Povídání s vnitřním dítětem: proč mi má mysl nedovolovala se uzdravit

views 1 087 datum 14. 9. 2021

Ráda bych se s vámi podělila o jeden prožitek. Díky němu jsem si znovu uvědomila, jak moc naše dětství ovlivňuje celý další život, včetně naší schopnosti se uzdravit. Objevila jsem další dva podvědomé programy, které mě dlouho "držely nemocnou", moje mysl to nevědomky sabotovala.

V dětství si ukládáme podvědomá přesvědčení

panenkaKdysi jsem koupila své dceři panenku, která vypadá jako já :-). Pro případ, že někam odjedu, ona bude doma beze mne, tak aby jí nebylo smutno.

Jednou jsem potřebovala vyřešit nějaký problém a docela mě to trápilo. Seděla jsem na gauči, přemítala, co dál, a tak nějak intuitivně jsem si vzala panenku (sama sebe :-)) na klín a začala se jí svěřovat. A říkat jí nápady, jak by se to dalo vyřešit. Pak jsem ji začala utěšovat (rozumějte samu sebe utěšovat), že to dopadne dobře.

A vtom to přišlo. Docela nekontrolovatelně jsem se rozplakala. Tiskla jsem ji k sobě, utěšovala, ať se nebojí, že to dobře dopadne, a po tvářích se mi valily slzy jako hrachy.

Během té krátké chvíle mi došlo, jak moje myšlení, pocity a jednání celý život silně ovlivňuje podvědomý program uložený v dětství:

"JSEM NA VŠECHNO SAMA."

Situací, kdy se ten program vytvářel a následně posiloval, bylo hodně:

  • Moc mi v dětství chyběl táta (od svých 7 let jsem žila jenom s maminkou a bráchou, tátu jsem až do 15 let v podstatě neviděla).

  • Na základní škole jsem byla úplně vyloučená z kolektivu (byla jsem introvert, měla jsem samé jedničky…).

  • Bydleli jsme ve velkém domě a já musela mít sama svůj pokojíček, i když jsem chtěla mít s bráchou jeden dohromady.

  • já jako maláMoc jsem jako dítě toužila po dobrodružství: spaní pod stanem, ježdění na výpravy do přírody, táboření… ale neměla jsem možnost nic takového prožívat, tak jsem si svoje „dobrodružství“ vymýšlela sama na zahradě (třeba jsem vykopala Setonův hrnec :-)). Vůbec jsem si nejvíce hrála sama – tipuju, že tak půlku dětství jsem strávila sama na stromě :-).

  • Byla jsem vychovávaná raději čekat, že věci spíš dopadnou špatně, k přehnané úctě k autoritám, nedůvěře v sebe sama atd. (maminka to samozřejmě myslela upřímně dobře, vůbec ji z ničeho neobviňuju, celkově jsem měla moc hezké dětství).

V dospělosti, když jsem pak byla nemocná, jsem vůbec svému tělu nevěřila, že to zvládne. Cítila jsem se na všechno strašně sama a měla strach, že se uzdravit už nedokážu.

I tyhle pocity se najednou, když jsem objímala tu panenku, odněkud vynořily. Tiskla jsem ji k sobě, jako bych to byla já ve svých třeba 8 letech, utěšovala ji, říkala jí, že ji mám ráda a že není sama, že tu pro ni vždycky budu.

Vnitřní dítě

V tu chvíli jsem si připadala jako blázen :-). Ale vlastně jsem intuitivně objevila metodu, kterou psychologové běžně používají – říkají jí metoda vnitřního dítěte. Je to takové navázání kontaktu s naším podvědomím.

malá jáVychází z toho, že každý z nás má v sobě pořád někde to malé, vystrašené dítě, které potřebuje dosytit láskou, pochopením, důvěrou v sebe sama… zkrátka vším, co se mu v dětství nedostávalo a v dospělosti se to pak jako autopilot projeví v situacích, kde bychom to vůbec nečekali.

Nemoci mě provázely ještě i v době, kdy moje dcera byla malinká. Už to sice bylo o moc lepší, ale ještě jsem poměrně často něco chytla. Měla jsem tehdy hrozné výčitky, že se jí nemůžu věnovat na 100 %, že musím třeba ležet s horečkou… že jsem jako máma zklamala, selhala.

Jak jsem teď objímala tu panenku, došlo mi, že další šílený program z mého dětství je:

„NESMÍM ZKLAMAT A SELHAT.“

Byla jsem jako malá přesvědčená, že musím mít samé jedničky, abych nezklamala paní učitelku, maminku, že nesmím říkat své názory a musím uznávat všechny autority, chovat se přesně podle pravidel, nevybočovat z řady – jinak v očích všech kolem selžu.

Kdykoliv jsem něco neudělala na 100 %, tak jsem měla pocit, že jsem zklamala.

Program „nesmím zklamat“ mě silně ovlivňoval i v dospělosti. I tím, že se nedokážu uzdravit, jsem měla pocit, že zklamávám, že nejsem jako člověk dost dobrá. Dostávala jsem se tím ještě více do stresu a nemoci se tak akorát zhoršovaly.

Jak jsem objímala tu panenku, slzy se valily a já ji hladila a říkala jí, že nemusí být dokonalá. Že ji mám ráda přesně takovou, jaká je.

Musela jsem v sobě tu malou holčičku dosytit vírou v ní samotnou, podporou, bezpodmínečnou láskou. Přeštípnout ty obruče, které ji svazovaly, aby mohla volně dýchat a věděla, že je milovaná, i když nebude ve všem nejlepší, dokonalá, nejhodnější…. Že je v pořádku, když si občas udělá věci po svém, bude mít jiný názor. Dodat jí odvahu, aby si věřila.

Když budeme věřit sami sobě, budeme tím věřit i svému tělu, že se dokáže uzdravit, že nechytne každou nemoc, kterou kde potká, že je silné a schopné si poradit. A to je pro uzdravení naprosto klíčové.

Tenhle příběh je jenom malá ukázka, jak mohou programy z dětství ovlivňovat naše zdraví a celý náš život.

Je důležité tahle podvědomá přesvědčení v sobě nějak postupně zpracovat a otevřít si tím cestu. Ať už cíleně, nebo spontánně.

Mluvit s tím malým človíčkem uvnitř nás je jedna z možností, jak to udělat. Další skvělou metodou je třeba meditace s vizualizací, která pomáhá naši mysl postupně přeprogramovat.

I po letech zjišťuju, že pořád je co čistit :-). Občas brnknu na citlivou strunu, uvědomím si různé souvislosti… a i když už jsem dávno zdravá, vždycky se mi uleví, když odloupnu další slupku :-).

Až budete sami, zkuste si vzít nějakou panenku nebo plyšáka a chvilku si s ním popovídat :-).

Jana

Zdroj: www.mozaikazdravi.cz

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR::
107-7380440287/0100 s uvedením „Dar“ do zprávy pro příjemce.

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
logo Cesty k sobě 2021