopností, o kterých se domnívala že je ovládá. Jako muž jí však nic neříkal, nijak ji nepřitahoval, takže s ním jen kamarádila. Navíc ona měla přítele, který ji na slovo poslouchal a respektoval a kterého si vybrala záměrně, protože se mužů bála. On byl rozvedený a žil s ženou o mnoho mladší, protože stále hledal svou velkou lásku. Jeho mladinká partnerka neznala samu sebe a neuměla vidět do hloubky jeho duše, takže i ona jen obdivovala jeho „schopnosti“.

Ti dva se rozhodli, že se svezou na kolotoči. Nešla jsem s nimi, od určité doby nemám kolotoče ráda. A navíc jsem sebou měla pejska. Tak jsem tam jen tak postávala a koukala, jak se všichni lidé baví. Načež ke mně přistoupil cizí muž, který mi mého společníka začal chválit. Nakonec mne požádal, zda se s ním může projít, protože pejsky miluje, ale sám žádného nemá. To, že jsem souhlasila a svého miláčka klidně svěřila úplně cizímu muži, se mohlo stát jen ve snu, v reálu bych to totiž nikdy neudělala.

Zůstala jsem mezi tou spoustou lidí úplně sama. Rozhlížela jsem se a přemýšlela, co se svou náhle nabytou samotou udělám?

Z přemíry lidí a hudby útočící ze všech stran mne rozbolela hlava, proto jsem se rozhodla prozkoumat okolí. Jediná cesta, kterou jsem objevila, vedla z kopce dolů. Dovedla mne do pustého města – asi jsou všichni nahoře a baví se, napadlo mne. Rozhlížela jsem se kudy dál a zaujal mne zvláštní, neobvyklý a velmi rozlehlý dům, který byl právě rekonstruován. Ze zvědavosti jsem vešla dovnitř a procházela se po prázdných chodbách, které voněly čerstvou omítkou a nakukovala do velikých prázdných pokojů. Cítila jsem jen zvědavost, nic víc.

V tom mne napadlo, že už bych se měla vrátit. Kvůli těm dvěma a také pejskovi.

Ale nejednou jsem se z toho domu nemohla vymotat, byl tak obrovský, že jsem stále dokola bloudila po chodbách. „Safra, copak tu nejsou žádní řemeslníci, kterých bych se zeptala“, napadlo mne a vzápětí se přede mnou objevil muž v montérkách, na kterého jsem hned vybafla. „Dobrý den, kudy se dostanu ven?“ Začal něco říkat, ale já mu nerozuměla ani slovo, nemluvil totiž žádným jazykem, který znám.

Tak jsem mu jen poděkovala a dál hledala východ. Naštěstí se mi to tentokrát podařilo a já byla ráda, protože ten muž vypadal nějak divně, byl takový temný a zamračený. Vyšla jsem před dům, ale zjistila jsem, že cesta, která mne k němu dovedla, zmizela. Nic jsem venku nepoznávala. Zkusila jsem tedy jednu cestu, která se mi jevila jako ta správná. „Když směřuje vzhůru, musí vést na ten kopec“, říkala jsem si. Jenže nevedla. Ještě chvíli jsem tam bloudila, až jsem se nakonec vzbudila.

„Takový nicneříkající a nanicovatý sen“, říkala jsem si a dál ho neřešila. Tedy – chtěla jsem se jím dál nezabývat, ale stále se mi vracel do mysli. Hlavně ten chlap. Vrtalo mi hlavou, co to bylo za jazyk, kterým mluvil? A také jsem přemýšlela, byl to cikán, arab, nebo byl jen tak hodně opálený? A proč nemluvil česky, když tady pracuje?! Ta poslední myšlenka mne téměř rozzlobila a rozhodla jsem se přestat o snu přemýšlet.

Ale poselství v něm ukryté chtělo ven. A samo se mi začalo rozkrývat postupně, pěkně krok za krokem a po vrstvách. Jakmile jsem pochopila jednu vrstvu, dostala jsem se hlouběji ke druhé. Šlo to samovolně, bez tlaku, stačilo se jen zamyslet a obrazy mi nabíhaly jako film v kině.

Nejdříve jsem si však musela uvědomit další souvislosti ve světě vnějším, týkající se požáru katedrály Notre Dame. Napsala jsem o ní text Hořící chrám a zájem Nejvyššího dobra, ale při psaní minedošla zásadní myšlenka významu hořící padající věži. Ta mne napadla až právě po tom snu. V Tarotu je karta Věž součástí Velké arkány s číslem XIV a pojednává o stavu našeho vnitřního světa, a podle mne v tomto konkrétním případě se jedná o stav našeho vnitřního světa kolektivního.

Pro ty, kdo neznají význam karty, zde je stručně její význam:

Uzavřeli jste se ve věži poskytující zdánlivou jistotu, která se však začne otřásat. Jedná se o struktury a dimenze, jež se staly příliš bezvýznamnými a těsnými. To se může týkat přesvědčení a životních zásad, jakož i pojetí jistoty v povolání, financích, ale i vztazích.

