Zdroj: Pixabay.com

  Animální bytost zvaná člověk je prostřednictvím mozku schopna vykonávat celu řadu vysoce komplexních myšlenkových operací a akcí. Dokáže přemýšlet o samotném procesu myšlení a ovládá schopnost abstrakce. Řečeno jinými slovy, člověk dokáže myslet v nehmotných pojmech. Jako bezprostřední důsledek této skutečnosti se vyvinula lidská řeč. Avšak k tomu, aby se daly vyjádřit myšlenky, je vysoce rozvinuté a bohatě členěné řeči zapotřebí jenom tehdy, existuje-li současně schopnost abstraktního myšlení. Na toto primární abstraktní myšlení se proto musí pohlížet jako na reakci na emoce, především ve vztahu k sebezáchovnému a pohlavnímu pudu. Druhý stupeň myšlení, jímž je vědomá objektivizace pozorovatele oproti tomu, co je pozorováno, se prosadil podle všeho poměrně pozdě. Při tomto způsobu střízlivého lidského myšlení, jenž se nazývá rozum, myslící subjekt rezignuje na jakýkoli bezprostřední a citový vztah k pozorovanému objektu a pokouší se popsat a analyzovat reálné procesy.

  Člověk žije v nepřetržitém konfliktu s těmito třemi rovinami svého myšlení – s animální, emocionální a racionální. Jsou pro něho zdrojem mimořádných obtíží a rozhodujícím způsobem ovlivní jeho budoucí osud. Racionální způsob lidského myšlení bude stále významnější v souvislosti s pokračujícím rozvojem technologie a s vědeckým výzkumem. Zatímco člověk současnosti většinou pomocí techniky dokáže žít s jejími vymoženostmi, přírodní vědy jako nositelky a podporovatelky techniky bohužel opomněly nalézt přijatelnou syntézu mezi světem citu a rozumu.
Určitě není v zájmu přírodních věd, aby potlačovaly citový život člověka s jeho bohatou fantazií a neobyčejnou kreativitou. Podle výsledků nejnovějších výzkumů se dá realita ve všech jejích odstínech postihnout jedině na základě jemně vyvážené syntézy rozumu a citu.
Počátkem šedesátých let dvacátého století se nesmírně rozšířil hologram, z něhož se stala bezmála módní záležitost. Původně šlo o technickou pomůcku, která spočívala na matematickém objevu Maďara Dennise Gabora. Tento vědec chtěl zlepšit rozlišovací schopnosti elektronových mikroskopů, a proto vyvinul novou techniku ukládání fotografických dat. Nezachycoval intenzitu odráženého nebo přenášeného světla, nýbrž čtverec intenzity a vztah intenzity mezi určitým paprskem světla a vedlejším paprskem. Tento postup se dá názorně vysvětlit následujícím způsobem: Z fotografické desky s holografickým snímkem člověka odřízneme kupříkladu horní část. Potom ji budeme promítat, abychom viděli obraz, k němuž se na tomto základě dopracujeme. Nyní však už nevidíme zhruba jenom hlavu, tedy horní část původního obrazu, nýbrž celého člověka zobrazeného na původní desce, protože každá část hologramu obsahuje ve zhuštěné podobě celý obraz.

