Není pomoc jako pomoc

views 600 datum 4. 7. 2021
Zdroj: Pixabay
Znáte ten pocit, kdy se ve vašem okolí nachází někdo, u koho máte pocit, že potřebuje pomoct? U koho, když si jen představíte, že byste mu nevěnovali čas, neposkytli nějakou službu, peníze či radu, sevře se vám žaludek?

Tak o tom dnes krátce napíši.

S tím pomáháním je to jak se vším v životě. Když se do toho tlačíme, jdeme na sílu, tak jdeme proti sobě a nikomu a ničemu to ve výsledku nepomůže. Jednáme ze strachu. Strach má velmi nízkou frekvenci.

Samozřejmě je tu tenká hranice mezi tím, že něco dělat nemáme, protože bychom se do toho nutili a tudíž to není naše cesta (byť se to týká pomoci jinému) a mezi tím, když se nám do něčeho nechce z lenosti (pasivity pocházející ze strachu).

Opět jako ve všem existují dva krajní póly, které nemají nic společného s rovnováhou (s místem, kde jsme ve svém středu – v síle). V tomto zmíněném případě destruktivně nastavených hranic (což úzce souvisí s tématem pomoci a služby jiným) je jedním extrémem, když přes vnitřní odpor, nechuť, pomáháme a druhým krajním extrémem, když nepomůžeme s odůvodněním (pro sebe), že cítíme tlak a tudíž to dělat nemáme.

Pod tlakem skutečně jednat nemáme, avšak není to myšleno ani tak, že pociťovaný tlak budeme používat jako ospravedlnění svoji lenosti (pasivity ze strachu). V tomto druhém zmíněném krajním případě tlak cítíme, jelikož jej cítit chceme, abychom si odůvodnili, proč nepomoci – proč se nesetkat s tou bolestí (útlakem, omezením), kterou máme s tématem pomoci vlivem destruktivního nastavení spojenou.

Někdy tedy nechuť někomu pomoct znamená skutečně, že pomocí bychom šli na úkor sebe (jednali v jednom extrému – a tedy udržení našeho středu znamená skutečně nepomoct). Jindy nechuť pomoci vychází z našeho destruktivního nastavení (nějaké nepřijaté minulosti) a v tomto případě nepomoct je naše pasivita ze strachu (a tudíž naopak pomoc poskytnout je udržení našeho středu). Jak to rozlišit? Jednoduše.

Na chvíli opusťte myšlenky, neustále analyzování – bytí v mysli a zaměřte svoji pozornost do břicha (do těla). Představte si, že byste v dané situaci pomohli. Cítíte uvnitř sebe expanzi, radost, volnost? Nebo naopak cítíte sevření, tlak, nesvobodu, smutek? Všimněte si, že vedle toho, co budete takto pociťovat v tom břichu, na plošší rovině, jakoby v hlavě, jede strach. A paradoxně je intenzivnější při představě, při které uvnitř pociťujete radost, expanzi. Varianta, u které cítíme uvnitř sebe tu radost, expanzi, je tou naší cestou srdce. Moje opakovaná zkušenost.

Pokud k pomáhání či nepomáhání nás žene strach (maskovaný např. pocitem viny, dluhu, prahnutím po uznání, přijetí, strach ze ztráty svobody, omezení atd.) pak je v pozadí nějaká naše nepřijatá minulost.
Když pomůžeme tam, kde pomoct my nemáme, vrátí se nám tato destruktivně vydaná energie v nějaké podobě zpět. Už jen v důsledku principu, že s jakou energií byla pomoc poskytnuta, s takovou energií bude i přijata. A tudíž se nám touto pomocí, službou nikdy nemůže dostat ten pocit přijetí, pocit vděčnosti jiných. Ostatní to budou brát jako samozřejmost, jako něco bezvýznamného, ať už budou říkat cokoliv. A my to jasně pocítíme.

A stejně tak destruktivně se nám vrátí i to, když nepomůžeme tam, kde jsme to měli být právě my, kteří pomoct měli.

Možná někoho u toho napadne, že takto nejde uvažovat, jelikož když někde nepomůžeme my (byť nás do pomoci žene strach) tak nikdo nebo že jsou určité pomoci, do kterých se nikomu nechce atd.

Já to vidím jinak. Když my bychom někde pomáhali ze strachu, pak tam pomáhat nemáme. A naopak existuje člověk, který právě na tom místě pomoci má a naopak on při té představě pomoci (byť to pro něj bude třeba jakkoliv bláznivý) bude pociťovat tu radostnou, expanzivní esenci.

Otázku zvládnutí rovnováhy mezi pomocí a odmítnutím pomoci vnímám jako velmi zásadní pro společnost. Dopady projevu této nerovnováhy – upomáhání se ze strachu či útěk od pomáhání ze strachu můžeme vidět všude okolo sebe – v rodinných a partnerských vazbách, kde vlivem toho (mimo jiné) nejsme schopni navázat skutečně hluboké (zranitelné = oddané) vazby a jdeme pouze po povrchu, v pocitech vyprahlosti, prázdnosti, uštvanosti, v pocitech nedostatku pevné půdy pod nohama nebo i jen v pocitu jakési vlažnosti, v pocitu bez života.

Rovnováha v otázce pomoci někomu totiž úzce souvisí s mírou nalezení sebe sama, s mírou naší autentičnosti. Když jsme v této nerovnováze, žijeme do nějaké míry život někoho jiného – toho, kterému jsme při ruce nebo i toho, od kterého neustále utíkáme, abychom se nepotkali s tou bolestí ohrožování našich hranic, které si neumíme vymezit. Jak při upomáhání se ze strachu tak i při tom útěku od pomoci jinému utíkáme od bolesti (nějaké naší nepřijaté minulosti) a utíkáme sami od sebe. Více o tématu strachu, o tom proč je iluze se ho bát, o tom, že on se bojí nás, o tom blíže napíši v článku v Klubové sekci.

S láskou Peťa

Zdroj: www.jinypristup.cz

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
logo Cesty k sobě 2021