Není pomoc jako pomoc

Tak o tom dnes krátce napíši.

S tím pomáháním je to jak se vším v životě. Když se do toho tlačíme, jdeme na sílu, tak jdeme proti sobě a nikomu a ničemu to ve výsledku nepomůže. Jednáme ze strachu. Strach má velmi nízkou frekvenci.

Samozřejmě je tu tenká hranice mezi tím, že něco dělat nemáme, protože bychom se do toho nutili a tudíž to není naše cesta (byť se to týká pomoci jinému) a mezi tím, když se nám do něčeho nechce z lenosti (pasivity pocházející ze strachu).

Opět jako ve všem existují dva krajní póly, které nemají nic společného s rovnováhou (s místem, kde jsme ve svém středu – v síle). V tomto zmíněném případě destruktivně nastavených hranic (což úzce souvisí s tématem pomoci a služby jiným) je jedním extrémem, když přes vnitřní odpor, nechuť, pomáháme a druhým krajním extrémem, když nepomůžeme s odůvodněním (pro sebe), že cítíme tlak a tudíž to dělat nemáme.

Pod tlakem skutečně jednat nemáme, avšak není to myšleno ani tak, že pociťovaný tlak budeme používat jako ospravedlnění svoji lenosti (pasivity ze strachu). V tomto druhém zmíněném krajním případě tlak cítíme, jelikož jej cítit chceme, abychom si odůvodnili, proč nepomoci – proč se nesetkat s tou bolestí (útlakem, omezením), kterou máme s tématem pomoci vlivem destruktivního nastavení spojenou.

Někdy tedy nechuť někomu pomoct znamená skutečně, že pomocí bychom šli na úkor sebe (jednali v jednom extrému – a tedy udržení našeho středu znamená skutečně nepomoct). Jindy nechuť pomoci vychází z našeho destruktivního nastavení (nějaké nepřijaté minulosti) a v tomto případě nepomoct je naše pasivita ze strachu (a tudíž naopak pomoc poskytnout je udržení našeho středu). Jak to rozlišit? Jednoduše.

Na chvíli opusťte myšlenky, neustále analyzování – bytí v mysli a zaměřte svoji pozornost do břicha (do těla). Představte si, že byste v dané situaci pomohli. Cítíte uvnitř sebe expanzi, radost, volnost? Nebo naopak cítíte sevření, tlak, nesvobodu, smutek? Všimněte si, že vedle toho, co budete takto pociťovat v tom břichu, na plošší rovině, jakoby v hlavě, jede strach. A paradoxně je intenzivnější při představě, při které uvnitř pociťujete radost, expanzi. Varianta, u které cítíme uvnitř sebe tu radost, expanzi, je tou naší cestou srdce. Moje opakovaná zkušenost.