Partnerský vztah a učení

704

3. 8. 2021

Zdroj: Pixabay.com

(pouze mé vlastní poznání a vnímání reality - pro ty, co by to opět vnímali jako nějakou snahu o sdělování univerzální pravdy)

Vůbec tedy označit někoho jako partnera, je za mě poněkud zcestné.

Ještě lepší je sebe označit za zadaného.

Označit...

Ale pro vzájemné porozumění ta různá označení a pojmenování občas i já používám.

„Partnerku" vnímám především jako ŽENU, průvodkyni, učitelku a zároveň žačku, čarodějku, šamanku, milenku, přítelkyni, parťačku, zrcadlo, součást sebe sama, královnu, bohyni...

Když se potkají dva lidé a zamilují se do sebe, tak to nejsou růžové brýle, které to dělají krásné.

Označení oněch klasických růžových brýlí pramení z nepochopení - většinou z role oběti.

To krásné, to naplňující, hřejivé, tepzrychlující, dechberoucí...

To je vnímání skutečného spojení bez složitostí.

Je to čistá láska, spojení doposud nezatížené vzájemným procesem učení.

Je to ryzost, poctivost a autenticita.

Ta ohromující a omamná blaženost je pravdivá a upřímná.

Vždy se k ní můžeme vrátit!

Vždy se můžeme alespoň vrátit k pocitu, že existuje.

I v tom největším nepochopení, i v tom nejsilnějším pocitu křivdy, ublížení, zrady si můžeme dovolit se vrátit k pravdě.

To je základní stavební kámen, opěrná zeď, skála, důvěra, když se začnou otevírat jiné, nové nebo zapomenuté roviny, stará zranění a bolest.

Když vlastně nevíme, proč ještě tady, spolu...??

To díky partnerovi se nám začnou otevírat právě ty roviny, zapomenuté šuplíčky, třinácté komnaty a Pandořiny skříňky, které jsme nechtěli nebo nemohli vidět a vnímat.

Je to spoluučení.

Je to proces.

Je to hra.

Škola hrou...

Postupně přijímám partnerku v rovinách, podobách... , ve kterých se ona sama odmítá, nepřijímá, možná i nezná. Ve kterých je zraněná... Díky tomu se i ona v těchto rovinách může postupně přijímat.

Díky tomu, že se partnerka postupně přijímá v rovinách, ve kterých se odmítá,... , mohu i já tyto její roviny postupně přijímat.

Díky tomu, že mě partnerka postupně přijímá v rovinách, ve kterých se já nepřijímám,... , můžu se i já v těchto rovinách postupně přijímat.

Díky tomu, že se i já postupně přijímám v rovinách, ve kterých se odmítám, může mě v nich postupně přijímat i partnerka.

A tohle celé se děje souběžně, současně a bez kauzality.

Je to často velká mela.

Vyčerpávající, ale zároveň nádherná cesta.

Člověk, se kterým můžeme takto úžasně prohloubit proces sebepoznání a sebepřijetí, přijde až jsme na to připraveni.

Načasování je vždy perfektní a něco jako omyl nebo chyba neexistuje.

To, že něčemu hned nerozumíme, to že to hned nechápeme, to je naprosto přirozené a je to v pořádku.

Vždy, naprosto vždy, nám přijde do života člověk, kterého právě potřebujeme a který nám začne brnkat přesně na ty strunky, které potřebujeme slyšet, které potřebujeme rozeznít.

Nebo to prostě celé můžu jen cítit a žít.