Zdroj: Pixabay.com

Kdybychom hledali největší traumata v dějinách českého státu, jistě se na předních místech ocitne porážka stavovských vojsk na Bílé hoře v neděli 8. listopadu 1620 a následná poprava 27 českých pánů v pondělí 21. června 1621. Obě události se staly i součástí novodobé mytologie českého národa, což zvlášť silně platí o zmiňované popravě. Dodnes se o ní traduje řada omylů – a na mnoho otázek stále nemáme odpověď.

Poprava sedmadvaceti českých pánů dne 21. června 1621

“Hrozný pád království Českého. Ačkoliv čáka a naděje byla, že těm tak arestovaným a vězením ujištěným osobám milost učiněna bude a při hrdlích zůstaveni budou, ale nařízením Jeho Milosti císařské jsou k smrti odsouzeni a ortelováni a jedni po druhých z rathauzu Starého Města pražského na theatrum, v rynku hlavním téhož města k tomu připraveném a suknem černým obestřeném, vyvedeni a mečem stínáni osoby tyto.”

Těmito slovy začal popisovat strašidelnou, ale výpravnou a velkolepě inscenovanou popravu, k níž došlo 21. června 1621 na Staroměstském náměstí, Mikuláš Dačický z Heslova ve svých proslulých Pamětech. Aniž to tušil, hned v oné první větě za “titulkem” o hrozném pádu zachytil jeden z okamžiků, který se později stane předmětem oné zmiňované “mytologie” spojené s exekucí.

Dačický totiž píše o vyvádění pánů z “rathauzu” (radnice) a jejich přivedení na “theatrum”, tedy vyvýšené pódium proměněné v popraviště. Dodnes se často chybně traduje, že vůdci stavovského povstání proti Habsburkům byli z radnice přiváděni k exekuci na vysoké dřevěné lešení přímo oknem v prvním patře. Podle historiků tomu tak ale nebylo. “Ve skutečnosti všichni odsouzení scházeli z patra po schodech před radnici, obešli roh její věže a potom vystoupili na dřevěné pódium,” píše Jiří Horák v Knize o staré Praze.

Další mýtus, tentokrát však v obecném povědomí přece jen známější jen jako mýtus, spočívá v ustáleném názvu celé exekuce, jíž se říká “poprava 27 českých pánů”. Poměrně často se v souvislosti s tímto pojmem správně zmiňuje, že “pánové” (což je označení pro urozený šlechtický stav) mezi popravovanými ani zdaleka nepřevažovali, protože víc bylo měšťanů. Co už se tak často nedodává, je fakt, že ani slovo “čeští” úplně nesedí, neboť mezi ubíjenými měšťany bylo také pár Němců.

Kolik bylo hlav?

A hned po prvních mýtech následuje další – v souvislosti s tím, že kat Jan Mydlář se stal celkem populární postavou české kultury, a s tím, že uťaté hlavy českých pánů byly později vystaveny na Staroměstské mostecké věži, se v povědomí lidí usadila představa, že všech 27 popravovaných bylo sťato. Ve skutečnosti však byla hlava useknuta na popravišti jen některým z nich.

Konkrétně šlo o deset osob šlechtického stavu, z toho tři pány (Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava z Budova a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic) a sedm rytířů (Kašpara Kaplíře ze Sulevic, Prokopa Dvořeckého, Fridricha z Bílé, Jindřicha Ottu z Losu, Viléma Konecchlumského, Bohuslava z Michalovic a Diviše Černína z Chudenic), a dále o dva měšťany, konkrétně právníka Jiřího Hauenschilda z Fürstenfeldu a lékaře a univerzitního rektora Jana Jesenského.