  Rovněž na počátku šedesátých let objevil americký neurochirurg Karl Pribram II. paralelu mezi tímto hologramovým efektem a reakcí mozku.
Karl Pribram II. se narodil ve Vídni, ale už jako osmiletý chlapec se s rodiči vystěhoval do USA, kde v Chicagu vystudoval a promoval. Než se pod vedením známého specialisty na lidský mozek Karla Lashleye dostal ke svým prvním výzkumným pracím, působil jako praktický lékař na Floridě. Lashley pátral celých třicet let po engramu – to znamená po sídle a substanci paměti. Cvičil pokusná zvířata a potom jim výběrově zasahoval do různých oblastí mozku – avšak neúspěšně. Odoperováním částí mozku se sice zhoršila výkonnostní a pohybová potence pokusných zvířat, nikoli už ovšem jejich paměť. Svůj projekt předal Pribramovi s lakonickým konstatováním, že podle výsledků dosavadních výzkumů žádný proces učení prostě a jednoduše neexistuje.
Pribram se začal věnovat Lashleyovým studiím až poté, co byl povolán na renomovanou Yaleskou univerzitu. Zde zjistil, že lidé, kteří prodělali záchvat mrtvice nebo poranění mozku, mají obecně stále stejně dobrou paměť. Vypadalo to tedy, že paměť je cosi celostního, něco, co je rozděleno v celém mozku, a že ani rozsáhlé poškození mozku nemůže odstranit určitou detailní vzpomínku.
Na základě prvních publikací o holografii si Pribram uvědomil důležité paralely. Stále zřetelněji se mu začínalo rýsovat, že mozek funguje v mnohém ohledu jako hologram. V roce 1966 zveřejnil svou první pracovní koncepci, v níž postuloval tuto podivuhodnou souvislost. V následujících letech objevil nejen Pribram, ale i další vědci způsob, jak postupuje neurální strategie mozku při vnímání a zpracování poznatků. Zdá se totiž, že mozek při optickém a akustickém vnímání stejně jako při čichových a hmatových podnětech vykonává na datové frekvenci komplexní propočty, které ukládá do paměti. Tyto matematické procesy nemají k reálnému světu, jenž vnímáme, žádný vztah, který by běžná lidská představivost dokázala jakkoli ověřit.
Pribram se domnívá, že zmíněné komplikované propočty vznikají tehdy, když nervový impuls prochází mozkovými buňkami s jejich nesmírně jemnou sítí vláken. Jakmile impuls iniciuje buňku, začnou se její vlákna pohybovat v pomalých vlnách. Tyto kmitočty pravděpodobně vykonávají početní funkci.

  Při produkci hologramu se nejprve kódují světelné vlny. Potom následuje projekce hologramu, čímž se obraz opětovně dekóduje nebo uspořádá. Podobným způsobem mozek nejspíš dekóduje pamětní stopy, které sám uložil. Hologram může na nepatrném prostoru uložit miliardy informačních jednotek (bitů) a stejnou schopnost má i lidský mozek. A nejen to: Celý obraz je uložen všude na desce, jako je paměť zřejmě “rozprostřena” po celém mozku.
V letech 1970/71 se Pribram začal věnovat další otázce. Za předpokladu, že mozek identifikuje informace pomocí tvorby hologramů a propočtem “příchozích” frekvencí, se naskýtá otázka, kdo nebo co tyto hologramy v mozku interpretuje? Co je to ono “Já”, tohle “Cosi”, co používá mozek? To je otázka, která před Pribramem zaměstnávala celou řadu velkých filosofů. Nejvýstižnější odpověď však pochází od svatého Františka z Assisi: “To, co hledáme, je to, co hledá.”
Svého životního “osvícení” se Pribram dočkal na konferenci v Minnesotě. Představitel tvarové psychologie tam tvrdil, že to, co vnímáme “tam venku”, je shodné (“izomorfní”) s procesy v našem mozku. Na to mohl Pribram odpovědět pouze jediným způsobem: “Třeba je i sám svět jenom hologram!” To bylo konstatování, které ho vzápětí šokovalo. Opravdu představovali posluchači vedle něho a lidé kolem “jen” hologramy, formy, obrazy a frekvence, které interpretuje jeho mozek a mozky dalších lidí? Nebyla už sama realita svou podstatou holografická? Nefungoval i mozek holograficky? Potom by ovšem bylo pravdou to, co učil Buddha a další velcí orientální filosofové – svět by skutečně byl jenom magický klam a jeho konkrétní podoba by nebyla ničím jiným než fascinující iluzí.

  Při nejbližší příležitosti prodiskutoval Pribram tento problém se svým synem, jenž se věnoval fyzice. Ten otci připomněl, že jeden z velkých soudobých fyziků, Einsteinův žák David Bohm, který zemřel v roce 1992, odvodil z pozorování kvantově mechanických fenoménů obdobný model. Zanedlouho otci obstaral některé Bohmovy publikace. Neurologovi rázem spadly šupiny z očí: Bohm popisoval holografický vesmír, do kterého organicky zapadaly veškeré Pribramovy úvahy a objevy. Nejvíce ho fascinoval aspekt Bohmova “holopohybu”. “Od doby Galileiho”, prohlásil Bohm, “jsme pozorovali vezdejší svět pouze čočkami – pomocí teleskopů a mikroskopů.” Naši vrozenou tendenci “objektivizace” mění to, o čem se domníváme, že to vidíme. Chceme vidět obrysy nějakého předmětu, chceme, aby se pohyb stínové reality na okamžik zastavil, zatímco sama podstata onoho předmětu přísluší jinému řádu a uspořádání reality jiné dimenzi, v níž neexistují žádné “věci”. Je to totiž, jako kdybychom pozorovaný objekt zaostřili jako promítaný diapozitiv, ačkoli jeho přesným zobrazením je právě rozmazanost, neurčitost, nejasnost.
Na tomto základě Pribram usoudil, že i počítač v mozku by mohl působit jako čočka. Jeho matematické transformace přeměňují neurčité signály a frekvence na předměty, zvuky, barvy, vůně či chutě. Nutně dospěl k domněnce, že realita podle všeho vůbec není to, co vidíme svýma očima a slyšíme svýma ušima, protože naše smyslové orgány a propočty probíhající v mozku představují vlastně jenom “čočky”, díky nimž rozpoznáváme svět organizovaný ve frekvenční oblasti. “Není žádný prostor, žádný čas – všechno jsou jenom události,” domnívá se Pribram. “Není to spíše tak, že to, co pokládáme za realitu, dedukujeme právě z této frekvenční oblasti?”

  Je tedy duch vlastnost, která vzniká vzájemným působením organismu a jeho životního prostředí, nebo duch odráží základní uspořádání univerza, k němuž patří i mozek? Tím by se obrazné vjemy změnily v mentální konstrukce. Vytvářely by se z procesů, na nichž se mozek podílí jako objekt a smysly jako “tykadla” svou vzájemnou interakcí s životním prostředím. Představy v podobě obrazů potom vznikají při každé objektivní a objektivizující filozofické formulaci.
Pribram se rozhodl, že tuto tezi experimentálně prověří. Do mozku pokusných osob nechal zavést jemné drátěné mikrosondy, spojené s počítačem. Pak posadil tyto osoby před televizor, na jehož obrazovce nebylo vidět nic jiného než “zrnění”. Tímto způsobem se měla otestovat reakce neuronu, nervové buňky v mozku. Ze “zrnící” obrazovky si buňka měla vybrat libovolný vzorek pro příslušnou reakci. Výsledek: mozková buňka si z libovolných důvodů nesporně vybírala šumy a vytvářela z nich obraz.
Pribram: “Jsou-li naše buňky disponovány k tomu, aby ze šumů vytvářely takové vzory, odkud pak víme, co skutečně existuje? My to ovšem nevíme, protože si neustále vytváříme svou vlastní realitu z toho, co se nám obvykle jeví jako difúzní šum. Je to však strukturovaný šum: máme uši jako rozhlasový tuner a oči jako televizní přijímač, které vybírají určité programy. Pomocí jiných tunerů můžeme slyšet jiné programy.”
Karl Pribram se domnívá, že stavy za hranicemi strukturovaného myšlení nám zjednají přístup k jiným oblastem našeho holoverza. Pokud mozek opravdu funguje jako hologram, pak by mohl mít přístup k nějakému většímu celku, poli nebo “holistické frekvenční oblasti”, která překonává hranice prostoru a času. A tato oblast, jak se uvedený neurolog domnívá, je podle všeho onou transcendentální skutečností, kterou poznali a popsali velcí mystikové od Buddhy až po mistra Eckharta, od Šankary až po Krišnamúrtího.

