NééééMOC

views 864 datum 25. 7. 2021
Zdroj: Pixabay.com

Chce se mi křičet, dupat, řvát, ječet... brečet! Mám hrozný vztek. Kdybych bývala zavčasu zakřičela: "Nééé! Je toho na mě MOC!", nebyla by z toho teď tahle šílená neMOC. Bývala bych nezobala zbytečně tabletky, netrpěla nežádoucími účinky, neprožívala odvykací peklo. Bohužel minulost je daná a neměnná a mně nezbývá, než se s ní vyrovnat. Ještě mám ale daleko k tomu, abych ji "opustila" a těm, kteří přispěli k mému nelichotivému stavu "odpustila". Proč? Protože jsem za těch pět let už o MOC přišla.

Jsou z nich slečny

Když jsem byla v květnu 2017 poprvé hospitalizovaná, slavila naše starší dcera právě deváté narozeniny. Na její oslavu jsem dostala v nemocnici propustku, ale byla jsem v naprosto příšerném stavu. Procházela jsem aktuálně změnou medikace, je jedno čeho za co, hlavní je, že mi nebylo dobře. Přišla jsem domů, třásla jsem se a nemohla s tolika lidmi kvůli panickým záchvatům v jedné místnosti vydržet. Sotva jsem pořídila fotku s dortem a ani ne po dvou hodinách doma jsem se vrátila na oddělení. "Něco jste si tady zapomněla?" Ptala se mě sestra. Zalezla jsem do nejtmavšího kouta a chtěla jsem vybrečet všechnu bolest, která ve mně tehdy byla. Nepovedlo se mi to. Bolest totiž přetrvává stále. S každou další svíčkou na dortu si uvědomím, že z malých holčiček se postupem času staly slečny a já u toho MOCkrát nebyla. Chyběla jsem nejen na rodinných oslavách. Holky chodily nakupovat pyžama, trička, sukně, topy, dokonce i první podprsenky s někým jiným. Zmeškala jsem některá jejich vystoupení nebo Mikulášské besídky. Je toho spousta, kde jsem jako máma chtěla být a co už nejde vrátit zpátky.

Rodinná dovolená?

S manželem jsme hodně cestovali. Když jsme byli sami dva, koupili jsme si letenku a průvodce Lonely Planet, zabalili jeden batoh a vyrazili. Když jsme měli malé děti, koupili jsme obytný přívěs, aby bylo cestování jednodušší, zabalili několik batohů a taky vyrazili. Od mých 40. narozenin jsme už ale všichni čtyři nikam pořádně nevyjeli. Společné zážitky, na které bychom mohli nad fotkami vzpomínat a u kterých bychom se mohli smát, teď už několik let bytostně postrádám. Nerada si povídám s kamarády o tom, kde s rodinami byli a co tam zažili. Ano, závidím jim. To, že mohou být spolu. Já totiž už dlouho na fotkách z dovolené chybím a i když mi děti i manžel od moře nebo z hor volají a posílají "selfíčka", nedokáže mi to vynahradit samotu a bezMOC, které v takových dnech doma zažívám.

Jsem invalida

Doslova. Pobírám invalidní důchod, protože nejsem už dlouho schopná zapojit se do pracovního procesu. V počátcích mé psychiatrické "léčby" jsem věřila radám MOCných. Přesto, že jsem byla stále unavená, nemohla jsem jíst ani spát, stále jsem se třásla a nedokázala jsem se díky psychofarmakům soustředit, jsem si dle jejich instrukcí hledala práci. "Když budete doma, nikdy se z toho nedostanete. Chce to akci!" Zkusila jsem leccos. Zapojit se opětovně do činností, které jsem dělala před kolapsem v manželově firmě. Najít si zcela novou náročnější práci s novými kolegy ve městě, kde žiju. Najít si nenáročnou sezónní práci mimo domov. Pracovat rukama. Nic nefungovalo. Na svém vlastním hodnotovém žebříčku jsem se propadala stále níž a níž. Frustrace z toho, že do rodinného rozpočtu nic nepřináším, byla značná. Vždy jsem se o sebe dokázala finančně postarat, již v době vysokoškolských studií jsem pracovala a byla jsem na sebe opravdu pyšná. Najednou to bylo pryč. Vyplnění žádosti o invalidní důchod pro mě bylo neskutečnou potupou, i když podle všech parametrů jsem dostatečně nemocná, abych na něj měla nárok. Co to ale udělalo s mojí vlastní sebedůvěrou je věc úplně jiná.

Štěstí

Pamatuju si na svůj první pocit štěstí. Bylo to na školním výletě, v sedmé třídě. Šly jsme s mojí kamarádkou Pavlou na procházku, kousek od chaty, ve které jsme byli ubytovaní. Nevím, o čem jsme si povídaly, ale asi to bylo něco v tom smyslu, že ona má ráda mě a já zase ji. Že jsme jedna pro druhou důležitá. Ten pocit netrval dlouho, ale byl hodně intenzivní, protože si ho stále dokážu vybavit. Stejně jako si dokážu vybavit štěstí, které jsem zažívala v lednu 1999 na divadelním představení v Činoherním klubu, kde mě můj budoucí manžel poprvé chytil ve ztemnělém hledišti za ruku. Uběhla řada dalších šťastných let. Až do chvíle, kdy moje prožívání začala řídit tabletkami dodávaná chemie a já jsem dlouhé měsíce nezažila ani náznak tohoto pocitu. Radost, štěstí, touha, naděje ... pozitivní eMOCe z mého života na nějaký čas úplně vymizely.

Boží mlýny

Vždy jsem věřila ve spravedlnost. Chovala jsem se tak, jak jsem chtěla, aby se ke mně chovali jiní a věřila, že na každého jednou dojde. Moje trpká zkušenost s psychofarmaky mě o tuto víru připravila a z optimistky, která viděla vždy láhev z poloviny plnou se stal (snad dočasně) skeptik, který svět už nevidí jako za všech okolností hezké místo pro život. Vím, že v mém případě na ty, co chybovali, nedojde. Počínaje farmaceutickým průmyslem, který produkuje legální drogy a jedy, přes řadu lékařů, kteří mě nebrali vážně a díky posloupnosti jejich chybných úsudků jsem přišla o několik let plnohodnotného života. V Americe, kde jsou v této věci o něco dál, už žaloby na farmafirmy padly. A pacienti je dokonce vyhráli. Ačkoliv jsem chytrá, inteligentní a vzdělaná, mám "diagnózu" a zůstanu už navždy "tou, co je na nervy". A vím, že není v mojí MOCi s touto do nebe volající nespravedlností udělat víc, než o ní veřejně psát a snažit se, aby toto tabu téma už tabu tématem nebylo.

Autor: Kateřina Pašková
sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
logo Cesty k sobě 2021