Bohuslavu z Michalovic byla navíc uťata pravá ruka a Janu Jesenskému vytržen jazyk. Jesenského bezhlavé tělo bylo poté ještě rozčtvrceno. Nejostřejšího trestu se mu dostalo proto, že coby diplomat ve službách českých stavů na uherském sněmu v Prešpurku přemlouval Uhry, aby se odklonili od císaře (čímž se slovy žaloby “jazykem provinil, a proto mu bude jazyk zaživa vyřezaný”), a dále proto, že napsal politicko-filosofický traktát Pro vindiciis contra tyrannos, v němž obhajoval právo lidu svrhnout panovníka, pokud nejedná v jeho zájmu.

Zbývajících patnáct měšťanů bylo dílem oběšeno buď na břevně vystrčeném z okna v patře staroměstské radnice, nebo na šibenici, která byla postavena asi třicet až čtyřicet kroků od pódia směrem k dnešní Pařížské ulici, dílem zřejmě ještě sťato (Dačický z Heslova zmiňuje například jméno prvního městského konšela Jana Šultyse z Kutné Hory, jehož uťatá hlava byla po popravě odeslána do tohoto města a tam vystavena na Kolínské bráně).

Dvěma měšťanům německé národnosti (právníkům Jiřímu Hauenšildovi a Leonardu Rüppelovi či, jak ho popsal Dačický, “Leanderu Ryplovi”) byla podobně jako Bohuslavu z Michalovic navíc useknuta ruka.

Někteří exekuci unikli

Aby to bylo ještě o něco složitější, několik mužů popravě na Staroměstském náměstí uniklo. Již 7. června 1621 spáchal sebevraždu pražský měšťan a advokát Martin Fruwein, jenž v povstalecké stavovské vládě zastupoval městský stav a stejně jako Jesenský měl přijít ještě před smrtí o jazyk, poté o hlavu a nakonec být rozčtvrcen. Fruwein však při vyvádění z kobky v podstřeší Bílé věže Pražského hradu oklamal stráže prosbou o návštěvu toalety, a pak se v nestřežené chvíli protáhl vikýřem a zabil se skokem do Jeleního příkopu.

On sám se tak potupné exekuci vyhnul, jeho tělo bohužel ne. Posmrtně byl přece jen sťat a rozčtvrcen, jeho hlava byla vystavena na tehdejším Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) a kusy jeho těla byly rozvěšeny před městské brány na třech světových stranách a u silnice vedoucí přes bělohorskou pláň.

Na popraviště byl po osobách urozeného stavu vyveden jako první osoba městského stavu také staroměstský měšťan a člen direktoria českých stavů Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, jehož však přímo z pódia vzápětí odvedli jeho synovci, bratři Platejsové, kteří donesli zprávu, že královský místodržitel a předseda soudního tribunálu Karel I. z Lichtenštejna pozastavil vykonání rozsudku. Sixt se vrátil do vězení, dočkal se milosti a po propuštění dožil svůj život v drážďanském exilu. Zemřel v roce 1653.

Popravě unikl také Pavel Kavka z Říčan, jehož rozsudek smrti byl na základě jeho výmluvné obhajoby, podložené pravděpodobně i penězi, změněn na doživotní žalář na zámku Zbiroh. Také on byl nakonec předčasně propuštěn a v roce 1627 se dostal na svobodu, ale zanedlouho poté zemřel.

Štěstí v neštěstí pak měl městský úředník Mikuláš Diviš, který sice skončil pod šibenicí, ale nikoli na ní. Byl totiž odsouzen “jen” k hodinovému přibití za jazyk k šibeničnímu trámu za to, že přivítal při příjezdu do Prahy “zimního krále” Fridricha Falckého. Divišovi se však ze strany kata dostalo poměrně ohleduplného počínání, protože mu zatloukl hřeb do jazyka tak, že nepřerušil hlavní nerv, takže úředník mohl po čase opět mluvit.

Celé “divadlo” na Staroměstském náměstí začalo v pět ráno a popravovalo se do deseti. Exekuci přihlížely tisíce lidí, jež od popravčího lešení oddělovaly kordony císařských vojáků pod velením Albrechta z Valdštejna.

Hlavy hnily deset let v drátěných koších

Hlavy dvanácti největších provinilců (všech deseti šlechticů a měšťanů Jesenského a Hauenschilda) měly být na příkaz císaře Ferdinanda II. veřejně vystaveny na Staroměstské mostecké věži. Kat je tam vynesl hned odpoledne po exekuci ve dvou dřevěných putnách a z horního ochozu je jednu po druhé vystrčil nabodnuté na dlouhých železných prutech v drátěných koších. Šest jich nechal trčet na staroměstské straně věže směrem do Jezuitské, dnešní Karlovy ulice, šest nad most směrem k Menšímu Městu pražskému, tedy k dnešní Malé Straně.

Na Šlikovu a Hauenšildovu hlavu položil ještě před vystrčením košů podle příkazu jejich uťaté pravice, na hlavu doktora Jesenského jeho vyříznutý jazyk. Všechny ostatky byly na věži vystaveny tak, aby byly zdola i zdálky dobře viditelné.

Na více než deset dlouhých let tak měli Pražané i návštěvníci Prahy “zpestřenu” cestu přes most ponurou a odpudivou podívanou. Bohužel nejen podívanou, ale i několika ne právě hezkými a vkusnými nehodami. Například v březnu 1622 zviklal prudký vítr železné pruty natolik, že dvě hlavy vypadly z košů a dopadly na most. Podle Jiřího Horáka patřila jedna z nich Prokopu Dvořeckému z Olbramovic, druhá nebyla identifikována (možná kvůli stavu, ve kterém po bezmála devíti měsících byla).

Ani to však císaře neobměkčilo a obě hlavy znovu putovaly zpátky na věž. Pouze hlava Jáchyma Ondřeje Šliky byla po roce z ochozu věže katem sňata, a to na úpěnlivé prosby hraběnky Šlikové a dalších jeho příbuzných, jimž císařský majestát 9. května 1622 konečně vyhověl. Hlavu pak hraběnka nechala uložit s veškerými obřady ke Šlikovu tělu v hrobce pod kazatelnou kostela sv. Salvátora na Starém Městě pražském, kterou tento šlechtic v roce 1613 sám navrhl a nechal zaplatit z vlastních peněz (významně přispěl i na stavbu kostela).

Další hlavy dál zahnívaly na věži jako symboly zmrtvělé doby a “nezlomné” habsburské moci. To však platilo jen potud, dokud tato moc a síla byla opravdu nezlomná. Tedy do roku 1631.

Jedenáct lebek pohřbili tajně v noci

Počátkem listopadu 1631 proniklo ku Praze vojsko saského polního maršála Jana Jiřího z Arnimu, obratného a schopného vojevůdce, který shodou okolností ve svých velitelských schopnostech hodně těžil z toho, že byl kdysi podřízený Albrechta z Valdštejna. S velkým generalissimem císařských vojsk také po celý život udržel poměrně blízké a přátelské vztahy, přestože je třicetiletá válka postavila proti sobě.

Praha se nepostavila saskému vojsku na odpor a 15. listopadu 1631 se bez boje vzdala. Svou roli v tom rála skutečnost, že katoličtí představitelé duchovního i veřejného života opustili město už při prvních zprávách o blížícím se saském vojsku a nemalá část obyčejných Pražanů se saskými protestanty sympatizovala.

Se Sasy se vrátili do Prahy také první z pobělohorských exulantů, například bývalý kazatel z kostela sv. Haštala na Starém Městě pražském Samuel Martinius z Dražova. Ten začal spolu s dalšími vracejícími se protestantskými knězi usilovat o to, aby návrat pobělohorské emigrace zdůraznil nějaký oficiální symbolický akt – přičemž nejvhodnějším se jevilo právě sejmutí a důstojné pohřbení jedenácti lebek, doposud se houpajících v drátěných koších nad řekou.

Pietní akt se uskutečnil v neděli 20. listopadu 1631 ve dvě hodiny odpoledne. Hlavy byly za velké účasti širokých vrstev tehdejší společnosti (šlechty, měšťanů, protestantských kněží i tisícihlavých zástupů lidu) sňaty, uloženy po jedné do zvláštních krabic a opatřeny lístky se jmény, které napsal osobně Mikuláš Diviš, onen úředník kdysi přibitý za jazyk k šibenici. Všech jedenáct krabic pak bylo vloženo do společné rakve, kterou slavnostní průvod přenesl za sborového zpěvu a vyzvánění pražských zvonů do Týnského chrámu, kde se konalo velké pohřební shromáždění.

Vlastní pochování hlav však bylo tajné a konalo se až pozdě v noci za účasti jen několika málo mužů, aby se lebek nemohli znovu zmocnit katoličtí páni. Když se saská armáda z Prahy opět stáhla před blížícím se reorganizovaným Valdštejnovým vojskem, odešli s ní i exulanti a s nimi také tajemství, kde vlastně 11 lebek českých pánů spočívá.

Tajemství zůstalo neodhaleno

Tato otázka zůstává nezodpovězena dodnes a představuje jedno z velkých českých mystérií. V okolí Týnského chrámu je hned několik míst, kam mohli protestanti během pár nočních hodin lebky nepozorovaně uložit tak, aby spočinuly v důstojném prostředí. Badatelé, kteří se této otázce v průběhu uplynulých čtyř století věnovali, upírali svou pozornost většinou ke třem stavbám: k pražskému Karolinu, protože univerzita měla v předbělohorské době k nekatolickým českým stavům velmi blízko, ke kostelu sv. Salvátora, kde už spočívala hlava Šlikova, nebo k samotnému Týnskému chrámu.

Ani jedno z těchto míst se však nikdy nepotvrdilo – Karolinum není jako místo uložení lebek příliš pravděpodobné, protože nešlo o posvěcenou půdu a protestanti by je z tohoto důvodu s ohledem na úctu k zemřelým asi nezvolili.

Týnský chrám a kostel sv. Salvátora se zdají být pravděpodobnější, mimo jiné díky údajnému ručně psanému lístku, který prý v druhé půli 19. století nalezl v knihovně Národního muzea ve výtisku Historie o těžkých protivenstvích církve české Ferdinand Břetislav Mikovec, vydavatel tehdejšího časopisu Lumír. Na lístku se údajně psalo, že “jistým osobám svěřeny byly k tomu cíli, aby pohřbeny byly v místě takovém, jakéhož by se žádný z nepřátel dověděti nemohl, N. B. (nota bene, tedy nepřehlédni) v pavlanu pod věží”.

Co je “pavlan pod věží”? Podle jednoho výkladu by mohlo jít o kostel “u paulánů pod věží“, tedy patřící řádu nejmenších bratří sv. Pavla, což kdysi odpovídalo právě Salvátoru. Podle druhého mohlo jít o skutečně o “pavlán pod věží”, tedy o předsunutou plošinu pod okny připomínající balkon, jinými slovy o vnější ochoz. A právě takový zase obíhá průčelí Týnského chrámu.

V obou církevních stavbách proběhlo v posledních letech několik průzkumů, z žádného z nich však nevyplynula definitivní odpověď. Pět let starý geofyzikální průzkum v kostele svatého Salvátora sice odhalil pomocí radaru neznámou anomálii pod podzemním prostorem zasypaným sutí, ale její odkrytí by bylo příliš nákladné a pro statiku kostela možná i rizikové.

Ani v Týnském chrámu se po lebkách nenašla žádná jistá stopa. Staleté tajemství přetrvává a 11 lebek nešťastných mužů dál tiše spočívá kdesi ve věčném šeru, nevystaveno pohledům zvědavců.

Autor: Jaroslav Krupka
Zdroj: www.denik.cz


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě