Když jako matka si nerozumím se svým synem I. a II.

views 597 datum 25. 8. 2021

V tomto článku nahlédneme do toho, co se může skrývat v situaci, kdy si maminka nerozumí se svým synem. Co je v podhoubí? Co to zapříčiňuje. Samozřejmě jak vše má mnoho rovin, tak stejně i možné příčiny toho, že si jako matka nerozumím se svým synem.

Není cílem článku je všechny vymezit a ani ve všech možných hloubkách. To ani nejde. Jelikož tak jak je jedinečný život nás všech, tak je i jedinečné seskupení důvodů z mnoha úrovní, kteří jsou příčinou nepříjemné situace v životě.

V tomto článku zmíním jeden z důvodů, se kterým se setkávám na individuálkách nejčastěji a třeba se v tom najdete:-) A již to uvědomění si, že i toto páchám nebo toto na sobě dopouštím, je první nezbytný krok k tomu z toho vystoupit.

Maminka přistupuje k synovi jako ke svému manželovi (partnerovi) – jako k někomu, ve kterém chce najít oporu

Toto je velmi častá příčina. K tomuto destruktivnímu chování se uchylují maminky, které jsou bez partnera nebo partnera mají, ale jaksi si ho jako muže neváží, nevzhlíží k němu, vztah nefunguje. Matka se pak upíná na syna jako dalšího muže v pořadí v její blízkosti. A od něj se dožaduje toho, co se jí nedostává od manžela. Daného syna tlačí přímo si nepřímo (přes pocit viny, dluhu, sebelítosti o tom, jaký ona je chudák, přes destruktivní lásku v podobě pochvaly, jakého hodného syna má atd.) k tomu, aby jí byl oporou, a to v různých směrech. Na syna se může obracet, když se necítí emocionálně dobře, s finanční otázkou, otázkou zařízení bydlení a v mnoha jiných věcech, co přinese život. Matka syna energeticky poutá, bez ohledu na to, jak žije daleko. A ten muž není mužem, zůstal chlapcem. To je i důvod, proč o něj nejeví zájem ženy. Nepřitahuje je, jelikož ženy, aniž si to uvědomují, cítí matku za zády. A ony nechtějí mít vztah s chlapcem a jeho matkou, ony chtějí vztah s mužem.

Syn této matky buď zůstává do zralého věku (nebo po zbytek života) sám nebo má vztah, ale v něm se neusazuje anebo je v manželství a má i svoji rodinu, avšak daná jeho nová rodina nefunguje. Do usazení nebo obecně do vztahu se nehrne např. z toho důvodu, že vážný vztah pro něj znamená břemeno, jak ho naučila maminka svojí sobeckou „láskou“, když si z něj udělala partnera a on má jednoho „na krku“ dost. Myslí si totiž, že partner nebo rodina = úzkost, útlak, nesvoboda, pocit zmáčknutí do kouta, vydírání sebelítostí atd. A pokud svoji rodinu i přes toto destruktivní nastavení má, pak nefunguje. Ve své rodině – ve vztahu k partnerce a dětem se pohybuje od nadvlády k bezmoci. Buď je panovačný (byť vůči své mamince poslušný), avšak zlost, kterou vůči mamince má, projektuje do své partnerky a dětí, anebo je hodným klukem i ve své vlastní rodině. Ani jedno nemá nic společného se silnou mužskou energií, která je pro stabilitu rodiny po všech stránkách nezbytná.

Samozřejmě není to jen odpovědnost matky, ale i jeho. I on může kdykoliv matce dát „vale“ – ukončit tento její destruktivní projev lásky, který je ve skutečnosti sobectvím a s láskou nemá nic společného. Dokud však matka daného syna nepustí anebo dokud daný muž jako syn nezpřetrhá nezdravá pouta své matky a jeho, jeho partnerka bude schytávat jeho potlačený vztek z dětství na svoji matku a bude na ni projektovat to, co nedokáže zatím vidět nebo si i připustit u matky a ve vztahu k ní projevit. Pokud má tento muž rodinu, aniž by předtím vystoupil z té zátěže s matkou, pak se pohybuje z extrému panovačného muže do extrému poslušného syna. Ani jedna poloha nepřispívá k harmonii v partnerském vztahu a ani v jeho rodině.

Pokud daný muž za života prozře =začne vnímat, že s ním bylo takto manipulováno ze strany maminky (často nevědomě), tak se to často obrátí vůči mamince. Od maminky se oddálí, nenavštěvuje ji tak často nebo vůbec, maminku nemůže vystát atd. Z pohledu maminky se s tím jejím synem něco stalo a samozřejmě za to viní ty okolo jeho syna, aniž by se podívala na sebe. Navíc tato maminka platí často ještě jednu daň a to po celou dobu vztahu s jejím synem. Syn, ji buď vůbec neprojevuje lásku, žádné doteky nebo z povinnosti. Ona cítí jakýsi nepopsatelný odstup jejího syna, jakýsi chlad, který od něj jde, jakousi odtažitost, byť ji třeba obejme. Je to prázdné. A nemůže to být ani jinak, jelikož ten vztah není svobodný.

Co s tím?

Klíč leží v tom, aby maminka uviděla své chování, pohlédla na něj, prožila si (připustila), že toto se jí opravdu týká, že toto činila či stále činí a přestala to vůči synovi dělat. Stejně tak syn může kdykoliv uvidět, že toto na sobě nechal páchat a prožít si to (připustit) a pak to již nedopustit a na manipulativní lásku maminky nikterak vnějškově či uvnitř sebe nereagovat. Stačí, aby to pochopil a připustil si jeden z nich a ten druhý v ten okamžik již není objektem ego - uspokojení (v případě, že to pochopí maminka) nebo již ten druhý nad ním ztrácí moc (v případě, že to pochopí syn).

O dalších příčinách neshod maminky a syna budu povídat v dalším článku.

S láskou Peťa

Když si jako matka nerozumím se svým synem - pokračování

Tento článek je pokračováním toho předchozího, který má název: „Když jako matka si nerozumím se svým synem“.

V tomto článku se v krátkosti zmíním o dalších možných důvodech toho, proč si maminka nerozumí se svým synem.

Maminka přistupuje k synovi jako k objektu, na němž se může pomstít na mužském pokolení

Tento důvod bývá často velmi nevědomý. A projevů má moře. Může se jednat o panovačnost, zlost či vztek obrácený na syna, kdy ho komanduje, aby si dokázala svoji moc nad ním. Může se však jednat i o projev fixace, přehnané péče o něj, za čímž se skrývá tendence si jej přivlastnit a tak ovládat. Ať už jedná o jakýkoliv projev, stejně jako v ostatních důvodech toho, proč si maminka nerozumí se svým synem, je snaha o nadvládu nad svým synem.

Maminky, které k tomuto neláskyplnému chování vůči synovi přistupují = které se na synovi více či méně mstí všem mužům světa, často nemají ve své mysli uzdravený vztah se svým otcem či partnerem. Něco se tam stalo, co je z jejich pohledu neodpustitelné a schytává to syn či partner (pokud ve vztahu k partnerovi nehraje žena druhý krajní extrém, kdy nad ní vykonává nadvládu on).

Opět jako ve všem je klíč v tom, aby si maminka, které se to týká, toto uvědomila a uvnitř sebe přiznala. A pokud si to skutečně přizná, pak už jí nepůjde tak snadno jednat na základě autopilota a i když třeba zareaguje ve vztahu k synovi stejně, už ji tam bude intenzivněji skákat, že to není dobrý nápad. Až se to postupně přelije v to, že se pro ni stane nemožným jednat v odplatě ve vztahu k synovi. Anebo místo maminky si může uvědomit syn roli, kterou ve vztahu k mamince hraje, a přiznat si to a již tu hru nehrát. Uvědomění jednoho stačí a osvobodí oba.

Maminka přistupuje k synovi jako k tomu, kdo ji dluží, protože ho porodila, starala se o něj atd.

Tento důvod je velmi častý a nejen u rozepří se synem ale i s dcerou. Je to důsledek toho, že maminka si pořídila dítě, aby jí něco dalo či umožnilo a nikoliv proto to, že sama byla spolu s partnerem tak naplněná, že si řekli, že ten pocit štěstí budou dále šířit nejen na jiné lidi, ale i ve vztahu k vlastnímu dítěti. Jenže pořízení si dítěte ve stavu naplnění není případ mnohých maminek. Mnohé ženy mají děti, protože je čas, protože jiné vrstevnice již mají děti, protože by nevydržel vztah nebo vztah je třeba posunout dál, aby se upevnil, nebo protože je nebaví práce a neví co dělat, a tak půjdou na mateřskou a pak se uvidí atd. Děti tak fungují jako prostředek. Ten velký zvrat nastane poté, co maminka se nabaží pocitu, že má dítě. To, co ji dítě mělo zprostředkovat, se často nestane anebo stane, ale po určitém čase to vše spadne jako domeček z karet. Ona zůstává opět nenaplněná, štěstí se nedostavilo a navíc má dítě, o které se musí starat. V této chvíli maminka zapomněla na to, že to byla ona, která si dítě chtěla pořídit nebo v daný čas pořídit. Za povinnostmi spojenými s dítětem viní (nevědomě nebo někdy i vědomě) své dítě. A v důsledku toho, že dítě už neplní tu funkci toho jejího naplnění nebo dokonce nikdy ani zdánlivě neplnilo, cítí tato maminka často, že ona se o dítě stará a ono ji pak tedy musí sloužit. Má pocit, že ji dítě něco dluží.

Jenže nikdo nikoho nenutí mít dítě. A právě později se ukáže, jaký důvod byl za pořízením dítěte – zda touha sdílet s dalším člověkem, kterého přivede na svět, stejně jako s kýmkoliv jiným, její pocit naplnění anebo ego (strach) = touha se dítětem naplnit.

Maminka, která přivede na svět dítě, a přitom je sama naplněná, již narozené dítě je pro ni darem, to, že o něj může pečovat, je pro ni darem. Naplňuje ji šíření lásky k dítěti stejně jako ji šíří na všechny okolo. Dítě ji nemůže zranit, zradit či něco ji dlužit, jelikož už tím, že se narodilo a že ona má možnost vedle něj pobýt nějaký čas a společně sdílet, je pro ni odměnou. Jedině maminky, které nepovažují narození jejich dítěte jako odměnu nebo dar, cítí, že jim děti něco dluží – čas či péči, kterou jim věnovali atd. Jelikož jak by mohli cítit, že jim jejich děti něco dluží, když už to, že se jim narodili a byli si nějaký čas na blízku, bylo pro ně tím darem.

Co s tím? Tak jako ve všech případech, je třeba si uvědomit, že to takto činím, že to takto bylo a pak přestat svému dítěti vyčítat či vůbec očekávat, že ono bude při ruce, že je k tomu povinno. A stejně tak dané dítě tu ve skutečnosti není obětním beránkem. A nejpozději v dospívání nebo hodně pozdě v dospělosti z hlediska času (ale líp než vůbec) může kdykoliv změnou své mysli (jiným vnímáním dané situace) se přestat účastnit dané hry, kterou rozehrála maminka. A změnu nastavení v mysli doprovází pak i změna chování daného dítěte vůči mamince, kdy jeho přístup k ní bude svobodný. Jelikož tělo následuje stav mysli a nikdy ne naopak.

Maminka přistupuje k synovi jako k objektu, na němž si potřebuje dokázat, že je potřebná

Tento důvod stejně jako všechny jiné vychází z toho, že maminka v době, kdy syna porodila a vychovávala, nebyla úplná a potřebovala tak dítě, aby si na něm dokazovala svoji hodnotu. Kvůli udržování své domnělé hodnoty si dítě nebo i dospělé dítě potřebuje fixovat a dávat najevo, že pořád potřebuje její péči, dohled atd. Jenže takto daná žena nevystaví svoji skutečnou sebeúctu, jelikož tu má, jen o ní neví. Tato skutečná sebeúcta ji nikdy nebyla odejmuta či jakkoliv snížena, není to možné. Jen ty ego-nánosy toho, co si myslí, že je, ale ve skutečnosti není, tu skutečnou sebeúctu překryly. Většinou to jsou ženy, které se neseberealizují, tedy nedělají něco, co vychází z nich. Jelikož dítětem, se můžeme realizovat, avšak nikoliv seberealizovat, jak jsem již psala blíže např. v článku: „Rozdíl mezi realizací a seberealizací“.

I zde platí to, co u jakéhokoliv destruktivního (neláskyplného) projevu. Pokud se mě toto týká, neutéct od toho, ale namísto toho si uvědomit, že to dělám a zkoušet to nedělat. A stejně ani syn či dcera nejsou tu obětním beránkem. I dané dítě může kdykoliv mamince v tomto chování vystavit stopku tím, že si uvědomí, co na sobě nechává páchat a přestane tu roly hrát.

Tak to bylo jen několik málo příkladů toho, co může stát v pozadí toho, že mezi maminkou a synem je dusná, nudná, hádavá či jakkoliv jinak nezdravá atmosféra.

S láskou Peťa

Zdroj:

www.jinypristup.cz

www.jinypristup.cz/clanek

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR::
107-7380440287/0100 s uvedením „Dar“ do zprávy pro příjemce.

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
logo Cesty k sobě 2021