Rozhovor s Charlotte Dobešovou o vědomém rodičovství a dětském potenciálu.

⏱ Doba čtení: 24 min

Možná jste přišli právě proto, že:

– vás dítě extrémně vytáčí
– nerozumíte jeho reakcím
– máte pocit, že děláte něco špatně

Pokud jste se v tom poznali, čtěte dál..

Charlotte se specializuje na hluboké rozbory data narození pro děti i dospělé. Ve své práci propojuje numerologii, cifrologii, astrologii a intuitivní vnímání, díky čemuž vytváří individuální a velmi přesné vhledy do osobnosti i vztahových dynamik. Pomáhá rodičům porozumět jejich dětem, zlepšovat vztahy v rodině a nacházet větší klid a pochopení v každodenním životě.

---

Jak byste se představila někomu, kdo vás vůbec nezná?

Na první pohled bych se asi představila jako úplně obyčejná holka. Už od malička jsem ale měla potřebu dívat se za to, co je zřejmé, co je „normální“, co je vidět a slyšet. Vždycky mě víc zajímalo, co lidé skutečně cítí, než co říkají. Už od útlého věku jsem mnohem silněji vnímala pocity než slova. Řeč těla, pohled očí a to, co zůstává mezi řádky, pro mě často říkaly víc než samotný projev. Možná právě proto mě moje cesta vede tímto směrem – ke snaze pochopit věci, které se nám dějí, náš každodenní život i naše reakce trochu víc do hloubky.

Co vás přivedlo k práci s dětmi a rodiči?

K práci s dětmi a rodiči mě přivedla čísla a numerologie. Práci s čísly se jako koníčku věnuji už několik let, ale naplno jsem se do ní ponořila přibližně před rokem. Od začátku mě na numerologii a na tom, jak nás z různých úhlů ovlivňuje naše datum narození, nejvíc fascinovala právě oblast dětí a rodičů. Sama mám dvě děti a často jsem rodičovství úplně nerozuměla. A upřímně, dodnes je pro mě velkou alchymií, asi jako pro většinu rodičů. Právě práce s datem narození mých dětí, pochopení jejich energií, nastavení, osobnosti a povahových rysů mi ale obrovsky pomohla. Díky tomu jsem se dokázala víc uvolnit, lépe je pochopit a hlavně je přijmout takové, jací jsou. A právě proto vím, že tímto směrem chci svou cestu vést.

Byl tam nějaký konkrétní moment nebo zkušenost, která vás nasměrovala tímto směrem?

Žádný jeden konkrétní moment to asi nebyl. Spíš mám pocit, že se takové uvědomění skládá z běžných dnů a každodenních situací. Tou největší zkušeností pro mě bylo to, že mám doma dvě naprosto odlišné děti. Často jsem si říkala, jak je možné, že vyrůstají ve stejné rodině, mají stejnou mámu, stejného tátu, stejné prostředí, a přesto jsou jako jin a jang. Jako světlo a tma. Úplně jiné. Dlouho jsem tomu nerozuměla. A přiznávám, že jsem se je občas snažila v jejich přirozenosti trochu „srovnat“ nebo přizpůsobit tomu, co jsem považovala za správné. Jenže to samozřejmě nikam nevedlo. Když jsem pak začala hlouběji pracovat s čísly, právě tohle byla první oblast, kterou jsem chtěla pochopit. Proč jsou tak rozdílní, co si s sebou nesou a jak je můžu lépe přijmout a vést podle toho, jací skutečně jsou.

Proč právě téma dětí a jejich potenciálu? Čím vás to tak přitahuje?

Téma dětí a jejich potenciálu mě přitahuje hlavně proto, že chci opravdu rozumět tomu, jaké osobnosti mám doma a jak s nimi pracovat. Každé dítě je jiné, má jinou energii a jiné nastavení, které se podle mě dá krásně poznat i z data narození. A právě tady máme jako rodiče dvě možnosti. Buď tu přirozenou energii dítěte začneme postupně potlačovat tím, že se ho budeme snažit změnit a „vytvarovat“ podle toho, jaké bychom ho chtěli mít, podle našich představ o tom, jak by se děti měly chovat, reagovat nebo jaké by měly být, nebo můžeme jít cestou pochopení. Pochopit jeho energii, potenciál, životní směr a talent. A díky tomu ho od malička citlivě vést a podporovat v tom, kým skutečně je. Nemyslím tím dítě ovlivňovat nebo mu určovat jeho kroky. Naopak. Jde o to podpořit jeho jedinečnost a přirozenost a hlavně mu svým vlastním chováním nebránit v jeho přirozeném růstu.

Co vás na práci s dětmi nejvíc fascinuje nebo překvapuje?

Na práci s dětmi mě nejvíc fascinuje a překvapuje to, co nás samy učí. Děti jsou podle mě naši největší učitelé. Sama jsem poznala, že spoustu věcí jsem dokázala před dospělými, a často i sama před sebou, dlouho skrývat. Různé své strachy, osobnostní rysy, zlobu nebo to, jak se chovám ve stresu, únavě a vypětí. To, co jsem dokázala schovat dřív, už jsem ale nedokázala schovat ve chvíli, kdy přišly děti. Mám pocit, že děti vstoupí do života ženy, a vlastně nejen ženy, a tím, jak se změní celá situace doma a jak je to všechno svým způsobem náročné, vytáhnou na povrch všechno, co je v nás schované opravdu hluboko. Právě proto nám děti dávají obrovskou možnost růstu. Nutí nás podívat se na vlastní stíny, slabosti a místa, která bychom jinak možná nikdy neotevřeli. A nepřestává mě překvapovat ani to, jak silně děti reagují na naši energii. Často je úplně jedno, co říkáme slovy nebo jak se navenek prezentujeme. Dítě vnímá hlavně to, co skutečně cítíme. Reaguje na to, co je mezi řádky. Proto bychom neměli být lhostejní k tomu, jak se dítě chová. Mělo by nás zajímat, proč reaguje určitým způsobem, čemu se brání a co nám svým chováním ukazuje, i ve chvíli, kdy máme pocit, že je přece všechno v pořádku.

Byla vaše cesta k tomu, co dnes děláte, přirozená, nebo spíš plná hledání a změn?

Moje cesta k tomu, co dnes dělám, byla určitě plná hledání a změn. A myslím, že taková vždycky bude. Mám ráda vstupovat do neznáma, dotýkat se věcí, které ještě neznám, a objevovat nové souvislosti. Miluju učení a poznávání. Myslím si, že právě to je smyslem života, nejen pro mě, ale pro každého zvídavého a vědomého člověka. Ale moje přirozená cesta byla v tom, že jsem vždycky měla potřebu dívat se víc do hloubky. Zajímalo mě, jak věci fungují, proč se dějí a co je pod jejich povrchem. Vždycky jsem hledala odpovědi, které pak můžu předávat dál a díky nim pomáhat ostatním. A právě proto mi tahle cesta objevování a práce v tomto směru připadá úplně přirozená.

Jakou roli ve vaší práci hraje vaše vlastní zkušenost, ať už osobní nebo profesní?

Moje každodenní zkušenost s vlastními dětmi hraje v mé práci obrovskou roli. Všechno, co se učím a co se dozvídám, si nejdřív sama ověřuji právě na nich. Nejprve to pozoruji, analyzuji a snažím se pochopit ve vztahu ke svým dětem. To je vždy první místo, kam jdu.

Co vás vedlo k tomu propojit astrologii, numerologii a digitální psychologii?

K propojení astrologie, numerologie a digitální psychologie mě vedlo to, že jsem se učila různé směry a mým cílem vždy bylo umět opravdu číst a vyznat se v tom, co nám říká naše datum narození. Numerologie a digitální psychologie mají hodně společného, pracuje se v nich s čísly, ale nestačí držet se jen jednoho směru nebo jedné „jisté pravdy“. Takový uzavřený systém mi není přirozený. Ráda se dívám na věci z různých úhlů, aby moje práce byla co nejširší a nejkomplexnější. Proto propojuji numerologii s cifrologií a pracuji i s maticí osudu. Energie čísel mi poskytuje obrovské množství odpovědí, ale sama bych se nikdy nesmířila s tím, že by se do toho nemělo zahrnovat i astrologické znamení. Podle mě je to zásadní. Člověk narozený 3. února ve znamení Vodnáře nebude stejný jako někdo narozený 3. srpna ve znamení Lva. Pro mě je proto velmi důležité všechny tyto směry propojit a dívat se na jednotlivce ze všech možných úhlů pohledu, které mi umožňují lépe porozumět jeho jedinečné energii.

Pamatujete si moment, kdy vám došlo „tohle je ono, tím se chci zabývat“?

Ano, vzpomínám si přesně, kdy mi došlo, že se tímto směrem chci zabývat. Bylo to při mém vlastním výkladu, který se mi dostal do rukou před přibližně dvěma lety. Jak už jsem říkala, numerologií jsem se už dlouho zabývala, astrologie mě také vždy zajímala, ale spíš z povrchního, obecného pohledu. Tenhle výklad mnou ale úplně otřásl. Byl napsaný tak, jako by ho psala moje nejlepší přítelkyně, která mě zná lépe než já sama sebe. Obsahoval věci, které jsem se vždycky bála připustit nebo vyslovit, ale hluboko v sobě je nosila. Tenhle výklad se stal mým startem. Od té chvíle jsem přesně věděla, kudy chci svou cestu vést.

Co vás na vaší práci nejvíc naplňuje?

Na mojí práci mě nejvíc naplňuje možnost pomáhat lidem. Samozřejmě jen do té míry, jak sami dovolí, protože mojí rolí je ukázat směr, pomoci lidem objevit jejich největší sílu a to, čeho mohou dosáhnout. Zbytek už je na nich. Velice ráda lidi motivuji a povzbuzuji. Z celého srdce si přeju, aby každý věděl, že jeho sny, i ty nejintimnější, které si možná myslí, že jsou nedosažitelné, jsou možné. Že v sobě má sílu je naplnit. Bez toho by ty sny nikdy neměl a nikdy by si nedal možnost takto snít.

Jak byste popsala, co konkrétně děláte u rozborů pro děti? Co si pod tím má rodič reálně představit?

Když dělám rozbor dítěte, rodič si má představit komplexní pohled na jeho jedinečnou energii a osobnost. V rámci projektu Otisk duše dítěte pracuji s datem narození dítěte a jeho křestním jménem, protože čtu energii i ze jména. Z data narození odhaluji různé oblasti – osobnost dítěte v plusech i mínusech a to, jak se může projevovat. Podle toho pak rodičům doporučuji, jak s dítětem komunikovat tak, aby byla podpořena jeho přirozená energie a aby mu nebyla jeho síla odebírána. V rozboru také identifikuji emoční spouštěče dítěte – situace, které mohou vyvolat silnější reakce. Dále zkoumám, co nám dítě přišlo jako rodičům sdělit, co nás může naučit, tedy v čem je poselstvím pro naši vlastní duši. Objevujeme jeho talenty a pravděpodobný životní směr – životní číslo, číslo činu – a doplňuji to pohledem astrologie, jeho znamení zvěrokruhu. Ukazuji, jak se může dítě chovat ve vztazích doma, k rodičům i sourozencům, a co je pro něj důležité či méně podstatné. Pro mě je rozbor dítěte takovým souborem informací, do kterého se rodiče mohou podívat, když si nejsou jistí, a vyzkoušet nové přístupy. Zkušenosti ukazují, že to funguje skvěle. Nejvíc ale rodičům pomáhá pochopit, že i když dítě teď nechápou, když se podívají na jeho energii zrození, mnohem snáz ho mohou přijmout takové, jaké je.

Co vám práce s dětmi ukazuje, co si rodiče často vůbec neuvědomují?

To, co mi moje práce ukazuje, je, že rodiče si často vůbec neuvědomují, jak mohou tu největší přednost a dar svého dítěte – jeho sílu – nevědomky otočit proti němu nebo mu ji úplně vzít. Například dítě s číslem vědomí 6 je velmi citlivé, láskyplné a pečující. Potřebuje hodně lásky a porozumění. Když se rodič začne bát jeho citlivosti, třeba aby dítěti nebylo jednou ublíženo, může mu nevědomky posílat zprávy typu: „Jsi moc přecitlivělý“ nebo „Nemusíme se furt mazlit.“ Nedej bože, pokud vyjádří nepřijetí tím, že chtějí jiné dítě než takové, které mají. Takové dítě se postupně naučí, že jeho přirozenost a jeho největší síla jsou špatně, nepřijatelné, a začne je v sobě uzavírat. Proto je tak důležité uvědomit si, jakou energii každé dítě má, a vědět, jak s ním pracovat, jak pracovat s jeho emocemi, projevem a jak ho podporovat v jeho jedinečnosti.

S čím za vámi rodiče přicházejí nejčastěji?

Rodiče za mnou nejčastěji přicházejí s tím, že své děti nechápou. Často cítí, že jsou jejich děti příliš divoké, hlasité, silně se projevují, a proto se je snaží „zkrotit“ nebo umlčet. Jenže u dětí s energií jedničky, tedy malých vůdců, takzvaných „sluncí“, může jakákoli snaha je umlčet vést k opačnému efektu. Dítě se buď projeví ještě hlasitěji, nebo – v horším případě – úplně ztratí svou sílu, přestane si věřit a stáhne se do sebe. A to nikdo nechce. Nešťastné, smutné dítě pro nikoho není řešení. Nejčastěji tedy rodiče hledají pochopení svého dítěte, chtějí vědět, jak s ním komunikovat a jak ho podpořit v jeho přirozenosti. Často řeší i sourozenecké vztahy, kdy děti spolu hodně soupeří a navzájem si nerozumí.

Je to spíš „něco není v pořádku“, nebo snaha pochopit potenciál dítěte?

Asi půl na půl. Někteří přicházejí proto, že si opravdu nevědí rady, mají doma podle svého pohledu složité dítě a nevědí, jak s ním komunikovat. Ale často přicházejí i rodiče, kteří své děti milují a chtějí je opravdu pochopit. Jsou to vědomější rodiče, kteří nechtějí opakovat chyby nebo vzorce, které sami zažili v dětství. Chtějí poznat potenciál svého dítěte dopředu, a to je skvělé, protože díky tomu často vůbec nedochází k vážnějším konfliktním obdobím a problémům.

Jaký je nejčastější rozdíl mezi tím, co si rodič myslí, že řeší, a tím, co je skutečný problém?

Často je obrovský rozdíl mezi tím, co si rodiče myslí, že řeší, a tím, co je skutečný problém. Někteří si to uvědomují, jiní ne. Například rodič může přijít s tím, že jeho dítě doma hodně křičí nebo je vzdorovité. Ve skutečnosti ale dítě jen někdy není vyslyšeno, cítí se odstrkováno a snaží se upoutat pozornost. U některých dětí se přirozené projevy - například velká citlivost a láskyplnost, u jiných třeba upovídanost nebo teatrálnost, jako u malých trojek – mohou jevit jako problém. Pak máme děti s číslem vědomí 4, které potřebují strukturu a pořádek. Pokud jejich potřeby nebo projevy nevnímáme jako důležité, nebo jim říkáme, že jsou špatné, dítě se začne bránit – každé jinak. Takže zatímco rodič vidí nezvladatelné dítě, které zkouší hranice a jeho trpělivost, většinou jde jen o to, že dítěti chybí, aby bylo skutečně uviděno, pochopeno a přijato takové, jaké je.

Jak poznat, že dítě není „problémové“, ale jen reaguje na prostředí nebo rodiče?

To, že dítě není problémové, ale reaguje na prostředí nebo rodiče, lze poznat docela jednoduše, pokud jsou rodiče upřímní sami k sobě. Není potřeba se nikomu zpovídat, jde o vlastní sebereflexi. Rodiče by si měli položit otázky: Žiji upřímný život? Komunikuji své pocity? Je mi dobře doma, ve vztahu nebo manželství? Nezametáme problémy pod koberec? Neprobíhají nepřiznané hádky, když si myslíme, že děti spí? Když jsou rodiče vyrovnaní a klidní, obvykle je to na dětech vidět. Naopak i drobné rušivé vlivy – osobní krize jednoho z rodičů, nervozita, roztěkanost, nepozornost – dítě velmi citlivě vnímá. Pokud rodič odpovídá na autopilota nebo není vědomě přítomen, dítě to zachytí a často se snaží svou aktivitou tuto pozornost získat. Dítě pak může projevit emoce, které se rodiči jeví jako vztek nebo vzdor, ale ve skutečnosti jde o způsob, jak získat kontakt a reakci od rodiče. To je pro dítě velmi citlivé a často bolestivé, ale ukazuje to, že jeho chování je reakcí na prostředí a rodičovskou nepřítomnost, nikoli na „problémovou“ povahu dítěte.

Jak velkou roli podle vás hraje nastavení rodiče v tom, jak se dítě chová?

Myslím si, že obrovskou roli v tom, jak se dítě chová, hraje rozpoložení rodiče. Mám názor, který někomu může připadat jednoduchý, ale věřím, že spokojený rodič znamená spokojené dítě. Samozřejmě, není to tak úplně jednoduché, na chování dítěte působí spousta vlivů: celá rodina, kolektiv ve škole nebo školce, místo, kde dítě žije, energie domu či bytu. Na nás všechny působí tolik různých energií, že si ani neumíme představit, jak ovlivňují naši náladu i náladu dítěte. Jsem ale přesvědčená, že když je rodič spokojený a klidný, reaguje na dítě z místa klidu a přítomnosti, když neutíká do minulosti, budoucnosti, svých strachů nebo bolestí, dítě nemusí tolik „sílit“ nebo zlobit, aby si upoutalo jeho pozornost. To je vidět i v praxi: pokud vidíte dva klidné, pohodové lidi, kteří se mají rádi a chovají se k sobě slušně, jejich dítě je často naprosto v pohodě. Naopak u rodičů, kteří jsou živelnější, akčnější nebo hlasitější, je jejich dítě výrazně odrazem jejich energie. Pro mě je dítě do určitého věku odrazem vnitřního světa rodičů. Postupem času, jak dítě roste, se částečně odpojuje a více se formuje podle vlastní osobnosti a kamarádů, ale i tak je rodičovská energie stále důležitá. Věk dítěte proto hraje významnou roli v tom, jak se jeho chování projevuje.

Co rodiče nejčastěji nevědomě dělají, čím dítě blokují?

Myslím si, že rodiče často nevědomky své děti „uplácávají“ podle svého. Nemyslí to špatně, jednají tak automaticky, ale často nejsou schopni dítě plně přijmout. Vidí ho pořád jen jako dítě a myslí si, že ho musí nějak „vytvořit“, naučit být člověkem, postavit mu osobnost. Jenže ten člověk už tam vlastně je – má své energie, nastavení a potenciál. Když dítě správně vnímáme a pochopíme, měli bychom ho podporovat právě v tom jeho nastavení. Samozřejmě tím nemyslím neučit ho slušnému chování, empatii nebo citlivosti, ale spíš to, že bychom neměli jít proti jeho přirozenosti. Brát dítě jako hotovou osobnost a co nejméně ho ovlivňovat svými vlastními přesvědčeními.

Když se bavíme o potenciálu dítěte – co to vlastně znamená v praxi?

V praxi znamená potenciál dítěte jeho přirozenou energii a nadání. Každé dítě má jiné předpoklady a schopnosti. Například děti, které jsou velmi vnímavé a hluboké osobnosti – umí číst mezi řádky, napojit se na lidi nebo prostor, jsou přemýšlivé a introspektivní – potřebují podporu právě v té jejich hloubce. Není potřeba z nich dělat extroverty, hlučné nebo impulzivní osobnosti. Je důležité jim nechat prostor pro jejich vnitřní svět, vést s nimi rozhovory a ukázat jim, že jejich citlivost není slabost. Takové děti se často velmi vyčerpávají, protože přebírají energie druhých, proto je učíme, jak kultivovat své schopnosti, být sebevědomé a chránit svou energii, aniž bychom je lámali. Naopak děti, které jsou hodně mentální, logické a extrovertní, mají jiný typ potenciálu. Těžko je nutit k hlubokému naciťování na druhé, ale jejich sílu je třeba podporovat – jejich logiku, komunikativnost, schopnost zapojit se do kolektivu. Nechat je zářit v tom, co jim jde přirozeně, počítat, plánovat, analyzovat a aktivně komunikovat. Potenciál dítěte tedy znamená respektovat jeho přirozené schopnosti a energii a podporovat je tak, aby se mohly naplno rozvíjet, aniž bychom je nutili být někým, kým nejsou.

Jak může rodič ten potenciál podpořit, aniž by na dítě tlačil?

Podpořit potenciál dítěte znamená umožnit mu rozvíjet se přirozeně, bez zbytečného tlaku nebo ovlivňování. Rodič je samozřejmě zodpovědný a vede dítě určitým směrem, ale zároveň mu musí nechat prostor, aby se učilo a rostlo tak, jak to samo cítí a chce. Vidím to přes své děti: můj syn je velmi mentálně strukturovaný, organizovaný – číslo vědomí čtyři. Má všechno na svém místě a potřebuje řád. Naopak má dcera je číslo vědomí tři – svobodomyslná, kreativní, září svou energií, tvoří a objevuje svět vlastním způsobem. Důležité je je v tom podporovat: ukázat, že to, jak to cítí a jak chtějí tvořit, je správné, a že se nemají nechávat omezovat ani námi, ani ostatními. Nechat je vyjádřit sebe a svou jedinečnost, aniž bychom jim nastavovali hranice tam, kde je nepotřebují.

Co dělat ve chvíli, kdy mě moje dítě extrémně vytáčí?

Když mě moje dítě extrémně vytáčí, tak pro mě osobně nejvíc funguje jedna věc – odejít z té situace. Ve chvíli, kdy cítím, že už to nezvládám a že bych nejradši vybuchla, prostě odejdu. Jdu se někam rozdýchat. A někdy to opravdu trvá, není to otázka pár vteřin, ale klidně i delší chvíle. Hodně mi pomáhá třeba studená voda. Opláchnu si obličej, dám zápěstí pod studenou vodu… ono to člověka tak trochu „probudí“ a zklidní zároveň. Až ve chvíli, kdy se sama vrátím víc do klidu, se můžu vrátit zpátky k dítěti a tu situaci zvládnout jinak. Protože ty děti často mají silné emoce, se kterými si samy neumí poradit. A i když někdy očekáváme, že budou reagovat „rozumně“, tak prostě nemůžou, ještě to neumí. A v tu chvíli mě potřebují. Hodně mi pomáhá si připomenout, že to není osobní. Že to není proti mně. Jen to dítě něco prožívá a neumí to jinak dát ven. Takže dýchat, zpomalit, nechat to chvíli být… a pak se k tomu vrátit. Samozřejmě hranice jsou důležité. Ale pro mě je zásadní udělat maximum pro to, abych v té emoci nezačala křičet a nedávala dítěti pocit, že je špatně jen proto, jak se zrovna cítí.

Je to chyba dítěte, nebo signál pro rodiče?

Není to chyba dítěte. A upřímně, nezvládnutá situace není ani chyba rodiče. Jsme jenom lidi. Děti taky. Je ale důležité si uvědomit jednu zásadní věc – dítě ještě nemá vyvinutý mozek tak jako my. Nedokáže regulovat své emoce. Neumí si říct: „Teď se uklidním, nadechnu se a zvládnu to jinak.“ Tohle je schopnost, kterou máme my dospělí. A i když nám to někdy nejde, měli bychom na tom pracovat – protože my už ten „zralý mozek“ máme. Často ale nejde ani tak o selhání. Spíš o nepochopení. Nevidíme, jakou osobnost máme doma. Máme totiž v hlavě představu, jak by se dítě „mělo“ chovat. Jak by mělo reagovat, co by mělo říkat, co by mělo zvládat. A hodně často ho srovnáváme – s dětmi kamarádek, sourozenců, s tím, co vidíme kolem sebe. Jenže každé dítě je jiné. A já mám vyzkoušené, že ve chvíli, kdy začneme k dítěti přistupovat podle jeho přirozenosti, podle jeho energie, jeho nastavení, podle toho, kým opravdu je, začne se měnit úplně všechno. Nejen naše vnímání toho dítěte. Ale i jeho chování k nám. Najednou to, co jsme dřív vnímali jako problém, začne dávat smysl. A místo boje přichází větší klid, pochopení a propojení.

Jak pracovat s emocemi dítěte, když je samo ještě neumí pojmenovat?

S emocemi dítěte se dá pracovat různými způsoby. Ale je tady jedna zásadní věc, na kterou se často zapomíná, je potřeba vědět, jakou osobnost máme doma. Každé dítě je jiné. A právě i z data narození se dá krásně vyčíst jeho přirozené nastavení, jeho povaha, způsob, jakým prožívá svět a hlavně emoce. A ve chvíli, kdy tohle pochopíme, můžeme pro dítě vytvořit bezpečný prostor, kde bude moct emoce projevovat po svém. Bez toho, abychom mu v tom bránili nebo ho opravovali. Protože každé dítě to má jinak. Jsou děti, které emoce prožívají velmi intenzivně, nahlas, „ohnivě“. Typicky třeba děti s číslem vědomí 3. Ty potřebují křičet, vybouchnout, dostat to ze sebe ven. Pro ně je přirozené dupat, skákat, vykřičet se do polštáře. A právě to jim pomáhá. A my jim často říkáme: „Buď ticho.“ Jenže přesně tohle je pro ně nepřirozené. Pak jsou děti, které to mají úplně opačně. Třeba číslo vědomí 4 nebo 7. Když jim není dobře, stáhnou se do sebe. Zalezou si někam do koutku, chtějí být samy, vyplakat se v tichu. A tady je obrovsky důležité je v tom nechat. Nesnažit se je hned „vytahovat“, neptat se pořád dokola, co se děje, nenutit je mluvit. Dát jim prostor. Ony si přijdou samy, až budou připravené. A pak tu máme děti, které naopak potřebují blízkost. Třeba malé „šestky“. Ty, když jim není dobře, potřebují obejmout, pohladit, být v náručí. Potřebují cítit teplo, lásku, kontakt. A právě proto je tak důležité vědět, koho máme doma. Protože ve chvíli, kdy dítěti dovolíme prožívat emoce jeho přirozeným způsobem, dáváme mu jednu z nejdůležitějších věcí: pocit, že je v pořádku takové, jaké je. Že doma může být samo sebou. Že jeho emoce nejsou špatně. A že je tu prostor, kde je může bezpečně prožít.

Co byste doporučila rodiči, který chce začít své dítě víc chápat, ale neví jak?

Já bych určitě doporučila všem rodičům jednu věc – zkusit se na své dítě opravdu navnímat a pozorovat ho. A vím, že to zní jednoduše. Vždyť přece svoje děti vnímáme každý den. Ale realita je jiná. Když jste s dítětem od rána do večera, jedete v jednom kole, jste unavení, přetížení, řešíte vlastní věci, tak je vlastně hrozně těžké se na něj zastavit a podívat se na něj „novýma očima“. Navíc v sobě pořád neseme spoustu vzorců. Představ o tom, jak by se dítě mělo chovat. Jak by mělo reagovat. Co je „správně“ a co už ne. A právě tohle nám často brání vidět, kdo to dítě opravdu je. I proto jsem se začala věnovat numerologii a astrologii. Můj úplně první rozbor z data narození byl pro mého prvního syna. A byl to pro mě obrovský moment. Najednou jsem uviděla věci, které jsem předtím nedokázala vidět. Věci, které mi začaly dávat smysl. A hlavně – pomohly mi ho pochopit úplně jinak. A přesně proto tyhle rozbory dnes dělám i pro ostatní rodiče. Protože vím, jak moc to může změnit pohled na dítě i vztah s ním. Pokud cítíte, že svému dítěti chcete víc porozumět, že se na něj chcete víc napojit, že chcete pochopit, proč se chová tak, jak se chová, proč reaguje určitým způsobem a hlavně jak na to reagovat vy, aby mu to neubližovalo, ale naopak vás to víc spojilo, pak dává obrovský smysl jít víc do hloubky. Rozbor z data narození vám totiž ukáže souvislosti, které na první pohled často nevidíme. A dá vám do ruky pochopení, ke kterému byste se jinak dostávali mnohem déle. A co je důležité – není to něco, co si přečtete jednou a odložíte. Je to něco, k čemu se můžete vracet. Postupně to víc chápat. A pracovat s tím ve vztahu ke svému dítěti dlouhodobě.

Jak může rodič pochopit své dítě, i když je úplně jiné než on sám?

Rodič může pochopit své dítě, i když mají naprosto odlišné povahy, ale je tam jedna podmínka, musí opravdu chtít. Musí být ochotný se učit a hlavně být otevřený přijetí. Já věřím, že pokud nás děti přišly něco jako rodiče naučit, tak je to jedna velmi zásadní věc – přijímat druhého člověka takového, jaký je. Nesnažit se ho měnit, nemanipulovat s ním a respektovat jeho cestu. Tím ale vůbec nemyslím, že děti nemáme vychovávat nebo že nemají mít žádné hranice. Naopak, hranice jsou důležité, ale i v tom by měla být rovnováha a respekt. Ne tlačení našich představ, ne „já vím nejlíp, jaký bys měl být“, ale skutečný zájem. Zajímat se o to, jak dítě vidí svět, jak přemýšlí, jak reaguje a co prožívá. A když ho takhle začnete opravdu pozorovat, najednou vás to může úplně fascinovat, protože začnete vidět, jaký člověk z něj vlastně roste. Samozřejmě jsou situace, kdy to jde opravdu proti sobě. Třeba když se narodí dítě, které potřebuje hodně lásky, doteků a blízkosti, například malá šestka, a narodí se mamince, která má úplně jiné nastavení, třeba číslo vědomí 5, které může působit víc odtažitě, racionálně a zdrženlivě v projevech emocí. A tady už to není o dítěti. Tady je to o tom, jak moc je rodič ochotný na sobě pracovat a jak moc je ochotný pochopit, proč k němu tohle dítě přišlo. Protože někdy děti nepřicházejí jen proto, aby byly vychovávány, ale aby nás něco naučily. Možná právě otevřít srdce, možná začít vnímat víc přes emoce než jen přes logiku, možná se naučit dávat lásku jiným způsobem, než jsme byli zvyklí. A i tohle je něco, co v rozborech řeším, protože se díváme i na to, co konkrétně vás přišlo vaše dítě naučit. Ve chvíli, kdy pochopíte i tuhle rovinu, začne vám celý váš vztah dávat mnohem hlubší smysl.

Rozhovor s Charlotte Dobešovou ukazuje, jak zásadní roli hraje v rodičovství pochopení přirozenosti dítěte. To, co na první pohled vypadá jako problémové chování, může být ve skutečnosti jen reakcí na prostředí nebo nepochopené potřeby. Právě schopnost podívat se na dítě jinak, ne přes to, co „dělá špatně“, ale přes to, co tím vyjadřuje, může zásadně změnit vztah mezi rodičem a dítětem.

Pokud vás téma zaujalo, můžete Charlotte sledovat a inspirovat se její prací i dál a do komentářů ke článku na maminkách můžete psát dotazy na které vám Charlotte v rámci možností odpoví ❤️.

Hostem rozhovoru Charlotte Dobešová:

Instagram: @otiskduse_aktivacesily
Facebook: Otisk duše
Youtube: Otisk duše_Charlotte Dobešová

---

Chceš být součástí komunity maminek? Přidej se k nám ZDE, ať ti nic neunikne!

---

Autor: Komunita Maminky Mait.me
Zdroj: https://mait.me/blog/vase-dite-neni-problem-jen-mu-mozna-nerozumite

Sdíleno s laskavým svolením autora i hosta.
Autor a zdroj náhledového obrázku: Lucie Skybová