Věž je koncept, který nám dříve poskytoval jistotu a bezpečí, ale kterému jsme již vývojem odrostli. Zpravidla jde o překvapivé zkušenosti (někdy o opravdový záblesk ducha) způsobující rozpad starého systému.

Protože je postižena domnělá základna jistot, považujeme zpočátku tyto náhlé změny za katastrofu. Po překonání prvního šoku s ulehčením pocítíme, že jsme byli zbaveni staré zátěže. Tento průlom může být vyvolán vlastním poznáním nebo i vnějšími vlivy.“

Dále mi začalo nabíhat, že ten muž, kterému jsem nerozuměla, jevnitřní muž, animus. Ale nejen můj, došlo mi, že je to kolektivní animus. A nerozumím mu nejen já, ale mnoho žen. Některévůbec netuší, že v jejich vnitřním světě někdo takový existuje,nebo že vůbec mají nějaký vnitřní svět.

Toto jsem rozklíčovala vědomě, ve dne. Ale co s tím mužem, jak mu začít rozumět, na to jsem nepřišla. A tak, než jsem šla spát, dala jsem si záměr – chci porozumět svému svému vnitřnímu muži.

Sotva jsem usnula, hned se načetla vrstva další a já se opět ocitla rekonstruovaném domě a přede mnou zase stál ten řemeslník, animus. Uvědomila jsem si, že je snědý, vousatý, vysoký a statný a že se ho vlastně docela bojím. Zvlášť, když nerozumím tomu co říká.

Přemýšlela jsem a přemýšlela co dál, jak se zachovat, aby se něco změnilo. Až mne napadlo, „když ho nechápu rozumem, zkusím mu naslouchat srdcem“. Hmmm, a změna se začala dít! Jeho slovům jsem sice dál nerozuměla, ale mé srdce ucítilo, že ke mně vysílá energii obdivu. Tak moc jsem se mu líbila! Jeho srdci. Ale jeho rozum se zlobil na nechápající ženu, proto se na mne mračil. Páni, dva lidé, muž a žena, a rozumem si nejsou schopni porozumět. A přitom jejich srdce láskou a touhou po ní přímo přetékají!

Našla jsem odvahu a své srdce otevřela. Takto napsané to vypadá snadno, ale stálo mne to velké úsilí, protože jsem se zprvu hodně bála. Ale už dlouho vím, že aby nastala skutečná změna, jinak nelze, než překročit svůj strach, překonat bolest a obavy z ní. Udělala jsem nejspíš správně, protože v tom snu se stal zázrak! Jako když přes jeden obraz nasouváte druhý, co bylo šedivé a prázdné se zalilo barvami a prázdný dům se najednou stal domovem plným barevného nábytku a obrazů.

Jenže muž stále nechápal a ani já nevěděla co s ním. Dobrá, nechám si to na příště, řekla jsem si. Už i to, že jsem prázdný a pustý dům jen překročením strachu změnila na domov, je velký posun vpřed. Načež jsem usnula klidným spánkem.

Ráno se ve vnějším světě staly další události. Telefonovala jsem s mužem, který se roky intenzivně zabývá vodou. Prý 13 let nepije nic jiného a díky tomu vytvořil nějaký úžasný filtr. Když jsem s ním mluvila, i na dálku jsem cítila ryzost jeho srdce, čistotu úmyslů a vysoké vibrace lidské bytosti. Byl pro mne jako zjevení a vše, co říkal, se mnou hodně silně rezonovalo.

Ten rozhovor mne inspiroval k myšlence na „vodní internet“. A nejen to, vzala jsem džbán, na dno dala šungitové kameny, které mám už nějaký čas, dále křemeny, které jsem našla v okolních lesích a nalila do něj vodu z pramene. Nakonec jsem na něj nalepila slova Pravda a Láska.

Každý doušek této vody posiluji energií lásky. Vždy, když ji piji, řeknu ji „miluji tě“ a prociťuji, jak skrze cévy, tepny a kapiláry až k buňkám a k mé DNA proudí informace a kódy plné lásky.

Velmi zajímavé bylo, že už po jednom dni takto vědomého popíjení vody se mi v noci otevřela vrstva třetí, poslední. Tentokráte jsem se dostala do stavu lucidního snění, to je stav, ve kterém je mozková frekvence pod hladinou Alfa, ale člověk je schopen vše vnímat a své sny vědomě pozorovat a případně i ovládat.

Ve snu se přede mnou objevil zase ten muž. Stále jsem mu nerozuměla, ale tentokrát mne napadlo, že mu podám vodu. Už mne vůbec nepřekvapilo, že na stolku který se vedle mne okamžitě objevil sotva jsem si to pomyslela, stála i sklenice s vodou. Uchopila jsem ji oběma rukama, na chvíli ji přiložila k srdci a tiše pronesla slovo láska. A pro jistotu ještě dodala – miluji tě. Pak jsem mu ji podala. On se napil a… neuvěřitelné se stalo skutečností – pochopil, jeho srdce tu lásku ve vodě ucítilo. Sám mne objal a náhle jsme si rozuměli beze slov, protože vše potřebné si řekla naše srdce.

Jenže to nebylo všechno! Čím více si naše srdce rozuměla, tím více jsem jej vnímala, jeho vnitřní krásu! Měl tak úžasnou energii, čistou, zářivou, všeobjímající. Jak je možné, že jsem nikdy neviděla, že mužská energie může být tak nádherná, podivila jsem se.

A pak se to stalo!

Něco neuvěřitelného! Náhle jsem uviděla, kdo doopravdy je. Svým vnitřním zrakem jsem viděla, jak se před mýma očima proměnil na Ježíše Krista. S tím mi došlo, že v každém muži je tato nejsilnější a nejúžasnější božská energie. Celé věky tam je a jen čeká, až ji muži objeví, přijmou a otevřou se jí. To uvědomění bylo tak zásadní a tak silné, že mnou projela energie, která mne zkřivila do písmene es. A pak ještě jednou, tentokrát jsem však její vibraci už byla schopna zvládnout a jen jsem sebou škubla. Když přišla potřetí, začala jsem se smát.

Ježíš Kristus je inteligentní božská energie a není nikde ve vnějším světě. Nepotřebuje prostředníky, chrámy a katedrály. Potřebuje jen vědomé a vibračně vyspělé muže, kteří tuto nejsilnější božskou vibrací dokáží v sobě nejen přijmout a nést, ale také předávat dál.

A také mne napadlo ještě něco. Je-li v každém muži energie Ježíše, pak v každé ženě je energie Máří Magdalény, jeho protějšku. A nejen to, v nás ženách, které jsme porodily dítě a staly se matkami, je také energie Panny Marie, matky syna a dcery boží. Toto jsou pravdy, které před námi byly záměrně ukryty za symboly a nauky, kterým většina nerozuměla.

A takto božské vědomí vstupuje do každého, kdo se mu dobrovolně otevře.

Každý Boho – člověk má tedy vědomý vnitřní svět, který obývá vnitřní žena – anima, napojená na energii Panny Marie, matky boží a Marie z Magdaly, partnerky Ježíše Krista. A současně jej obývá vnitřní muž, animus, který je napojen na energii Ježíše Krista.

Toto jsou nejsilnější energie, tvůrčí energie pocházející ze Zdroje nejvyšší inteligence. A jak uvnitř tak vně, jak nahoře, tak dole. To stále platí, podobně jako platí interakce Jin a Jang.

Můj rozum zůstal stát na vším, co jsem svým srdcem díky zdánlivě obyčejnému a bezvýznamnému snu objevila. Kolik vrstev. A kolik poznání iluzí.

V kolika iluzích ještě žijí ostatní a kolik je lží, které považují za pravdu. Všichni ti, co upřednostňuji vnější před vnitřním. Všichni ti, kteří pláčou nad ztrátou katedrály aniž by si uvědomovali, že dnes a denně ztrácí sami sebe. Ti, pro které je důležitější výše konta, nebo krása tváře, před krásou pravdy a lásky uvnitř srdce.

Vyslovila a napsala jsem to, co ke mně přišlo s nadějí a vírou, že takto se vše rychleji zhmotní. Každá myšlenka totiž potřebuje být nejprve vyslovena a pak sdílena s ostatními. Pokud tedy toto poznání s vámi zarezonovalo, pošlete jej dál. Čím více se bude sdílet, tím rychleji se bude zhmotňovat v tomto světě.

Mužské i ženské srdce se bude rychleji léčit a uzdravovat.

A tím rychleji se lidé začnou stávat vědomými tvůrci, kteří ví, kdo jsou a tvoří svůj svět v souladu s tím vnějším tak, aby to skutečně pravdivé žilo, rostlo a vzkvétalo.

Na závěr ještě chci říci, že celý život jsem měla problém se slovem Ježíš Kristus. Neměla jsem ho ráda, protože jsem v něm viděla náboženská dogmata a muže trpícího na kříži, s trnovou korunou na hlavě. A tak jsem tento pojem obcházela, jak jen to šlo. Dnes jsem s ním srozuměna a jsem jsem mu otevřená, protože už vím, že to byla lživá iluze, věky nám předkládaná a udržující nás v moci těch, komu tento symbol sloužil. 

A není to moje neúcta, ale přesně naopak! Moje velká pokora před touto tak mocnou energií. A současně vědomí, že čas utrpení končí přesně v tom okamžiku, kdy to svým srdcem pochopíme a přijmeme. A bezvýhradná láska se v něm rozhoří naplno…

Zdroj: https://dagmar-barankova.cz


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Líbí se vám, co děláme?
Rádi byste podpořili provoz internetové televize Cesty k sobě?

200,-

Platba

300,-

Platba

500,-

Platba

1000,-

Platba

Za veškeré příspěvky předem děkujeme!

Zasláním daru dochází k uzavření darovací smlouvy dledarovacích podmínek.
Prohlášení o ochraně osobních údajů darujícího. Platba probíhá prostřednictvím služby

géčko.png verified_by_visa-full-colour.png Mastercard_SecureCode [Převedený].png visa-full-colour-rgb.png visa_electron_2015.png mc_accpt_match_eps.png me_accpt_match_eps.png ms_accpt_match_eps.png