Zdroj: Pixabay.com

Čas od času můžeme závidět zvířatům. Mnohdy trpí, ale na rozdíl od nás to nepovažují za „problém“. Zdá se, že jejich životy jsou vesměs jednoduché. Když mají hlad, tak se najedí, a když přijde únava, jdou spát. Veškeré plánování budoucnosti u nich řídí místo úzkosti instinkt. Zvířata jsou očividně příliš zaneprázdněná přítomností – na to, aby se mohla zabývat smyslem života či budoucností, jednoduše nemají dost času. Jejich štěstí pramení z bezprostředního prožitku přítomnosti – ne z víry v to, že někde před nimi čeká světlá budoucnost.

To však ale rozhodně neznamená, že by zvířata nebyla schopna vnímat svět plnohodnotně. Jejich zrak, sluch a čich jsou často mnohem citlivější než naše smysly. Stejně jako člověk si dokážou naplno užívat jídlo i spánek. Mozek zvířat však za jejich vytříbené smysly platí určitou daň. Jeho funkce jsou velmi specializované, a proto se celý jejich život točí kolem opakování osvojených návyků. Zvířata tak nevládnou rozumem, nedokážou uvažovat v abstraktních pojmech a mají jen velmi omezenou paměť i schopnost předpovídat.

Daň za naši citlivost

Lidský mozek naše životy díky své vnímavosti bezpochyby nesmírně obohacuje. Za naši vyšší citlivost však platíme nemalou cenu v podobě větší zranitelnosti. Vůči zranitelnosti se samozřejmě můžeme zatvrdit jako kámen, s citlivostí však mizí i schopnost prožívat radost. Jak jsou naše těla vnímavá, tak jsou i křehká – oční bulvy, ušní bubínky, chuťové pohárky a nervová zakončení jsou propojená s nesmírně složitým a choulostivým mozkem. Naše orgány přitom nejsou jen zranitelné, ale navíc rychle podléhají zubu času. Jistá přírodní zákonitost zřejmě zajišťuje, že tkáň, která je citlivá a vnímavá, musí být zároveň i choulostivá a zranitelná.

Schopnost prožívat nesmírnou slast s sebou neodvratně nese i citlivost vůči obrovské bolesti.

Požitky milujeme, zatímco bolest nesnášíme, zdá se ale, že jedno se bez druhého neobejde. Tyto dva pocity se zdánlivě musí střídat, protože nekončící slast by nás buď brzy omrzela, nebo bychom jí vyžadovali čím dál víc. Větší slast by pak naše smysly časem otupila, nebo by se rovnou změnila v bolest. Je to jako s jídlem – kdybyste neustále jedli jen delikatesy, brzy byste buď ztratili chuť k jídlu, nebo by se vám udělalo špatně.

Dle stejného principu se řídí i vše ostatní. Čím více si ceníme života, tím více považujeme smrt za zlo. Čím více jsme schopni milovat druhého, tím více nás zarmoutí jeho smrt či odloučení. Čím hlouběji se odvážíme ponořit za pravdou, tím větší cenu zaplatíme za nabyté vědomosti. Proto se není čemu divit, když se mnozí z nás občas ptají, zda člověk v tomto ohledu nezašel až příliš daleko, jestli to všechno vlastně stojí za to a jestli by vlastně nebylo nejlepší, kdybychom se mohli na žebříčku evoluce posunout raději o pár příček níže – k relativní klidné mysli zvířete, zeleniny či nerostu.

Mnozí se o to často pokouší. Jistě znáte ženy, které se po nějaké hluboké emoční ráně z lásky či sňatku zapřisáhly, že už mužům nedovolí, aby si s jejich city nadále zahrávali, a nadobro své srdce před světem uzavřou do neprostupné skořápky. Snad ještě častější jsou pak případy citlivých chlapců, kteří se již v mládí rozhodnou stát „tvrdým chlapem“, kterého se jen tak něco nedotkne. Takovou ignorantskou pózu zaujímají často všichni ti rádoby dospělí muži, kteří považují cokoliv intelektuálního či emočního za zženštělé a „slabošské“. Pokaždé když se člověk zatvrdí, zabije v sobě kousek sebe samotného.

Pokud chceme být doopravdy člověkem, žít naplno a vědomě, musíme být ochotni za své radosti platit utrpením. Bez této oběti nemůžeme nikdy dosáhnout plně vědomého prožitku a rozvíjet tak svou mysl. Člověk už ze své podstaty ale není ochotný takovou cenu zaplatit. „Od přírody“ jsme nastavení tak, abychom se jakékoliv bolesti vyhýbali. Se vzrůstající intenzitou bolesti je přitom představa, že bychom ji dobrovolně měli snášet, čím dál více absurdní. Proto náš život stojí na rozporu a paradoxu.

Autor: A. Watts, z knihy: Vědění pro nejisté časy

Zdroj: www.seberizeni.cz


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě