Naše chyby jako náš potenciál

datum 31. 3. 2018

Láká mě to, zkusil(a) bych to, ale … Změnil(a) bych to či ono, když bych neměl(a) děti, hypotéku, atd. Znáte to? Asi ano.

Ve skutečnosti máme strach. Bojíme se toho, jak by naše rozhodnutí přijali jiní, bojíme se odmítnutí, bojíme se, abychom neskončili bez příjmů, abychom měli střechu nad hlavou, abychom nebyli sami. Proč se toho všeho bojíme? Máme strach selhat.

Ať už se obava ze selhání projevuje strachem zůstat sám, obavou z nepřijetí či odmítnutí, či strachem existenčním či ze ztráty identity.

A víte, kde vznikl ten strach selhat? V dětství. Tehdy nám bylo v různé intenzitě (dle úrovně vědomí našich rodičů) říkáno, co je dobré a co není. Často jsme slýchali, co smíme a nesmíme a co hodné děti nedělají.

Nechci tím říct, že dětem by se neměly dávat hranice. Právě naopak, právě že ano! Avšak skutečné hranice vycházející ze sebeúcty rodiče a nikoliv z nezpracovaných omezení rodiče. A ty naše bloky předáváme právě dětem v podobě vymezování hranic pramenících z našich bloků. To jsou pak jejich omezení, které se v průběhu života snaží přes různé peripetie osvobodit.

A tyto mylné hranice předáváme vždy, když naše důrazné napomenutí dítěte (náš zásah) vychází z našeho strachu a nikoliv z toho, že dítě překračuje naše vlastní osobní hranice. Je totiž rozdíl, zda si ve vztahu k dítěti jako ke komukoliv jinému s úctou vymezujeme své hranice a stavíme za sebe, a kdy naopak my, jako ten v nadvládě, dítěti vymezujeme hranice. Dítě se učí o vztahu k sobě samému, a tedy o vztahu k okolí od svých rodičů. Rodiče jdou příkladem.

Když si rodič vůči dítěti bude vymezovat své hranice s respektem a úctou k jeho hranicím, když si bude vůči komukoliv vymezovat své hranice s respektem a úctou, dítě učí, že existuje něco jako úcta k sobě samému a že od ní se vše odvíjí. A to včetně skutečné úcty i k jiným. Tím mu dá do života nástroj k hojnosti ve všech oblastech jeho následného života.

Když naopak rodič peskuje dítě nikoliv kvůli překročení svých osobních hranic, ale z důvodu toho, aby jemu vymezil hranice, aby nezvlčel, aby se to líbilo jiným, pak se dítě učí být utlačované anebo utlačovat. Což se sebeúctou má pramálo společného. To je jen jiný projev strachu.

V tomto posledně zmíněném případě, si dítě vyslechne denně sérii toho, co by mělo, musí, hodilo by se a přitom mnohé z toho vychází z potřeby rodiče se zavděčit jinému, pochlubit se „poslušností“ svého dítěte, nebo z nezpracovaného nepřiměřeného strachu, že se něco stane, nebo z potřeby kontroly.

Všechny tyto potřeby, které stojí v pozadí většiny příkazů směrem k dítěti, pramení z našeho nedostatku sebeúcty jako rodiče. Naše nízká úcta k sobě samému pak vytváří potřebu z dětí vytvořit objekt, který je dle většinového veřejného mínění hodnocen jako slušně vychovaný a poslušný. Nebo, naše nízká sebeúcta nás vede mít vše pod kontrolou, mít vše podle sebe, a tak i naše dítě. Jindy naše nízká sebeúcta vede k vychloubání se našim dítětem nepřímo porovnáváním jeho úžasnosti s menší úžasností jiného dítěte. Což někdy přejde až do dospělosti dítěte. V jiném případě naše nízká sebeúcta vede naopak ke srážení, snižování úžasnosti našeho dítěte v porovnání s jinými dětmi.

Ať už nadřazování našeho dítěte či jeho snižování, obojí je projevem nízkého sebevědomí rodiče. Jen jeden to projevuje přímo tím, že své dítě, svůj produkt (symbolicky řečeno) snižuje v porovnání s jinými, jelikož přesně tak smýšlí o sobě v porovnání s jinými. A druhý svoji nízkou sebeúctu více skrývá a maskuje a projevuje jí tak nepřímo přes nadřazování úžasnosti jeho dítěte, jeho produktu (symbolicky) nad úžasnost jiných dětí. Jelikož, přesně to dělá u sebe. Taky přes své úspěchy či naopak větší těžkosti se snaží nepřímo od jiných vyloudit uznání, přijetí, lásku.

Toto není článek, ve kterém chci spílat rodičům. Vůbec! V žádném článku, který jsem kdy o dětech psala, anebo budu psát, není cílem vinit rodiče. Ten, kdo málo dává, sám málo dostal (přijal). Každý z nás může dát, co v dané chvíli má. Rodiče můžou dát jen tolik skutečné lásky, skutečného přijetí, kolik toho skutečného přijetí, lásky dopřávají sami sobě.

Píšu to teď pro všechny ty děti, které jsou už dospělé, a tedy i pro všechny ty rodiče, neboť taky byli dětmi.

Chápete? Ať nám je pět, deset, třicet nebo osmdesát, jsme pořád těmi zraněnými dětmi, které by rády víc lásky, víc přijetí. Jsme to pořád ti, kteří se někdy jako děti cítili ukřivdění, nespravedlivě potrestáni nebo nedoceněni. A jelikož víc lásky a přijetí máme často od dětství podmíněné tím, že budeme těmi hodnými, těmi, dle představ toho blízkého, snažíme se vyhovět na úkor sebe i v dospělosti lidem ve svém okolí. Vlastně, nutíme sami sebe dělat to, k čemu nás v dětství nepřímo nutili rodiče.

Ze strachu, že nebudeme přijati, se i v dospělosti bojíme selhat. A hlavně, naše „chyby“ vnímáme jako něco špatného. Ano, je třeba je přijmout, a tedy převzít za ně odpovědnost. Té se stejně nevyhneme, ta nás stejně dostihne, ať si to uvědomujeme nebo ne. Ale to je vše. Právě ta odpovědnost je to, co dělá z chyb ty cenné poklady na naší cestě.

Nebojme se selhat! Na určité úrovni vlastně selhat chceme a i selžeme, neboť to jsou právě ta místa uvnitř nás, která potřebují naši pozornost, naši lásku, naše přijetí, naše odpuštění. Selhání nám umožňuje vyrůst, více milovat, více tvořit, více žít. Naše selhání jsou naše poklady na cestě, naše velké milníky, naše velké přerody, naše velké příležitosti. Mějme rádi svoje „chyby“. To jsme my! Na těch místech těch chyb leží ten nás potenciál, který cítíme, ale stále ho hledáme vně. Je uvnitř nás, v našem přijetí. A to v přijetí toho dosud nepřijatého.

S láskou Peťa

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.

Pokud vám články mnou psané na www.jinypristup.cz pomáhají a chtěli byste mě podpořit v tomto mém psaní pro vás všechny, šiřte mé články a povědomí o webu Jinypristup.cz mezi další lidi, objednejte si moji knihu, nebo mi zašlete dobrovolný finanční příspěvek na číslo účtu 1462136038/3030, variabilní symbol: 123, do zprávy pro příjemce uveďte „Dar“. I ten nejmenší příspěvek je stejně hodnotný jako ten největší. Všichni jste totiž učinili stejné rozhodnutí přispět něčemu, co má podle vás smysl.

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
Cesty k sobě
FB ico