  Ze syntézy Pribramových a Bohmových názorů vznikl “holografický obraz vesmíru”: mozek je hologram, který vnímá holografické univerzum a podílí se na něm. V rozvinuté nebo zjevné časoprostorové oblasti se věci jeví jako oddělené a rozdílné. Avšak pod povrchem, v “zabalené” frekvenční oblasti, jsou všechny věci a události mimo prostor a čas imanentní, jednotné a nedělitelné. Proto by i mystická zkušenost mohla být z přírodovědeckého hlediska pravou legitimní zkušeností o tomto propojeném univerzálním prazákladu – a nikoli jen jakýmsi náboženským blouzněním.
Možná že neurální interferenční vzory mozku a jeho matematické propočty jsou shodné s prazákladem universa. Řečeno jinými slovy – naše mentální procesy sestávají z téže “látky” jako organizující princip. To by znamenalo, že skutečná podstata universa je nehmotná, ale uspořádaná, jak předpokládal astronom Arthur Eddington, když prohlásil: “Látka, z níž je tvořen vesmír, je duchovní povahy.”
I kybernetik David Forster popsal “inteligentní univerzum”, jehož konkrétní jevová podoba vzniká prostřednictvím kosmických dat z neidentifikovatelného organizovaného zdroje. Podle formulace futuroložky Marylin Fergussonové by to ovšem znamenalo následující: “Na základě propočtů konstruuje náš mozek pomocí výkladu frekvencí z dimenze, která transcenduje prostor a čas, tvrdou skutečnost. Mozek je hologram, který interpretuje holografické univerzum.”

  Pro lepší pochopení si můžeme vzít takový počítač, na kterém teď právě čtete tento článek. Vidíte písmenka, pozadí, obrázek v nadpisu, možná jsou přidány i zvuky. Můžete po stránce jezdit nahoru a dolů, můžete listovat… a přitom ve skutečnosti neexistují žádná písmena ani pozadí. Všechno jsou jen byty interpretovány programem (Windows), který sám je opět jen shluk bytů…

  Ken Dychtwald shrnul nové holografické paradigma do pěti bodů:
1.Něco jako čistá energie nebo čistá hmota ve skutečnosti vůbec neexistuje. Každý aspekt univerza není podle všeho ani věc, ani cokoli jiného, nýbrž existuje nejspíše jako projev kmitočtů nebo energie.
2.Každý aspekt univerza je sám o sobě celek, dokonalé bytí, obsáhlý systém, exitující jenom pro sebe a obsahující komplexní paměť s informacemi o sobě samém.
3. Každý aspekt univerza je pravděpodobně částí většího celku, velkolepější existence a obsáhlejšího systému.
4.Vzhledem k tomu, že se každý aspekt v univerzu projevuje kmitočty a všechny vlnové výrazové formy se mísí v hlavním hologramu, obsahuje každý aspekt univerza vědění o celku. A protože kromě toho každý kmitočtový výraz jakékoli holografické jednoty představuje i projev ryzí informace, můžeme očekávat, že každý jednotlivý aspekt je schopen obsahovat intimní znalosti všech ostatních jednotlivých aspektů v hlavním hologramu.
5.Uvnitř holografického paradigmatu neexistuje čas jako nepřetržité lineární tikání okamžiků od nyní k právě teď uplynuvšímu. Místo toho se čas pravděpodobně pohybuje mnohorozměrně a zároveň různými směry.

