Zdroj: Pixabay.com

Jaké jsou příčiny koronaviru? Každý, podle svého zaměření, vidí hlavní příčiny trochu jinde. Jisté však je, že vliv je celospolečenský. Je zajímavé propojit politické, společenské a duchovní vlivy. Co z celé situace plyne pro každého z nás?

Doba čtení 18 min.

Cesty k sobě


Každá nemoc má své příčiny a má také své symptomy. Když přijdete k lékaři, zpravidla se vás zeptá, zda kašlete, a pokud ano, dá vám kapky na kašel. Máte horečku? Dostanete prášky na snížení teploty. Smrkáte? Odejdete s kapkami do nosu. Málokterý lékař se vás zeptá: “Jak žijete? Jaké máte vztahy? Máte se rád?” A přesto právě to jsou ty důležité otázky, které by vám měl položit. Protože nemoc svými symptomy ukazuje na symbolické rovině problém, který máte ve svém životě. Proto se při léčení můžete soustředit místo potlačení symptomů třeba na řešení příčin.

Nemoc ukazuje příčiny v symbolech, v paralelách, v podobnostech tak, aby byly poznatelné, abychom se nad nimi museli zamyslet a zkoumat je. Vyléčit nemoc pak znamená změnit ty části života, na které nám nemoc ukázala. Pak neřešíme symptomy, ale příčiny.

Ano, myslím, že mnozí už pochopili, že tenhle článek se vydává na tenký led celostního (holistického) vnímání člověka a jeho konání, a že ho tedy “z přísně vědeckého hlediska” nemá smysl číst. A mají pravdu, přičemž pro ně je o medicínských i společenských aspektech nemoci covid-19 napsáno mnoho dobrých článků jiných, a proto doporučuji tady přestat číst, nekazit si den a věnovat se článkům jejich pohledu bližším. I ty mají svůj hluboký smysl a koneckonců sám jsem také jeden takový napsal a další v podobném duchu mám v hlavě. Proto tohle doporučení prosím vnímejte jako skutečně upřímné, neironické. Děkuji.

Tahle stať je pro tu zbývající menšinu, hledající, “co je za tím”. Cítil jsem jako potřebné zkusit otevřít i tuto “Pandořinu skříňku”. A na konec přináším možná vlastně dobrou zprávu, ano, i v této situaci lze být třeba i optimisty (tedy bohužel cestou Mňágy a Žďorpa: “Tak dlouho mi trvalo, než jsem se stal optimistou. Kdo nežral hlínu, ten to neocení.”

Jak na nás útočí hlavní původci chorob, tedy plísně, bakterie a viry? Zde si vypůjčím několik myšlenek od Ruedigera Dahlkeho, autora mnoha knih o celostním vnímání nemocí a o řešeních, jež nám nemoci pro naše životy nabízejí. Avšak prosím specialisty lékaře, aby vnímali, že toto není odborný medicínský článek, nebude se hemžit správnou latinskou terminologií, mým cílem je zjednodušit tematiku tak, aby bylo možno ukázat souvislosti, podobnosti se životem společnosti.

Plísně používají archaickou metodu boje, jako za středověku. Konflikty mezi plísní a tělem jsou vesměs lokální, vedou poziční válku, jako když vojsko za středověku obléhalo hrad nebo opevněné město.

Naproti tomu bakterie vedou války jako vystřižené z doby druhé světové, kdy se relativně rychle přesouvaly velké tankové divize na různá místa, kde spolu svedly grandiózní bitvu. Bakterie vedou dynamický, ale čestný (marsovský), přiznaný a otevřený boj “muže proti muži”.

To viry jsou mnohem zákeřnější, vedou boj skrytý (plutonský). Proč tedy právě s (korona)virem má teď naše společnost takový problém? Co nás přišel naučit, ukázat našim očím? Koronavirem netrpí jen jednotlivci, ale celá společnost, pojďme se tedy podívat, co má ukázat společnosti jako takové, v čem se chováme stejně jako on.

