Konce a začátky

views 1 732 datum 5. 3. 2020
Zdroj: Pixabay.com

Mému dědovi bylo 79 let, když začal umírat po desetiletém boji s rakovinou. Tento fakt velmi změnil jeho chování k lidem, které měl rád – začal nám lásku dávat konečně najevo. Jeho chování ke mně se velmi změnilo. Začal si mě více pouštět k tělu, díval se na mě s vděkem, pořád mě přes babičku vyhledával a chtěl mě mít u sebe. Nerozuměla jsem té náhlé změně v jeho přístupu a byla jsem z ní rozčarovaná. Trápilo mě totiž, že se jeho chování změnilo až na poslední chvíle, které na Zemi strávil.

Začátky spříznění na konci

Když dědu převezli do nemocnice, trávila jsem tam s ním každý možný den. Povídali jsme si o mnoha věcech. Bohužel si celý průběh nepamatuji, mám poslední dny s ním dost v mlze vzhledem k věcem, které následovaly.

Postupem pár dnů jsem pochopila, že mě pravděpodobně podvědomě cítí, jako duši, která mu pomůže posunout se dál. Díval se na mě, jakoby cítil, že vím, co bude dál. Děda byl velmi připoutaný k Zemi, nechtěl odejít a pohnout se do neznáma, což je naprosto pochopitelné. Stále pracoval, což ho samozřejmě udržovalo v dobré energii. Práce ho naplňovala, žil jí a byl ve svém oboru jedním z nejúspěšnějších. Později ho bohužel ale i vysilovala, jelikož děda nikdy neuměl přestat včas a odpočinout si, zastavit se a být v klidu. Pracoval opravdu ještě pár dní před smrtí, neposlouchal doktory v mnoha ohledech. K doktorům se děda bohužel stavěl způsobem, že on ví nejlíp - dnešní společnost včetně nich pro něj byla špatná. Tento fakt v sobě měl uložen víc, než by sám chtěl. Když ležel v nemocnici, postupně přestával mluvit o tom, že musí pracovat. Byl stále tišší, víc a víc vysílený, až jsem z něj začala cítit, že už situaci přestává zvládat a vzdává to.

Jednou jsem stála vedle jeho lůžka, dívala se na něj a on na mě promluvil - zničehonic se mě s úsměvem zeptal: Tak jdem? Řekl to, jako malé dítě, které se těší, že vyrazí do zoo a bude dobrodružství.

Ta otázka a způsob, jakým ji položil, mě naprosto zmrazila a já nevěděla co říct. Nejdřív jsem mu nerozuměla, protože jsem nemohla uvěřit tomu, že by to myslel tak, jak mě napadalo. Věděla jsem, že děda nerespektuje způsob života, který souvisí se spirituálními věcmi, napojením na Vesmír apod… takže jsem se ho ptala kam, že to máme jít, ale už neodpovídal. Jen se usmíval a já z něj začala mít pocit, že se přestává bát a věří mi.

Další den jsem pochopila.

Pomoc z Vesmíru

Seděla jsem u dědy na nemocniční posteli a držela jeho zesláblé hubené ruce. Najednou jsem začala cítit, že se na mě napojuje energie, se kterou jsem se nikdy předtím nesetkala. Shora skrze mě k němu začala proudit. Lekla jsem se jí, protože jsem ji neznala a také mě ihned napadlo, co když mě vezme s sebou s ním. Chvíli jsem byla rozklepaná a vystrašená, vyběhla jsem z pokoje na balkón a přemýšlela, co dělat.

Nikomu jsem nic říkat nechtěla, jelikož jsem jediná z rodiny, kdo si vytvořil přístup k těmto „nadpřirozeným“ věcem. Nechtěla jsem, aby se báli, že bych mu mohla ublížit nebo hůř, že by měli pocit, že jsem jeho odchod nerozvážně urychlila. Říkala jsem si - pustit tu energii nebo nepustit? Co se bude dít s ním? A co se mnou? Po chvíli rozmýšlení jsem se uklidnila. Vrátila jsem se k dědovi, vzala ho za ruce a nechala Vesmír, aby pokračoval v činnosti. Ani jsem nemusela nic říkat nebo prosit. Energie se sama znovu napojila a já ji pustila skrze sebe k němu. Zároveň ve mně rostl pocit veliké odpovědnosti a řekla jsem si, že musím dědu prostě jen v klidu odvést.

Po chvíli jsem začala cítit, co je to za energii. Dávala sílu k přesunu - k opuštění těla a k transformaci duše do další dimenze. Dědu uklidňovala a mě zároveň dodávala sílu tu situaci ustát. Nejdříve jsem ji cítila jen přes ruce, ale později přes celé tělo, aniž bych se ho dotkla. Cítila jsem, že ví, že mu pomáhám. Cítila jsem, že potřebuje pomoci odejít a nechce na to být sám.

Promluvila jsem si tedy i s mámou a babičkou, které u dědy seděly, brečely a prosily ho, aby neodcházel a zůstal ještě s námi. Bohužel ho tu hodně držely... já ale rozuměla dědovi i jim. Poprosila jsem je, aby ho nechaly jít a nepřemlouvali, aby ho nenutili do jídla, nesnažily se ho budit. Pokud nebude chtít odejít, neodejde, ale ať mu řeknou, že může jít. Ať nemá pocit, že tu musí zůstat kvůli nám.

První krok do neznáma

Nechtělo se mi od dědy ten den vůbec odcházet, ale musela jsem, byla jsem vyčerpaná.

Když jsem přišla druhý den ráno, bylo mi sděleno, že děda usnul a už nemá sílu na to, aby se probudil. Moje tělo pohltil smutek a pláč. Po pár hodinách se mi ale ulevilo, protože jsem si uvědomila, že jsem mu pomohla udělat první krok. Přestal se vším násilně bojovat a pustil se. Další dva dny se mu stále nechtělo odejít úplně, jen spal a chvílemi se snažil otevřít oči, ale nešlo to. Hodně jsem na něj mluvila, především když jsem s ním byla sama. Konečně mě totiž poslouchal, aniž by cokoli namítal nebo rozporoval. Mluvila jsem s ním také o tom, že mě mrzí, jak mi nevěřil a nenaslouchal mi. Po těchto slovech mu začaly téct slzy po tváři, což nás všechny doslova odrovnalo. Doktor nám řekl, že nás vnímá, takže pravděpodobně vše, co jsem mu říkala, slyšel.

Řekla jsem mu o tom, co se s ním děje, co se děje se mnou a co by se mohlo dít dál, když se pustí Země úplně. Snažila jsem se ho navést, aby se nebál. Posílala jsem k němu dál onu energii, která byla stále intenzivnější. Úplně poslední den jsem s ním byla sama až do večera.

Odcházela jsem od něj již rozloučená, popřála jsem mu vše nádherné, co jsem mohla a šla domů. Mluvila jsem s ním ještě i na dálku, protože se mi pořád zjevoval a vysílal ke mně slova.

Nový začátek

V 10 večer jsem ležela v posteli a nešlo mi usnout. Najednou jsem ale upadla do jakéhosi jiného stavu bytí (jakobych se dostala do velmi hluboké meditace, do astrálu, těžko se to popisuje), kde jsem cítila dědu, jak mě drží za ruce. Naposledy se loučil, pouštěl se mých rukou a odcházel. Trvalo to jen pár minu. Pak odplul pryč a zemřel.

Závěrem

Můj děda nebyl nijak spirituálně založen, právě naopak. Vždy byl i pro své blízké nedostupný a nedůvěřoval názorům, které dle něj nebyly dost realistické a racionální. Jeho smýšlení bylo založeno především na rozumu a materiálním světě. Uchovával v sobě mnoho zlosti k lidem, nikdy nemluvil o tom, co ho trápí. Vždy byl pro naši rodinu velkým tajemstvím, ale patřil k nám, jakoby byl vlastní. Babička se dala s dědou dohromady zhruba před třiceti pěti lety, a tak se děda v naší rodině objevil. S dědou jsem si chtěla být bližší. Léta mě náš vztah mrzel. Mrzelo mě především to, že nedůvěřuje mým rozhodnutím, mým názorům. Tři roky mi neodpustil, že jsem ihned po střední škole nešla na vysokou a nerespektoval to, že jsem věděla, že není ten pravý čas. Chtěla jsem se nejprve osamostatnit, získat dobrou práci a pracovat především na seberozvoji a mé cestě. Mé priority on nechápal a nevěřil ani tomu, že se na vysokou někdy přihlásím. Letos mám 4 roky od maturity a na vysokou se opravdu hlásím.

Návrat zpět

S energiemi pracuji již pár let, ale tuto situaci jsem zažila poprvé.

Děda bojoval moc dlouho, nikdy si nechtěl připustit, že by mohl umřít, nikdy o tom nemluvil a ani se podle toho nechoval. Měla jsem občas pocit, že by ten klid už chtěl, ale moc se bál o tom mluvit a odpoutat se od materiálního světa.

Po tomto zážitku jsem se hodně pomalu vracela „zpět“ na Zem k normálnímu životu. Vše tady mi přišlo tak nepodstatné a nedůležité. Byla jsem na jednu stranu nad věcí a šťastná, ale na druhou stranu tak nešťastná z toho, jak to „tady dole“ mezi lidmi (ne)funguje. Začaly se mi dít ještě zvláštnější věci, než před tímto zážitkem. Chvílemi jsem jako kdyby opouštěla svoje tělo a fyzicky se necítila (jako bych neúmyslně astrálně cestovala). Byla jsem na pomezí astrálu a hmotného světa, mezi nimiž jsem cítila opravdu tenkou hranici, jako kdybych stála na srázu. Což mě na jednu stranu opravdu děsilo, ale díky tomu jsem zažila pocit úplné Jednoty se vším – s Vesmírem. Prostě jsem jen byla Duší, energií, věřila jsem a byla jen teď, přestala jsem se bát čehokoli, na několik týdnů zmizely moje problémy s úzkostmi, věděla jsem, že zvládnu všechno včetně krizí, které musejí přijít, abych mohla tento osvobozující stav zažít znovu.

Autor: Kristýna Brendlová
soulartist66.webnode.cz
FB Kisssoulart

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
logo Cesty k sobě 2021