  Naše konvenční “myšlení” zřejmě nestačí pochopit holografický vesmír v jeho jednotě, a proto tento nový obraz světa vyžaduje zcela “nové myšlení” v podobě pochopení celistvosti – neboli metamyšlení.
Dialog s Krišnamúrtím přesvědčil také Davida Bohma o tom, že konvenční myšlení realitu nezdůvodňuje, nýbrž ji falšuje. Myšlení je, alespoň podle Bohma, “zkamenělý” druh vědomí, který operuje stále pouze v oblasti už známého, místo aby byl tvůrčí a dynamický. Oproti tomu každým okamžikem vzniká zcela nová realita. Vskutku výstižně to kdysi formuloval Krišnamúrtí: Čím více mluvíme o “pravdě” nebo na ni jenom myslíme, o to více se od ní vzdalujeme. To je sdělení, které připomíná Heisenbergův princip neostrosti. Podle Krišnamúrtího je to myslící subjekt, Já, autor myšlenek o svatosti, který do aktu myšlení vnáší nečistoty – čas, ego, jazyk, dualismus, a tím zatemňuje to, co by jinak bylo “neposkvrněné”. Pomocí interpretujícího myšlení vytváříme dualismus, který nás ale vzdaluje od bytí, jehož jsme součástí. Předpokladem pro tento nedualistický stav je podle Bohma prázdno, které nás promění v receptivní nástroj, v část celku. “Čočky”, jimiž pozorujeme svět, se musí vypnout; to znamená, že člověk se musí osvobodit od oddělujícího ega a stát se prázdným kanálem pro celistvost, která je naším původním pramenem. Je to stav, o který se východní mudrci snaží pomocí meditačních prostředků a jenž se tam nazývá “samádhí”, což v doslovném překladu znamená “velké ticho”. Velcí mystikové se vždy pokoušeli popsat tuto zkušenost slovy.

“Žádné myšlení, žádný tvar, jen čistá existence.
Vůle a myšlenky jsou oslabené.
Poslední konec tance přírody:
Já jsem to, co jsem hledal.”

  Takto formuluje jogín a spirituální učitel Šrí Chinmoy stav pohroužení do všeobjímající jednoty. Paralela s holografickým obrazem světa se nám přímo nabízí. Tím se naplnilo to, co v roce 1978 předvídavým způsobem předpověděl a charakterizoval americký psycholog Lawrence Beynam: “V současnosti prožíváme změnu přírodovědných paradigmat – možná největší proměnu tohoto druhu všech dob. Je to poprvé, kdy jsme narazili na rozsáhlý model pro mystické zkušenosti, který je navíc ještě výhodný i v tom, že je odvozen z nejpokrokovějších idejí současné fyziky.”
David Bohm měl nejspíš pravdu, když na adresu mystiků poznamenal: “Ti lidé kdysi nahlíželi do formy inteligence, která strukturovala vesmír. Oni ji personifikovali a nazvali Bůh.”

  Psychologové Anderson a Bentov přišli v různých pracích s tezí, že celý informační potenciál univerza je holograficky zakódován ve spektru frekvenčních vzorků, jimiž jsme neustále bombardování. Tvrdili, že meditace může mozek natolik zklidnit, že se pak dokáže naladit na univerzální frekvenční vzorek a začne odpovídajícím způsobem rezonovat. Pokud k tomu dojde, je zakódovaná informace o univerzu holograficky dekódována a jedinec pozná stav splynutí s vědomím celého holografického vesmíru. Tento předpoklad potvrzují výsledky výzkumů s využitím EEG, které prováděli neurologové Banquet, Gellhorn a Kiely na testovacích skupinách meditačně zkušených lidí. Z rozboru EEG vyplynulo, že ve stavu hluboké meditace skutečně dochází k synchronizaci celé mozkové oblasti. To ovšem vede ke zjevnému závěru, že holografický mechanismus zahrnuje celý mozek. Při “normálním” analytickém myšlení je oproti tomu aktivní jenom jeho levá polovina.
Při vývoji člověka se mozkové hemisféry rozštěpily přinejmenším před 300 000 lety, když člověk začal značně nejistě vyvíjet smysl pro faktor “čas”. Podobné rozdíly ve funkci mozkových polovin nelze prokázat u zvířat. Přitom je už téměř příslovečné, že zvířata neznají žádné “včera a zítra”, pravděpodobně nevnímají čas a žijí především ve světě prostoru.
Další faktor, který tehdy ovlivnil evoluci člověka, byl vývoj řeči a tím i rozumu, a to v propojení na levou mozkovou hemisféru, zatímco pravá byla a je příslušná pro obrazové vnímání. V tomto okamžiku zřejmě začal vývoj, jehož předběžným koncem je současný racionalismus, dominantní postavení (a diktatura) rozumu, tedy levé poloviny mozku. A čím více se obě mozkové hemisféry od sebe “vzdalovaly”, tím více zesiloval v myšlení dualismus, pocit rozštěpené existence.

  Následující vlastnosti se připisují oběma mozkovým hemisférám:

Levá hemisféra                       Pravá hemisféra

intelekt                                     intuice
konkrétnost                             metaforičnost
čas                                          prostor
schopnost rozlišovat              existenciální pocit
analytický přístup                    holistický přístup
diferencování                          integrace
racionální přístup                    intuitivní přístup
mužská dominance                ženská dominance
jazyk                                        obrazy
hmota                                      duch

  Přehnané zdůrazňování významu vlastností levé mozkové hemisféry vedlo k vytvoření našeho mechanistického pohledu na svět, jehož důsledkem je odcizení člověka od aktu Stvoření.
To, jak naše kultura vsadila na rozum, není nikde vyjádřeno zřetelněji než v Descartesově proslaveném výroku “Cogito, ergo sum” – “Myslím, tudíž jsem”. Západoevropský člověk se identifikuje spíše s rozumem než se svým celým organismem. Důsledkem toho bylo nejen oddělení ducha a těla, ale i ducha a přírody. Toto “karteziánské rozštěpení”, jak ho nazval Capra, vedlo k tomu, že univerzum začalo být nahlíženo jako mechanický systém, který je tvořen samostatnými objekty, jež mohou být zase redukovány na základní stavební kameny hmoty. Pro Descartesa neexistoval “žádný rozdíl mezi stroji, které vyrobili řemeslníci, a těly, jež sestavila sama příroda”. I Newton hovořil o “světovém stroji”, který se dá vysvětlit pomocí matematiky a všeobecně platnými “přírodními zákony”. Prostor byl pro něho cosi statického, “stále stejně a nehybně setrvalého”, zatímco čas plynul “rovnoměrně a bez ohledu na jakékoli vnější věci”. Hmotu pro Newtona představovaly “pevné, tvrdé, hmotné, neproniknutelné a pohyblivé částice”, které “na počátku” stvořil Bůh. Teprve výsledky kvantové fyziky zničily tento obraz kauzálního a zcela determinovaného kosmického stroje.

  Avšak zatímco tato paradigmata byla dávno prohlášena za neplatná, spočívá náš pohled na svět většinou stále ještě na přístupu 16. a 17.století, tedy na pojetí z období počátku novověku a z průběhu osvícenství. Ve svém bestselleru “Čas přelomu” kalifornský fyzik Fritjof Capra vyložil, jak hluboce je naše společnost ovlivněna “newtonovsko-karteziánským paradigmatem” – a jak nejen potlačuje a omezuje člověka, ale zároveň zapříčiňuje i současnou ekologickou krizi.
Pravěký člověk uctíval Zemi jako dobrou matku živitelku. V očích “osvícených” přírodovědců není ničím jiným než mrtvým tělesem, obrovským dolem, který se dá dle libosti drancovat. “Budeme-li zkoumat kořeny našeho současného ekologického dilematu a jeho spojitosti s přírodovědou, technologií a hospodářstvím,” konstatovala Carolyn Merchantová, historička vědy na Kalifornské univerzitě v Berkeley, “musíme nově promyslet, jak nakládat se světonázorem a vědou, která opanování a drancování přírody sankcionovala tím, že nazírala realitu spíše jako stroj než jako živoucí organismus. V tomto smyslu je nutné přehodnotit přínos takových otců zakladatelů moderní přírodovědy, jako byli Francis Bacon, William Harvey, René Descartes, Thomas Hobbes a Izák Newton.”
I Capra spatřuje ve všeobecném souhlasu a přijetí nového, holistického obrazu světa jediné východisko ze současné krize lidstva. Je to nové paradigma, které v sobě spojuje příčinu a důsledek a nutí člověka jednat ze zorného úhlu odpovědnosti za celek.
Holografický obraz světa tady otevírá okno k hlubší, všezahrnující realitě. A nejen to – před námi se konečně otvírá šance proniknout do zcela nových světů. Dosud potlačované aspekty naší existence, fenomény jako inspirace a intuice, se opět dočkaly pevného místa. A to znamená průlom do nových duchovních dimenzí.

  Toto nové myšlení nazýváme “metamyšlení”, protože spojuje levou i pravou mozkovou hemisféru, rozum a intuici, rozum a cit. Metamyšlení znamená cítit hlavou a myslet srdce. Tak a jenom tak má lidstvo ještě poslední naději na záchranu rodné planety, tohoto zázračného modrého šperku v neproniknutelně černém vesmíru – Země.
Vyjdeme-li z poznatků švýcarského kulturního filosofa Jeana Gebsera, prošel člověk v průběhu mnoha staletí čtyřmi strukturami vědomí, a to: archaickou, magickou, mýtickou a konečně mentální. “Archaická struktura” byla dobou vytváření dvou mozkových hemisfér, “epochou snového stavu doslovné totožnosti s tělem a jeho životním prostředím”. V magické periodě se zformovalo lidské Já, člověk byl z tohoto “souladu” vytržen a začal boj o moc a ovládnutí přírodních sil. Mýtické vědomí bylo charakterizováno vznikem skupinového vědomí, ale také polaritou. Člověk poprvé vyvinul reflexivní vědomí času.
Žijeme v “mentální etapě”, jejíž počátek je možné na pomyslné “časové ose” označit zhruba rokem 500 př.n.l. Tehdy se na celém světě objevili velcí učenci, ať už to byli Buddha, Zaratuštra, Lao-c nebo Konfucius, Pythagoras či Thales z Miletu – a nakonec v průběhu dalších dvou století ještě Sokrates, Platon a Aristoteles. Člověk se naučil zdůvodňovat svět rozumem, místo aby ho – jako v mystické epoše – jen s němým údivem pozoroval. Rozvinul vědy, matematiku, filosofii. Avšak podle Gebsera před lidstvem stojí nová epocha. Člověk, který od nevědomosti o vlastním Já dospěl k pevné závislosti na svém egu, musí dosáhnout stavu svobodného Já – tedy integrálního vědomí, které “je charakterizováno duchovností, nikoli intelektem”. Až se člověk osvobodí od rozlučující iluze ega, pozná svět jako celek v rámci “unio mystica” (mystické jednoty).

  Vývoj posledních let naznačuje, že se skutečně nacházíme na cestě k novému vědomí. Například futurolog a školitel managementu Gerd Gerken už rozpoznal ve svém díle “Radar trendů” “krizi fordismu”, systému masové produkce, a postuluje “jiné myšlení v paradoxech”. Podle Gerkena totiž “neumírá jenom fordismus, nýbrž zároveň vzniká novodobý typ kultury, který Sorokin nazývá integrální kulturou. Charakteristickým příznakem této integrální kultury je skutečnost, že nabízí úplně jinou logiku – logiku paradoxů” -, kterou mimochodem známe z kvantové mechaniky nebo přednášek mystika Krišnamúrtího (zemřel v roce 1986).
Gerken se kupříkladu zmiňuje o tom, že “narůstající diferenciace” s sebou přináší i “narůstající protikladnost”, když uvedl:
“V integrální kultuře přestává být Já středobodem světa. Vzhledem k tomu, že integrální kultura vždy připouští více aspektů, ruší se stále zřetelněji původně jasné a jednoznačné Já. Vzniká to, co psychologové popisují jako ‘multifrenii’ – a současně roste i tolerance. Jiné hodnoty odlišných skupin, scén a národů se dají lépe tolerovat a lze se s nimi snadněji ztotožnit, budeme-li na rozmanité hodnotové systémy pohlížet jako na umělecká díla.”

  Zbývá tedy naděje, že metamyšlení opravdu povede k větší toleranci mezi lidmi. Nahradí-li se náboženský termín “mystik” pojmem “metamyslitel”, nezbývá než souhlasit se zesnulým jezuitou a mistrem zenu Hugem Enomiyou Lassallem: “Člověk budoucnosti se stane mystikem – nebo nebude vůbec existovat.”

uspořádalaBestie

Použitá literatura:
Johannes von Buttlar – Einstein na druhou (Dialog 2001)


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě