Zdroj: Pixabay.com

Poznejme počátek toho všeho a změňme to tady a teď tím, že to uvidíme a přijmeme. To, že se nyní zbavujeme programů a starých vzorců už víme, a nyní se podívejme na to, kdy tyto programy vznikly, prociťme to a propusťme. Staňme se tím, kým doopravdy jsme. 

Smyslem tohoto článku je procítit při jeho čtení sami sebe, své dětství a svou cestu k programům.

Jako malá holčička jsem vnímala svět jako něco kouzelného, dokonalého a nádherného. Každý strom, kytička, brouk, pták i stéblo trávy  byl pro mě dokonalý důkaz tohoto mého přesvědčení. Několik hodin na zahradě našeho domu mi řeklo o životě víc, než mi pak bylo říkáno okolím. Naše zahrada mi přišla jako nejkrásnější místo v celém vesmíru. Svět (život) byl spravedlivý, pravdivý, moudrý a dokonalý. Když přeci dokáže život vytvořit tohle, tak jaký jiný by mohl být.

A lidé? Milovala jsem lidi. Lidé mě fascinovali. Bavilo mě sledovat, jak jsme každý úplně jiný. Jak jinak vypadáme, jinak mluvíme, každý máme jiný hlas, oči, obličej, jinou chůzi, podle které jsem již z dálky poznala, kdo se blíží. Jak každý také vyzařujeme jinou energii, a jak tato energie na každého z nás jinak působí. 

Když jsem pozorovala tento projevený svět, byla jsem šťastná a vděčná, že je mi dopřáno tohle vidět a vnímat, a být toho nedílnou součástí. Časem, ale začali do života malé holčičky zasahovat programy a vzorce ostatních lidí z okolí, kteří byli na Zemi déle než já, a kteří byli přesvědčeni, že vědí víc a lépe jak žít a jak se chovat. Byli přesvědčeni, že mě musí změnit, aby mě ochránili a připravili na život do budoucna. A zde začíná předávání programů.

Jejich důvody byly různé. Cítila jsem strachy a obavy (co řeknou) z ostatních lidí, ze systému ve kterém žijeme. Přesvědčení, že ve společnosti ostatních lidí se musí člověk nějak chovat a vyjadřovat, aby to ostatní lidé chápali a samozřejmě co nejméně vybočovat. Prostě jsme najednou byli přesvědčováni o tom, že nesmíme hlavně vadit a překážet ostatním lidem, že naše přirozenost a jedinečnost není mezi ostatními vítána, protože už tu jsou vytvořené nějaké představy toho, jaký máme každý být a jak se máme chovat a do těchto představ je potřeba nás vměstnat.

Každé dítě se snaží nejdříve bránit, a tak protestuje (zlobí), dělá pravý opak, snaží se vymanit z představ ostatních, ale nakonec polehneme všichni. Přestaneme bojovat, protože to vyčerpává a zraňuje, a tak přijmeme roli toho, kdo se začne měnit k obrazu představ okolí a v tu chvíli přijme do svého života programy. Programy, které si nabalujeme a nabalujeme na svou prapodstatu koho, kdo doopravdy jsme.

A tím se Já jsem, změní v To jsem byl. A nakonec zapomeneme i na to, kdo jsme doopravdy byli.

Staneme se součástí programů s přesvědčením, že jsme takový, jací ve skutečnosti vlastně nejsme, a nemůžeme si vzpomenout, kdo vlastně jsme. 

A tak se v dospělosti zarytě držíme programů, protože máme strach z toho, kdo bychom mohli být a jak by na nás reagovalo okolí, o kterém jsme toho tolik slyšeli. Máme strach z vlastní síly a prapodstaty. Bojíme se být sami sebou, aniž si to uvědomujeme.

Tento zážitek mi přinesl jedno zjištění, že není viníka, ani oběti, protože tímto procesem naprogramování si prošli všichni. Nejen já, ale i moji rodiče a jejich rodiče, a rodiče jejich rodičů, také všichni přátelé a kamarádi, sousedé, prostě všichni lidé na celém světě. Tímto principem naprogramování prošli úplně všichni na planetě Zemi.

Ale dnes již víme, že tohle není cesta ke spokojenosti, ale cesta do zapomnění a naprogramování. Bytí v programech strachu a obav.

A právě teď přišel čas odpojení programů!

Je to čas, kdy nejen, že lze naplno vidět naše programy, ale je to čas, kdy je můžeme opustit. Strhnout si masky, pustit se všeho starého a začít si tvořit nový život.

Zastavme se, nadechněme se a spojme se svou odvahou uvnitř sebe. Zastavme se a jděme do svého srdce. 

Odhoďme masky a uzříme programy, které nás ovládaly. Neřešme je, je jich mnoho a stejně bychom je nevyřešili. Jen je uzřeme a přijměme, že je máme. Napojme se na svá srdce a intuici a začněme žít podle toho, co cítíme a co opravdu chceme.

Že ještě nevíme jak? Že vlastně nevíme, co ve skutečnosti chceme? To není důležité. Jakmile uzříme, že jsme byli naprogramováni a zvolíme si uvnitř sebe cestu ke svému vlastnímu srdci, budeme vedeni svou intuicí krok za krokem. Jen důvěřujme našemu vnitřnímu vedení a jen to pozorujme a prociťujme.

Důvěřujme tomu dokonalému uvnitř sebe a staňme se opět sami sebou, ať už to znamená cokoliv. Pozorujme se a kochejme se tím, kdo doopravdy jsme. Tohle je cesta domů.

Tak pojďme všichni domů, do svých srdcí a vědomí toho, kdo doopravdy jsme. Bez obav a s důvěrou. Ať se bude dít cokoliv, nepřestávejme věřit v dobro a držme si v sobě přesvědčení, že jsme si zvolili svá srdce. Buďme trpělivý. Cesta domů právě začala.

Zdroj: mahulen-tereza-kisir.webnode.cz


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě