Zdroj: Pixabay.com

Líbí se mi dětská spontánní upřímnost a samozřejmost, s jakou děti sdělují „To jsem ale šikovná.“ „To se mi ale povedlo!“ „To je hezké, že?“

A o to více se mi líbí, pokud se (nejen) ženy v mém okolí umí upřímně a s radostí dítěte pochválit. Je až s podivem, že ačkoliv se na spoustě míst dočtu o sebe-rozvoji a vztahu k sobě, tak i přes tento fakt slýchám ženy, jak sebe samy shazují buďto před sebou, že jim to mimoděk ulítne anebo veřejně před druhými.

Co větičky „Já jsem ale blbá.“ .. „Zas jsem to spálila, klasika.“ .. „Tady mám na zrcadle šmouhu, já jsem prostě naprosto levá.“ .. ? Víš, znáš, používáš?

Taky jsem tyhle věty používala. A časem jsem si uvědomila, že pokud si řeknu několikrát denně, že jsem blbá, tak si to o sobě podvědomě začnu opravdu myslet. Ne, že se mi nepovedla jedna činnost, ale že jsem hloupá a neschopná celkově. Zarývala jsem si to pod kůži právě takovými větami.

Teď si to uvědomuji a vědomě se chválím i pochvalu přijímám.

Ženy se bojí pochválit, ukázat, že něco umí. Takhle jsem chválila kamarádce (říkejme jí třeba Ivana) vlastnoručně vyrobený šperk a okamžitě to začala bagatelizovat. Snižovala svoji píli, jak to nic není, a že tamhle to očko na náušnici mělo být méně kulatější, a ten výsledný tvar měl být vlastně úplně jiný, takže se to ani nepovedlo a dokonce, její jiná kamarádka, ta už zvládne nejen náušnice, ale celý set za pár hodin a to ona nikdy nedokáže.

Myslela si to doopravdy? Podle mě v hloubi duše ví, že jí to jde a hlavně, že ji tohle tvoření baví. Možná je to jen strach veřejně se pochválit.

 

DĚLALA TO TAK MOJE MAMINKA, TAK JÁ TAKY

Máme tyto fráze léty naučené tak, jak to říkaly naše maminky a babičky „Aaaale to nic není“ .. a honem honem od pochvaly pryč k jinému tématu.

Ivana mi klidně mohla říci, že děkuje, dalo jí to práci a je ráda, že to zvládla. Já bych ji ráda podpořila v tom, ať to nadále dělá. Nedívala bych se na ni skrze prsty.

Je v pořádku pochválit se. Samochvála nesmrdí, jak se traduje. Samochvála voní laskavým přístupem k sobě samotné a uznáním vlastních kvalit.

Moje máma naopak říká „pochval se třikrát denně, nikdo jiný to za tebe neudělá“. Zaprvé doufám, že to opravdu dělá a zeptám se jí na to. Zadruhé já bych řekla, že pokud to opravdu nikdo jiný neudělá, tak pochválit se sama alespoň 6x denně i za drobnosti. A hlavně za konkrétní věci.

Už jenom to, že se ráno probudím, otevřu oči a dokážu ovládnout tělo k nějakému pohybu. To je veliká spotřeba energie a tělo do toho dává opravdu všechno – tolik svalů, kostí a nervů spolupracuje dohromady. Je to důvod vlastní tělo pochválit a tak i sebe samotnou? Ano.

Pokud se pochválím, okolí si toho všimne a bude mě více chválit. Co dělám, to si přitahuji. A dokonce se možná i lidé okolo mě budou více sami chválit.

Taky jsem se od Ivany dozvěděla, že její jiná kamarádka už zvládne nejen náušnice, ale celý set a to ona nikdy nedokáže.

POROVNÁVÁNÍ SE

Ach ten nešvar porovnávání se. Ivana přeci není o nic horší, než její kamarádka. Sama navíc k vyrábění zvládá péči o domácnost, dvě děti a psa. Nikde není dáno, že časem nebude lepší a zručnější.

Každý jsme jedinečná osobnost, každý něco umíme, a pokud Ivany kamarádka ovládá lépe vyrábění šperků, tak Ivana zase lépe zvládá organizaci domácnosti. V mé domácnosti vládne chaos, který dokáže dát do pořádku můj manžel. A já nám umím uvařit skvělý oběd. Každý něco umíme na určité úrovni. Mě baví vařit a péct a možná i proto dělám dobré jídla.

Mimochodem, kdybych chtěla a naplňovalo mě to, tak v domácnosti nastane řád a pořádek a stejně tak Ivana, kterou navíc vyrábění baví, může klidně i časem prodávat její vlastní originální šperky.

KRITIKA OD OSTATNÍCH

Ivana se nikdy nezmínila, že by ji kdo pochválil. U nás je to doma běžné, řekneme si navzájem, že si vážíme činnosti toho druhého. Například, že to moje jídlo bylo vynikající, až se přejedli a manžel, že skvěle uklidil, a tak k nám může přijít i nečekaná návštěva.

Někde to takhle nemusí fungovat. Ivana není jediný příklad. Já neslyšela tátu, že by pochválil naši mámu.

Anebo si vybavím „no, mohlo by to být víc slané“ .. „a tady by to chtělo ještě utřít prach“ .. když zůstanu u toho jídla a pořádku. Obligátní „maminka to vařila jinak/lépe“ vynechám, to se u nás nenosí a manžel by si po této větě mohl uvařit sám.

Druzí nás mohou kritizovat

  • v rámci činností „tohle jsi mohla udělat lépe“ .. „ty jsi nešika“,
  • a nebo jako osobnost „jsi zlá, jsi ošklivá holka“
  • a taky zevnějšku „ty máš dlouhé zlodějské prsty“….

Nemusím pokračovat, že?

A když jsme u toho zevnějšku, ten ženy kritizují ze všeho nejraději. Místo, aby hledaly, co je na nich krásné a jedinečné, tak vyzdvihují, jak tamhle přebývá kilo navíc a já opravdu nevidím, kde, anebo že mají špatnou barvu vlasů, moc veliký nos, moc velké boky nebo malý zadek. A holky i ženy závistivky taky pomlouvají prvořadě zevnějšek „vidíš, jakou má ránu?“

Mám jednu veselou příhodu, která souvisí s tím, co píšu. Jako šestiletá jsem usedla strýcovi na klín, upřímně se na něj podívala a zeptala se „Já se ti líbím, že?“ Znám ji z vyprávění, sama si tuhle situaci nepamatuji. Ale jen to píšu, tak se usmívám. Tehdy jsem vůbec nemyslela na to, že mám klapaté uši, špíčky z pojídání sladkého, buclaté tváře, divnou bradu a neustále opar na tváři.

Pokud pominu fázi dospívání a část dospělosti, kdy jsem znala přesně všechny mé nedokonalosti, tak dnes i ten opar nesu s hrdostí a brada je prostě můj rys společně s protáhlým obličejem a kolem něj neposedné rovné vlasy, které mi občas pocuchá rozpustilý vítr. Mám se ráda taková, jaká jsem. Odlišnosti krásy od jiných žen mám, ale rozhodně neovlivňují mínění o mně samotné a nespouští mi v hlavě vlnu sebekritiky.

NEPŘIJDU SI DOST DOBRÁ

Možná si ale Ivana opravdu nepřijde dobrá, a nevidí to, co vidím já. Je toho tolik, co zvládá. Jako každá máma, co znám.

Kde se ten pocit v ní vzal? Jde o dlouhodobý proces. Ona se nevidí mýma očima, neocení se, nepochválí se. Nikdy se ani nezmínila, že by ji pochválil její partner či jiný blízký. To, že si nepřijde dost dobrá pro sebe a ani pro druhé, je spíše výsledek všeho již napsaného. Málokdo se probudí a na lusknutí prstu změní na sebe pohled.

DEPRESE

Nebýt pro sebe ani druhé dost dobrá, nepřijetí se, to všechno postupně odsává životní energii. Někdy to může dojít i do fáze naprostého fyzického i duševního vyčerpání. Pak už třeba ani nezbývá síla na to, se vůbec kritizovat, protože prostě vím, že je všechno špatně. A jednoho rána .. jednoho rána se třeba ani nezvládnu postavit. Nebude důvod, když je všechno špatně.

Výše popsané je už depresivní stav, a byť jsem fází diagnostikované deprese prošla, netroufnu si zde laicky radit. Tady přenechám místo povolanějším.

Nechceš až do takové fáze dojít? Čti dál.

CO TEDY S VĚČNOU SEBEKRITIKOU?

Abych se věčně nekritizovala a nesnižovala svoji hodnotu, tak jsou v zásadě potřeba tyto tři kroky, a to:

  1. uvědomit si, že to dělám – přistihla ses, jak u mého článku kýveš souhlasně hlavou, když jsi četla, jak se někdo kritizuje? Tady přichází uvědomění si. A máš to ve svých rukou. Ty to můžeš ovlivnit a změnit
  2. nacvičit si sebe-ocenění – například „jo, to jídlo je balzám pro moje chuťové buňky“
  3. nacvičit si i přijímání pochvaly – napadá mě „děkuji, jsem pyšná na to, jak se mi to povedlo“ – nebo „i já jsem ráda za to, jak jsem to zvládla“

Pochvala nás – bez rozdílu věku a pohlaví – prostě motivuje k růstu – v dovednostech, činnostech i ve vztahu k sobě samým. A tak je vlastní ocenění se důležité na cestě k víře v sebe samotnou.

Pokud mám v sebe věřit, musím se dokázat i ocenit. Ne se věčně kritizovat.

Můžu si klidně říci „tohle příště zkusím udělat jinak“, ale zároveň musím mít na paměti „a tohle všechno jsem už dokázala, takhle velký kus cesty jsem ušla a tohle umím“.

Tak já začnu a půjdu příkladem: jsem pyšná na to, že jsem napsala tenhle článek, že jsem dokázala své myšlenky přetavit v čitelný a srozumitelný článek, který Ti bude přínosem.

Autor: Simona Poskerová Hrubá

Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě