Jak odpouštíš?

Někomu, kdo vědomě lže a netrápí ho svědomí?
Kdo jedná bez ohledu na ostatní, jen ve svůj prospěch?
Jak to pustit?
Je v roli. Je to pěšák, který má za úkol rozbít nějaké tvoje přesvědčení, lpění a myšlenkový program.
Pokud se budeš snažit odpouštět, nestane se nic.

Naopak posílíš druhou stranu mince, neboť vlivem tlaku na odpuštění vlastně říkáš: Mám to v odporu, vadí mi to, nechci to a toužím se toho zbavit. Neuvědomuješ si v takové chvíli, čemu vlastně věnuješ daleko více pozornosti, a co tím sílí.
Ve skutečnosti pro odpuštění nedělám nic.
Až když jsem stanula tváří v tvář tomuto člověku, uvědomila jsem si, že jsem přestala věřit příběhu.
Uvědomila jsem si, že jsem přestala potřebovat, aby viděl, že v důsledku jeho konání, trpím a už nepotřebuji ani to, aby to viděli i ostatní – kdo je v právu, kdo škodí, kdo je čistý.
Uvědomila jsem si, že jsem zcela přestala toužit po tom ukázat světu, že je tu někdo, kdo se mýlí a někdo, kdo trpí.
A co víc….
Uvědomila jsem si, že mě to přestalo zajímat.
Uvědomila jsem si, že už tomu nepotřebuji věnovat pozornost a stalo se to jako blesk z čistého nebe – úplně samo a bez práce a řešení.
Najednou je to pryč.
Přestalo mě to zajímat proto, že moje vnitřní přítomnost „tady a teď“ je vždy daleko zajímavější, zábavnější a pestřejší. Nad všechno vnější, nad všechny role, nad všechny pomatené příběhy mojí mysli…
Nic a nikdo z toho příběhu není skutečný.
Jen nekonečný smích.
… tohle byl jeden z mých velmi zásadních milníků, kdy jsem si v sobě definitivně ukotvila, že pracovat na něčem, třeba na odpuštění, je velká past hledání, lpění na jedné straně mince, nedovolení prožít si druhou a útěk od spočinutí, bytí, do všeho, co se v mém prostoru odehrává tady a teď, a kde se pracuje tím, že se nepracuje 😄 tedy stačí se jen víc a víc uvolnit do toho, co je a nechat to koňovi… nebo přesněji tomu, co je větší než my.
Nezasahovat, ale zůstat se strachem, s bolestí, se lpěním na pravdách na spravedlnosti, na světě bez lží a pomluv…
A pak se po tomhle zápasení a odporování konečně zastavíš, přestaneš klást podmínky, necháš ten strach sebou jen procházet a jen s tím jsi, dokud to neztratí na síle a neuvolní se to… a přestaneš dávat energii soudci v sobě, který by tak rád dělil na dobré a špatné, čímž to celé jen zesiluje v odporu k jedné straně a do života vnáší to, čemu říkáme „lekce“.
Kde není odpor není lekce. Tam už je volný proud lásky, která chce proudit volně a nezastavovat o balvany strachu, odporu – mentálních programů.
A pak vám jednoho dne ten, komu jste nedovedli odpustit, zaklepe na dvířka, nemáte čas přemýšlet dopředu a s vámi to nic nedělá, cítíte uvnitř nekonečný klid, až je zase její výsost složitá mysl zaskočená, že to nemůže přeci být tak jednoduchý, kdy to jako proběhlo tahle změna??? Téměř chce zas bojovat s tím, že nevěří, že je tu klid a odpuštění, lépe puštění se toho a žádný strach ani touha mít to v životě, jen neutrál… a nechápe kdy to proběhlo… a pak si teprve dá do souvislostí, pustila jsem se křivd a posuzování, přestala jsem lpět na tom, aby mě někdo chápal a miloval, prostě všeho toho utrpení s podmínkami a strachu, a dovolila jsi si žít a být se vším, co JEST. Tedy s každým projevem existence zde, uvnitř i vně.
Ne pro svět, ne pro spravedlnost, ne pro odpuštění. PRO SEBE. Protože zkrátka chci, protože můžu, protože jsem si to dovolila zaměřovat se na to, co chci žít a pouštět (bez jakéhokoli potlačování že to nevidím a není to) toho, co v životě žít nepotřebuji.
Když je to dovoleno – a to cokoliv i zdánlivá nespravedlnost…
Pak to všechno jde samo, bez tlaku.
Veronika Shumavan-ka