Válka s virem nemá frontu a týl, virus neútočí od hranic, ale napadá rovnou centra buněk, jádra. Chová se tedy jako terorista, který také žije ve skrytu města a tam pak zaútočí. Ano, ve strachu z teroristů již od roku 2001 žijeme neustále a po roce 2015 už přímo v hrůze z nich. Podle kvantové teorie si přitahujeme právě to, na co nejčastěji myslíme…

Virus mění informaci v buňkách, vkládá do nich své programy, nutí buňku replikovat jeho informace uložené v RNA. Nečelí celý svět hackerským útokům, kdy se počítačové viry vkrádají do jader cizích počítačů, do nichž pak vkládají své programy a nutí počítač replikovat právě je, namísto těch původních? Nestal se z hackerství způsob, jak vést novodobou válku? Vzpomeňme si, jak dlouho byla benešovská nemocnice vyřazena z provozu právě po takovém hackerském útoku podle dosavadních zpráv vedeném pravděpodobně z Ruska. Neříkají nám už dlouho tajné služby, že jsme v hybridní (tedy nepřiznané, plutonské) válce právě s Ruskem a ano – s Čínou?

Virus působí v buňkách dezinformaci, a tak imunitní systém často ani neví, která buňka je ještě správně informovaná (má správnou RNA) a která už je dezinformovaná a svou dezinformaci bude dál šířit (replikovat RNA viru). Nemáme snad víc než dost různých dezinformačních webů a facebookových či twitterových účtů, které šíří do světa své dezinformace? Není to snad spíš nová součást hybridní války, která přináší efekt mnohem snáze a bez obětí na vlastní straně, než konvenční útok? Vždyť je přece mnohem snazší rozložit třeba Evropskou unii zevnitř, pomocí dezinformací. Demokracie je totiž založena na informacích, speciálně na relevantnosti informací. Je-li demokratický organismus zahlcen spoustou dezinformací, neví-li už, která buňka (web, facebookový účet) je “jeho” a která “cizí”, snadno se rozloží na součástky. Nestalo se právě tohle? Jak to, že státy jako by na začátku epidemie zapomněly, že vůbec existuje nějaká EU, a hned se vše rozhodly řešit úplně samy? Co může EU v takovém případě dělat, je-li tvořena suverénními státy, které spolupracují dobrovolně?

Plíce (jež napadá covid-19 nejagresivněji) jsou naším nejdůležitějším orgánem pro výměnu s okolím. Vzduch, který jsem měl v sobě před chvílí já, bude mít za chvíli v sobě někdo jiný. Takto tvoříme celek, neumíme přesně říct, kde končíš ty a začínám já, protože to, co bylo ještě před chvílí součástí mě, je nyní součástí tebe a za chvíli to bude součástí jeho. Neustále si vyměňujeme spoustu informací a mikroorganismů, tak jako státy na světě. Mezi státy proudila spousta informací a mikroorganismů (rozumějte nás, človíčků), někteří užiteční, většina neškodných a sem tam nějaký škůdce. Ale už jsme toho začínali mít dost, pamatujete? Kolikrát jsme říkali, že musíme začít hlídat hranice, v kolika zemích zesílily protekcionistické, až nacionalistické tendence? Dost bylo globalizace, teď je důležitý národ, pryč s cizáky! No tak teď nosíme roušky, abychom oddělili ten svůj vzduch od vzduchu těch ostatních, abychom si každý donekonečna dýchali jen ty své mikroorganismy, dodržujeme bezpečnou vzdálenost od ostatních a… konečně jsme zavřeli ty hranice. Mikroorganismy mezi státy už neproudí. Ani ty škodlivé (nakažené), ani ty neškodné, ani ty užitečné. A nacionalistické tendence získaly zcela novou dimenzi. Po světě si státy vzájemně kradou respirátory, volný obchod, který původně vedl k tomu, že se ochranné pomůcky vyráběly jen v některých zemích, vede teď k tomu, že ostatní země se k nim kvůli zákazu vývozu nedostanou. Zachráněný život našeho občana má mnohem větší hodnotu než zachráněný život občana jiného státu. Budeme po tomhle ještě umět být aspoň Evropany?

Ano, bude-li mít onemocnění koronavirem vážný průběh, bude se nám těžce dýchat, budeme mít problém dostat do sebe vzduch. Vzduch… Nemluvíme v poslední době čím dál víc o vzduchu? Není celý ten Green Deal o vzduchu? Jo, to ano, ale celá ta klimatická změna je pro většinu z nás přece vzduch, ne? Tedy tím, čím se nemá cenu zabývat… A koronavirus nás nutí zabývat se… vzduchem. Objednáváme plicní ventilátory, vzduch pro nás už přestává být… vzduch. V Číně, ve Wu-chanu, kde se zastavil průmysl, po dlouhých letech viděli modré nebe obvykle zahalené smogem. A my ostatní? Naše nebe modré bývá, protože naše komíny i výfuky mají nasazené roušky (filtry), takže to, co vydechují, není vidět. Ale stejně jako roušky prý po zvlhnutí většinu virů propustí, tak i naše roušky na komínech to podstatné propouští – CO2 skrz ně proudí nerušeně.

WHO nevidí žádný užitek ve všeobecném nošení roušek a vidí v nich spíše riziko, protože díky jejich vlhkosti se na nich hromadí spousta choroboplodných zárodků. U nás jsou však povinné ve veřejném prostoru všude. Asi první asociací, kterou lze s rouškami mít, je náhubek. V kolika ještě na papíře demokratických zemích se v poslední době přijímaly “náhubkové zákony”? Tedy zákony omezující svobodu vyjadřování, svobodu soudů. A v kolika zemích vládnoucí politici o takovém náhubkovém zákonu alespoň snili? U nás byl v minulém roce výrazně slyšet opoziční “hlas ulice”. Teď je na ulicích dokonalé ticho. A demonstrace jsou také zakázané, potkají-li se více než dva lidé, mohou být potrestáni. Nesplnil koronavirus nejkrásnější sny populistických politiků? Nebo nesplnili si tyto sny politici díky koronaviru sami? Zdá se, že nejodvážněji umí snít Viktor Orbán, v Maďarsku už bych za tento článek šel na pět let do vězení. U nás asi nejvýstižněji situaci a naši nezdolně veselou povahu vyjadřuje ten známý vtip, kdy Babiš říká: “Celou dobu se mě Češi snaží zavřít. No tak jsem konečně zavřel já je!”

Mezi symptomy patří kašel, jenž je symbolickým vyjádřením agresivity. Jak často jsme z úst politiků slyšeli více či méně zastřené věty ve smyslu “kašleme na EU”? Orbán si při tom posledním “kašli” na Radu Evropy už ani nedal ruku před pusu, ten to řekl naplno – a obávám se, že se tím možná nakazí i ostatní země V4, například náš ministr obrany už tuto “kapénkovou infekci” chytil také, ovšem i s premiérem, který o tom věděl, jen (opět) lhal, jak ukazuje zjištění Respektu… Oba by tedy měli jít do karantény.

Jedním ze symptomů je i zimnice. Nebyli jsme v poslední době svědky velkého ochlazení mezi státy? Mezi V4 a zbytkem EU, mezi USA a Evropou? A není to ochlazení v této době následováno přímo zimnicí? A jak ochladly naše mezilidské vztahy? Můžeme mít vřelé mezilidské vztahy v rouškách na vzdálenost větší než dva metry cestou do práce a z nákupu? A co nás vlastně v dnešní době umí ještě zahřát u srdce?

Viry se v organismu množí bez zábran a zaplavují tělo hostitele jedovatými produkty své látkové výměny, otravují ho. Pokud se jim to však podaří a hostitelský organismus zemře, pak zemřou také. Jako by mi to něco připomínalo… Na planetě se množíme bez zábran a otravujeme ji našimi jedovatými zplodinami. A pokud se nám ji opravdu podaří otrávit, tak… nám viry ukazují další cestu – tedy bohužel slepou.

Podívejte se na následující graf: Ne, to není graf exponenciálního růstu počtu nakažených, i když ho to až příliš připomíná. Je to graf exponenciálního růstu hrubého domácího produktu ve světě. Není tato podobnost další paralelou nutící k zamyšlení nad smysluplností toho, že “neustálý růst výroby – a tím i spotřeby – je pociťován jako hlavní znak úspěšnosti států, a to nejen těch chudých, u nichž by takový pocit byl namístě, ale i těch bohatých, které si svou ideologií tupě nekonečného a rozumný smysl postrádajícího růstu samy pod sebou podřezávají větev”? (citace z Václava Havla, 1997, graf z Wikipedie, heslo “Hospodářský růst”. A to tam chybí posledních 20 let, což znamená, že poslední tečka z roku 2019 by podle Wikipedie – heslo “List of Countries by GDP per capita” – byla někde na úrovni hodnoty 18 000 dolarů na člověka ročně, svislou osu bychom tedy kvůli tomu za posledních 20 let museli prodloužit trojnásobně!).

Tělo proti koronaviru bojuje horečkou, dokonce se měření teploty stalo jedním ze způsobů aspoň prvotní detekce nakažených. O měření teploty jsme ještě do února četli dost často, tedy vlastně ano, zvýšenou teplotu má planeta také. Že bychom byli takovým virem, jehož se snaží organismus planety zbavit horečkou? Je-li to dobrá strategie organismu lidského, vypadá to, že by mohla být i dobrou strategií organismu planety. I my máme pocit, že když máme teplotu zvýšenou o 1,5 °C, není to příjemné, ale ještě to tak nějak jde. Když máme nad 39 °C, už je to docela problém (tedy hlavně pro ty viry v nás)…

Jsme-li napadeni virem, ztrácíme chuť a čich, život tak nějak ztratil vůni a chuť, vlastně se změnil na jakési přežívání. I z našich životů se teď tak nějak vytratila radost a šťáva, nemůžeme do divadla, na koncerty, setkávat se s přáteli, jenom teď přežíváme… Namísto radosti se v nás usadil strach, strach, který nás drží dole, nízko. Jenže právě když jsme bez energie, jsme pro viry, ale i jiné patogeny nejvíc zranitelní, protože jsme takoví “chcíplí”. Je to trochu jako s kůrovcem, který za normálních okolností napadá jen slabé smrky, ty silné mají dost vitality, dost šťávy (pryskyřice) na to, aby ho zavalily, když se je pokusí napadnout. Co s tím, když ty smrky onu životní energii nemají, když nemají odkud vzít pryskyřici, protože je sucho? Pak jsou oslabeny všechny a kůrovec se rozletí jako epidemie a napadne všechny. Nevysychá i nám v poslední době životní šťáva?

Léčit nemoc můžete buď cíleně, anebo širokospektrálně. V rámci společnosti můžete jako vláda buď cíleně chránit ty nejohroženější (což se podle mnoha zpráv z domovů důchodců a nemocnic neděje a ty si samy pomáhají, jak mohou), anebo “léčbou” postihnout celý organismus. Pak kromě původců nemoci vymírá i spousta jiných mikroorganismů, jež v našich tělech sedí a v rámci vyvážené rovnováhy symbioticky koexistují navzájem, i s naším tělem. Potřebujeme je, a dokonce dohromady ty “cizí” mikroorganismy obsahují více buněk, než kolik je v našem těle těch “vlastních”. Zdánlivě si ty mikroorganismy podnikají pro sebe, ale svou činností jsou prospěšné i celku. Současnou léčbou, zdá se, vymírají celé “skupiny užitečných mikroorganismů”, a to právě těch ekonomicky nejslabších a nejohroženějších – drobných podnikatelů a živnostníků. Přes všechna slova o velké podpoře a záchraně, která politici do kamer slavnostně vykřiknou, jsou nakonec výsledná platná pravidla natolik okleštěná, že tím sítem naprostá většina podnikatelů propadne. “Léčba” zde tedy kromě původců nemoci zlikviduje i symbiotické užitečné mikropodniky. Těm velkým se pomůže (proč asi, že?), malí zahynou. Po každé takové nemoci, kterou jste léčili širokospektrálně, vám v těle zbude spousta volného místa, které ovšem rychle obsazují ty nejagresivnější mikroorganismy relativně mála druhů, namísto původní pestrosti. V ekonomice se tomu říká “nepřátelské převzetí” a popravdě řečeno o užitečnosti těch nejagresivnějších mikroorganismů pro organismus (státu) by se dalo s úspěchem pochybovat…

Koronavirus pro tělo obvykle nepředstavuje takový problém jako pozdní, a pak ale přehnaná reakce imunitního systému, jenž pak “pro jistotu” útočí nejen na nakažené buňky (protože je nepozná), ale na celé životně důležité orgány těla. Jinými slovy organismus se svou hysterickou reakcí (cytokinovou bouří) zabíjí sám. Proto jednou z cest při hledání léku jsou přípravky omezující imunitní reakci těla, vyřazující ji částečně z provozu. I naše vlády reagovaly pozdě, a proto nyní útočí na životně důležité orgány těla (ekonomiky) společenského organismu, protože nepoznají ty nakažené. Bohužel se obávám, že jediným lékem na tuto hysterickou reakci vlád je extrakt z veřejného mínění, v dostatečně silné koncentraci podávaný po lžičkách pětkrát denně.

Ukazuje se, že často k vyléčení z různých nemocí stačí změnit rovinu vědomí, zažívat něco, co nás nabíjí energií, co nás nadchne, přiměje nás nemyslet jen na nemoc. V tomto smyslu je nedocenitelný jihokorejský model, kdy nedošlo k uzavření divadel, kin, kostelů a škol, kdy život šel dál a lidé měli možnost prožívat radost a být něčím opravdu zaujati. Nemuseli v izolaci myslet jen na postupující nemoc, vnímat jen další zvyšující se počty nemocných a zemřelých. Kdy věděli, že stát dělá všechno pro to, aby skutečně detekoval nakažené a ochránil ohrožené, ale ostatních se opatření dramaticky nedotkla a nemuseli ani s hrůzou řešit svou ekonomickou budoucnost, nemuseli se jí bát. Strach totiž ani člověku, ani společnosti k uzdravení nepomáhá.

Dobrá zpráva je, že kvas a výbuch radosti, energie, divokosti, který s sebou odvál spoustu starých zkostnatělých názorů a přesvědčení a kdy se začal rodit moderní svět s jeho lidskými právy, emancipací žen, svobodami a demokracií, nastal právě ve zlatých dvacátých letech dvacátého století, tedy po skončení tehdejší pandemie španělské chřipky. Tehdy si tato epidemie vyžádala asi 50 milionů obětí. Doufejme, že dnes bude stačit mnohem méně. K tomu je ale důležité uvědomění. Když pochopíme poselství koronaviru, pak bude moci zase odejít (jako odešla španělská chřipka), už nebude potřebný. Když jeho rady a analogii pochopíme a změníme život společnosti, splnil svůj (někdo by řekl karmický) účel a dál tu nemusí být.

Možná ho mohou pochopit politici, možná ale stačí, když ho pochopíme my, obyčejní lidé. Tak moment, politici nás přece vedou! Nikoliv, politici jsou námi vedeni. Máme totiž volby. Politici předkládají své vize (tedy v tom lepším případě, většinou spíš své peníze a líbivá hesla), ale my lidé z nich vybíráme ty, které nejvíc odpovídají vizím našim. To znamená, že politik, který chce být zvolen (a takových je, řekněme si to na rovinu, většina), poslouchá, jaké nálady a jaké vize jsou ve společnosti, od toho jsou všechny ty průzkumy veřejného mínění. A pak říká to, co chceme slyšet (nebo aspoň neříká to, co slyšet nechceme). A my ho potom volíme. Dejme tomu Barack Obama, který byl jedním z osvícených politiků, před svým prvním zvolením mluvil o tom, že sňatky homosexuálů by nepodpořil. Průzkumy veřejného mínění totiž ukazovaly, že většina obyvatel (voličů) je proti tomu. Před druhým volebním obdobím se však už v průzkumech počet podporovatelů sňatků homosexuálů dostal přes polovinu, a tak už Obama jejich sňatky podpořil. O tom, jak snadno mění názory populističtí politici (tedy dokud nezískají absolutní moc, kdy už pak veřejnost k ničemu nepotřebují), je skoro zbytečné psát…

Záleží tedy na nás, jaký hlas bude z veřejnosti slyšet, a kam tedy povedeme naše politiky. Ve svém minulém článku (Koronavirus, nebo hlad a totalita?) jsem volal po návratu k původnímu světu, přičemž jsem zmínil, že za normální vnímám i starost o životní podmínky na planetě, tedy předejití klimatické změně a pomoc Africe. Vnímám totiž, že ten původní svět má potenciál ve svém rámci všechny tyhle problémy řešit. Je demokratický, propojený, ekonomicky silný, má v sobě vepsány hodnoty spolupráce, tolerance a vzájemné pomoci. Ale pojďme se k němu vrátit jiní, pojďme využít ten čas nuceného zastavení k zamyšlení se nad tím, co všechno na tom původním světě chceme, můžeme a potřebujeme změnit. Jestli chceme zvýraznit všechny ty tendence, jimiž svět trpěl už předtím, tedy k izolacionismu, hybridním nepřiznaným válkám a podkopávání demokracie. Anebo zda pochopíme poselství koronaviru a uvědomíme si, co nám přišel ukázat. V tomto světle se pak ukazuje, že to není buď–anebo: buď dáme peníze na boj proti koronaviru, nebo na předcházení klimatické změně. Ukazuje se, že jde o symbolické vyjádření téhož, a můžeme se tedy probudit do světa, v němž už nebudeme chtít být pro planetu virem, který způsobuje pandemii. Není to ani “kašlu vám na demokracii, já chci přežít”, ale “potřebuji více demokracie, mezinárodní spolupráce a otevřenosti, já chci přežít”. A pokud to všechno pochopíme, pak koronavirus odejde, stejně jako odešla španělská chřipka před sto lety. A dvacátá léta jednadvacátého století mohou být podobně převratná ve smyslu rozšíření vnímání lidských práv, svobody a demokracie, jako byla ta dvacátá léta století dvacátého. I na individuální úrovni se můžeme připravit na nadcházející dění a pokusit se, abychom v něm sehráli pro svět co nejprospěšnější úlohu, protože samo se to nestane…

Pojďme se tedy vrátit k tomu původnímu světu, ale s jedním rozdílem. Předtím nám bylo sdělováno, že samozřejmě nelze ani zpomalit, natož zastavit tempo hospodářského růstu. A teď politici téměř kompletně zastavili nikoliv jen hospodářský růst, ale celou ekonomiku. Takže to jde. A zcela jistě nepotřebujeme ve prospěch klimatu tak razantní zpomalení ekonomiky, natož zastavení, jde nám “jen” o její přestrukturalizování a o změnu paradigmatu, kdy v bohatých státech, k nimž patříme, nebude už podstatný nekonečný růst HDP, ale růst kvality života. K čemu by nám totiž byl vysoký HDP, kdyby tu nebylo k žití?

Už výraz “chytil jsem nemoc” vyjadřuje jakousi naši aktivitu, jíž bylo v případě koronaviru, jak jsem ukázal výše, právě dost. Není se tedy co divit, že jsme ho “chytili”, nepřišel jen tak, zničehonic. Naší aktivitou a změnou našeho jednání a názorů může tudíž zase odejít. Pojďme si vzít (ostatně jako ve všem) příklad z Chucka Norrise, který prý také chytil koronavirus. Ale pak mu ho bylo líto, a tak ho zase pustil…

Autor: Zbyněk Vlk


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě