Petr Chobot, Vzpomínky na počátky šamanského výcviku...

datum 5. 10. 2019

Šamanský výcvik je o tom, abyste poznali, ČÍM jste – o ničem jiném. Musíte se odpoutat od sebe i od všeho, co je lidské, abyste na to přišli... PAK se zase ke svému lidskému já a k lidství jako takovému vrátíte, ale už na jiné úrovni a vnímáte to s jaksi zdravým odstupem.
Musíte v sobě najít sílu odpoutat se od masek. Někdy se vám během výcviku může zdát že zešílíte, ale musíte pokračovat. Ve skutečnosti opouštíte šílenství, které jste pokládali za normu a vracíte se den po dni k NORMĚ, kterou je stav jakéhosi kosmického božství vaší duše. Během výcviku musíte důvěřovat spojení s vyššími světy.
Jednou ke mně třeba z ničeho nic přišel šaman a řekl mi: „Hned teď jdi k vodě, sedni do kánoe a rychle pádluj po proudu!“ Ptal jsem se ho proč a on jen důrazně zopakoval tu samou větu. Když jsem přesto požadoval nějaké vysvětlení, řekl jen: „Už je nejvyšší čas!“ Krátce poté co jsem odplul do osady vtrhli zběhlí vojáci a postříleli prý několik lidí...
Jindy zase mi šaman z ničeho nic řekl, že se mám vrátit na „velkou řeku“. Divil jsem se tomu, protože to už bylo území démona Jurijri, neboli civilizace, zóna, které šamani říkali s oblibou také „Sračka“. Šamani nesnášeli velké plechové lodě a jejich naftový pach. Naznačil jsem šamanovi kam mě posílá, ale on se smíchem řekl: „To nevadí, ONI tvrdí, že potřebuješ plout po velkých řekách. Dlouho, dlouho plout.“ „Nemá mě už tvůj kmen jednoduše dost?” - Zeptal jsem se tehdy šamana.
„Můj kmen? Carramba, snad vím, co si mí lidi myslí. Jsem jejich šaman, ne?” – odpověděl tehdy a rozverně se zasmál. „Ne, ale Maestros de estrellas chtějí, aby ses vrátil na velké řeky a plul po nich. „A kam?“ - zeptal jsem se. A šaman řekl: „Nevím, také jsem nikdy nevěděl, kam jdu, když jsem šel dobře.“
Jedině když tvůj pohyb neřídí malá mysl, mysl člověka, ale Velká Mysl, tak jdeš správně. Tvé lidské já je našeptávač, který tě příliš často svádí z pravé cesty. Člověk musí zmlknout, aby bylo slyšet Průzračného Ducha, který v tobě jen šeptá... TO tím myslel! A měl naprostou pravdu. Opravdu jsem se pak dlouho plavil po řekách a zažil na nich mnoho důležitých vizí... Zíráním na hladinu jsem se naučil vnímat polomaterielní bytosti a UFO. Byla to součást mého výcviku.

Tři dny jsem plul dolů po proudu řeky Pucauro. Děti z indiánské misie se mě lekly – nastrojené do škrobených bílých košilek a šedých sukní a kalhot povinného stejnokroje se plavily v malých kánoích do školy. Každé suverénně řídilo svoji canoe – i když nejstaršímu z nich nemohlo být ani deset let…
Zprvu jsem si myslel, že se bojí bělocha, ale bály se spíše rituálních kreseb na mém těle, které jsem nestačil smýt. Už jim na misii vysvětlili, že jenom nebezpeční, negramotní divoši na sebe nanášejí barvy. A tím nejnebezpečnějším divochem ze všech je šaman - satan sám.
Značky na mém čele vyjadřovaly příslušnost k šamanské linii Dona Alfonsa – misionáři nenáviděného Kuraky, čaroděje z temného pralesa, ďábla z jedovatých bažin.
Byla slyšet španělština. Velká Řeka už je blízko – a spolu s ní i „Sračka”– říše mocného a stále mocnějšího Jurijri.

Děti se mě ovšem hned nezbavily – k jejich hrůze musely plout po řece, zahalené do bílé jitřní mlhy do misijní školy kus cesty společně se mnou. Všechny pádlovaly a ovládaly kánoe lépe, než já – a to i to nejmladší z nich, snad sotva pětileté… Ale i když jsem byl po cestě lehce vyčerpaný a paže mě už bolely, stačil jsem jim díky fyzické síle záběru bez problémů. Děti nemohly nikam uniknout. Vlastně až po chvíli „společné plavby“ jsem si uvědomil, že se na ně mýma očima zkoumavě dívá Don Alfonso. Ano, byl „ve mně“, jasně jsem pocítil jeho hřejivou přítomnost. „Můj“ zrak klouzal po malých, divoce pádlujících postavičkách. Najednou mi s očí začaly „bez příčiny“ kanout slzy. Nebyl jsem to já, kdo plakal nad těmito posledními Witoty, byť byl pohled na tyto misionáři a vládou „vyparáděné“ maličké Indiány skutečně zvláštně tklivý, smutný…
Když jsem se dostal do přístavu Pebas, vůbec jsem netušil, co mám dělat dál… Přede mnou byla hladina Velké Řeky – jedno z širokých ramen Amazonky se třpytilo ve večerním Slunci.

Vše bylo neuvěřitelně hrubé a špinavé. Všechno řvalo a topilo se v té nejhorší špíně. Ve skutečnosti bylo toto „Pebas” jen malá a docela spořádaná osada – přístav, kde se v tuto chvíli v kalné vodě pohupovala jediná větší kánoe se závěsným motorem „peque‑peque“ a pak samozřejmě spousty jako skořápka lehoučkých kánoí téže konstrukce a způsobu výroby, jako byla ta „moje“… Některé z nich byly zpola potopené a nezdálo se, že by to někomu byť náznakem vadilo. Přesto jsem si celou svou bytostí velmi ostře uvědomoval ten nevyjádřitelně veliký rozdíl. „Tam nahoře“, v panenském, nikdy neposkvrněném pralese, bylo naprosto všechno jiné. Vrátit se z něj do Pebas bylo jako se přenést na cizí planetu.
Tady – „u lidí“, se zdálo, že dokonce i rostliny jsou potřeny nějakým nánosem, podobným vrstvičce prachu, nebo šedého želé… V džungli každý obyčejný list zářil jako živý klenot. Zde byly mrtvé dokonce i velké rudé květy banánovníků. Všechno jako by bylo mnohem méně radostné – dřevo, předměty, půda pod nohama…
Nedokázal jsem si v tuto chvíli představit – ani jako vzdálenou možnost – svůj návrat do Iquitos, nebo do jakéhokoliv jiného města.........

Zdroj: FB Petr Chobot - biolog, terapeut

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
Cesty k sobě
FB ico