I čisté úmysly dokáží ublížit, aneb proč potřebujeme víc pochopení, odpuštění a upřímnosti

views 510 datum 11. 6. 2021
Zdroj: Pixabay.com

''Minulost už byla, budoucnost ještě není. Existuje pouze tato přítomná chvíle.''

Všichni souhlasíme, že to dává smysl. Minulost už nijak nezměníme a o budoucnosti víme 0 0 prd. Zřejmě budete taky souhlasit, že užívat si bezstarostně přítomný okamžik je vážně osvobozující – netrápit se minulostí a nestrachovat se, co přinese zítřek. Každý, kdo se nějakým způsobem učí přesměrovávat svou pozornost na tady a teď k tomu používá nejrůznější způsoby a prostředky, každému to jde hůř nebo snáz, trvá to déle nebo naopak. Každého cesta je zcela jedinečná.

Přítomný okamžik však vyžaduje svobodu, lehkost a otevřenou mysl. Ten, kdo je v poutech minulosti, v poutech moci jiných lidí, situací a okolností, není svobodný. Ten, kdo má neustále naloženo víc, než se chopen unést nejspíš nepociťuje lehkost. Stejně jako ten, který má neustálý chaos v hlavě nebude naplno otevřen možnostem kolem, zabývá-li se dokola myšlenkami, které ho svazují a jsou zátěží, blokují širší pohled na věc. Jak je tedy pochopitelné, k tomu, abychom si dokázali užívat, a vůbec být si vědomi přítomného okamžiku, tak jak je, musíme hodně čistit.

Čištění, tedy pomyslný úklid uvnitř nás samotných, je celoživotní proces. Probíhá na několika úrovních a opět každý člověk k tomu využívá jiné cesty. Ze své vlastní zkušenosti a ze svěřených situací svých klientů jsem si uvědomila, že to, co nám souhrnně nejvíc brání v tom žít svůj život naplno, s lehkostí, svobodně a otevřeně vůči všemu, co přítomný okamžik přináší, je citová připoutanost ke křivdám z minulosti. Taková křivda, nebo nezpracované trauma, je jako neviditelná koule na noze. Jde s ní žít, docela i úspěšně, do bodu, kdy se chceme nějak výrazněji pohnout ve svém životě kupředu a ejhle, ono to nejde.

V takové chvíli tedy začneme pátrat po tom, co nás brzdí. Většina z nás podvědomě začne hledat příčiny venku, a je to dobrý první krok, pokud si však uvědomujeme sami sebe a svůj odraz ve všech a všem kolem nás. Když je naše mysl uzavřená a neuvědomujeme si, že jsme všichni jedno, tudíž, že každá situace je tu jen proto, aby mi ukázala mě samotnou, oddělujeme se od světa a všeho/všech v něm, dáváme tomu venku větší váhu, než tomu, co se děje uvnitř nás. Pomyslně, nebo i hodně konkrétně můžeme začít obviňovat z naší zabržděnosti partnera, blízké, kamarády, svou situaci v zaměstnání, atd. Myslíme si, že když tyto ‚články‘ vyměníme, naše situace se změní. Tak si najdeme jiného partnera, spálíme mosty s rodinou, vyměníme zaměstnání a ono se to zdá lepší. Udělali jsme krok, vystoupili z komfortní zóny, prožili si kvůli tomu situace plné napětí, smutku a třeba i zloby, a tak se pohodlně usadíme v nových situacích, plni hrdosti, že jsme nad minulostí a všemi, vším, co do ní patřilo vyhráli. Tohle vše je ale přechodná euforie, založená na iluzi, že každý člověk je jiný, a tudíž zkušenost s někým/něčím jiným bude přeci úplně jiná. Ono se tak může dít, ale zas jen do bodu, kdy nás život povede k většímu životnímu kroku, než který je zvladatelný s naší koulí na noze. Příklady takových kroků jsou opět pro každého jiné. Pro někoho je takovým větším krokem založení vlastního byznysu, velká cesta po světě, nebo závazek ve vztahu. Vždy jde o něco, co jsme doposud nikdy neudělali. Můžeme vědět, jak na to, třeba to i obrovsky chceme, těšíme se na to, z představ nás šimrá v břiše, ale když dojde na realitu, něco nás drží zpátky.

Jak vidíme, nebyl to ani partner, ani stará práce, rodiče, nebo špatné vztahy s kamarády, které by nám bránili v posunu, to vše jsme přece vystřídali, tak jak je možné, že stále stojíme na místě? Odpověď a příčina je uvnitř nás. Najdeme jí v srdci/duši a v našem podvědomí. Alegoricky řečeno ‚Jaké břemeno si nesu z minulosti? Co z minulosti si táhnu stále s sebou? Proč se toho ještě pořád držím? Jak to pustit?‘ Troufám si říct, že takové otázky si pokládá opravdu malé procento z nás, za to jde o větší procento těch, kteří jsou na to dotázání někým zvenku a utíkají před odpovědí, jen co slyší slovo ‚minulost‘. Ano, my před ní utíkáme a pak se divíme, že jí v průběhu života potkáváme znovu, jen jinde. Utíkáme totiž před verzí sama sebe, která se nám nelíbí.

Jak zjistíme, co je tím břemenem z minulosti, které nám leží na bedrech, a brání nám progresu? Když bych vás požádala, abyste si letmo v myšlenkách projeli svou minulost a vybavili si určité významnější situace, které jste si prožili, která z těch situací ve vás vyvolá negativní pocity? Při představě na jakou situaci/zážitek/vztah se necítíte dobře a nejradši byste na to nemysleli? O čem nedokážete mluvit vůbec, vyhýbáte se tomu, nebo když už se odhodláte k tomu se o tom bavit, chvěje se vám hlas, zvýší se vám tep, rozklepou ruce, ukápne slza, nebo prostě jen uvnitř cítíte tlak? Tak tahle situace to přesně je. Všichni moc dobře víme, co to něco je. Ale nejradši bychom to udupali, aby to neexistovalo. Že jo?

Když to v nás vyvolává takové vnitřní peklo, proč se toho držíme? Můžete mi říct, že se toho nedržíte, že to máte vyřešené, že tam problém není. Říkám vám ale, že dokud o tom nedokážete mluvit bez výraznějších nepříjemných emocí, nemáte to vyřešené. Ať už si teď jakkoliv klepete na čelo, v konečné fázi jde o vaše vlastní svědomí, do jaké míry je toto pro vás pravda. Ať už to nahlas někomu přiznáte, nebo ne, jsem si jistá, že každý do jednoho, kdo toto čte, takové nějaké břemeno táhne. Bojíme se to přiznat nahlas, abychom nebyli odsouzeni, zesměšněni, poníženi, nebo to nebylo vůči nám využito jakkoliv jinak. Děláme tedy, že je vše v pořádku. Nad minulostí ohrnujeme nos, nelíbí se nám a myslíme si, že když se ní nezabýváme, tak prostě zmizí. Ano, ona už není a přesto v nás je až moc hluboko na to, abychom mohli žít tady a teď. Ať už jde o jakékoliv trauma, kdy nám bylo někým ublíženo, o jakoukoliv křivdu, kdy nás někdo zradil, nebo jakoukoliv jinou situaci, kdy jsme cítili hlubokou bolest, ztrátu či nespravedlnost. Ještě je tu někdo, kdo bude tvrdit, že nic takového nezažil?

‚A co s tím teď asi tak můžu dělat, když už minulost nijak nezměním?‘ Takový rezignující přístup volí většina z nás, protože jak se ohledně toho můžeme cítit jinak, když už se tak stalo. Neexistuje stroj času, abychom se vrátili a udělali či řekli něco, co by vedlo k jinému výsledku. Je to tak, máte pravdu. Už to nijak nezměníme, stalo se. Následky toho je bolest, křivda, zklamání, smutek. Nikomu podobné pocity nepřináší radost, přesto jsou spojené s tak významnými událostmi, že se přisály na ta nejcitlivější místa v nás, na naší duši. Už se nevrátíme, abychom z těch situací vyždímali opak, radost a pohodu. Jediné, co s tím vším můžeme udělat je smířit se s tím. Pochopit. Odpustit. Jít dál. Nelze jít dál, pokud se držíme minulosti. Nepochopili jsme, pokud jsme ještě stále naštvaní a ublížení. Neodpustíme, dokud nepochopíme. Hodně z nás neumí odpouštět, protože máme špatně naučené, že odpuštění smaže to nepříjemné, co bylo spácháno. Odpuštění neznamená ospravedlnit činy naše nebo ostatních, odpuštění znamená od-pustit. Pustit se té zloby, zklamání, atd. Když někomu odpustíme, neříkáme tím ‚To bylo dobře, že jsi mi ublížil.‘, ani nemusíme druhému člověku říct doslova ‚Odpouštím ti.‘ Jde o nás. My se tím trápíme, nás to brzdí, odpuštění je proto důležité hlavně pro náš vlastní klid na duši. Tím, že se toho držíme pak vlastně nevědomě vysíláme signál ‚Já jsem oběť. Já jsem chudák, oni jsou zlí.‘ Ego má radost, dostává co potřebuje k přežití – iluzi naší vlastní méněcennosti a bezradnosti.

Jak už víme, k odpuštění nám pomůže pochopení. ‚Ale vždyť mi ublížil, zradil, bolí to, jak to můžu pochopit? Vždyť to se nedělá, to je hnus.‘ Ani pochopení neznamená ospravedlňování nehumánního, neloajálního nebo agresivního chování, avšak, když pochopíme, proč se tak vůči nám někdo zachoval a z čeho ty situace pramenili, třeba nám dojde, že to vůbec nebylo nic úmyslného vůči nám a že vlastně člověk, který nám ublížil na tom v té chvíli bych třeba mnohem hůř, než následkem my sami. My nechceme nic obhajovat, ani nikoho obviňovat, ani jedno nám k ničemu nepomůže.

Pochopení vyžaduje také odpoutání od ega a ochotu změnit perspektivu, podívat se na věc z pohledu druhé strany. Naše ego vidí sobce, agresory, bezcitné lidi, atd. Když se alespoň na chvíli pokusíme podívat na situaci očima protistrany, co vidíme? Co prožíváme? Co když ten někdo byl sám v minulosti nějak ponížen nebo zrazen a tak je naučený se v podobně vypjatých situacích zachovat stejně, protože má potřebu se bránit, aby se to opět nestalo jemu? Co když ten někdo prožíval v té chvíli nějakou šíleně frustrující a bolavou situaci? Co když ten někdo byl v depresi, na pokraji svých sil, nemocný, sám? Představte si sami sebe v té nejhorší náladě jakou si dokážete představit, všichni kolem vás po vás neustále něco vyžadují, jste v jednom kole, zdraví na prd, doma na prd, peněz málo, atd. a dostanete se do konfrontace se situací, která by vám v tu chvíli přidala ještě o další kus těchto starostí? Další požadavek na vaší energii a pozornost. Dokázali byste se v podobném rozpoložení zachovat v klidu?

Pokud je tu někdo, kdo si při čtení říká ‚Jo, já to dokážu.‘, gratuluji a prosím napiš mi, jak to děláš! Vážně. Díky! Neříkám, že je to nemožné, a že to umí jen Buddha, ale jsme pořád ‚jen lidi‘. Naše trpělivost není nekonečná, množství naší fyzické energie také není nevyčerpatelné, nemáme sto rukou ani očí a chybujeme. Všichni do jednoho. Všichni máme city, které ne vždy jsou ovládat tak, jak bychom rádi. Je nám ubližováno, třeba i dnes a denně, ale máme všichni čisté svědomí v tom, že my bychom nikdy nic podobného neudělali? Sáhněme si na svědomí. Opět prosím toho, kdo nikdy nikomu neublížil, aby mi poslal zprávu! Sama jsem si ještě do včerejšího dne myslela, že jsem chudák, kterého v životě lidi o čas, energii a dobrotu jen okrádají a prd vrací zpět. Že si nikdo nezaslouží, abych pro něj už kdy něco dělala. Vážně, při pohledu na svou minulost vidím hodně situací, kdy jsem ta ublížená byla já, proto jsem si podvědomě začala myslet, že jsem Matka Tereza a sama bych přece nikomu nikdy neublížila.

Ublížila. A vy, co si to umíte přiznat také budete jistě souhlasit, že to není hezký pocit. Zvlášť pokud ublížíme někomu, na kom nám záleží a neradi bychom o takového člověka přišli. Pokud nejsme bezcitní a máme nějaké svědomí, nahrnou se na nás pocity viny a jakkoliv bychom se měli rádi, najednou jsme sami pro sebe ti nejhorší. Najednou nás nenapadá žádné dobré slovo, jakým bychom se popsali. Najednou zpochybníme veškeré své pozitivní vlastnosti a pocity, které jsme vůči sobě chovali a zasekneme se podruhé/x-té. ‚Proč jsem to udělal/a? Jak jsem mohl/a. Co když už se mnou nikdy nepromluví?‘ Odpověď zní – pokud jsi v té situaci jednal/a v souladu se svým srdcem, mělo to tak být. Všichni víme, že i ty špatné situace mají význam, ať už nám dojde dřív nebo později. Teď to bolí, a je to v pořádku, neutíkejme od toho. Pokud si chceme zanadávat, jak jsme k ničemu, pokud to tak v tu chvíli cítíme, do toho. Až už nebudeme mít sílu ani na to, ztišme se. Uvolněme, napusťme vanu, zapněme hudbu a zkusme si sami se sebou pokecat znovu.

‚Je to v pořádku. Mělo se to stát. Nechtěl/a jsi nikomu záměrně ublížit. Myslel/a jsi to dobře. Cítil/a jsi to tak. Chtělo to ven. Nebylo to hezké, ale takový je život, občas se musí stát něco méně příjemného, abychom si na tom něco uvědomili. Pokud tvé záměry byly čisté, ten člověk to časem určitě pochopí a odpustí ti. A pokud ne, taky v pořádku. Všechno je, jak má být.‘

Když jsme tedy najednou hozeni do pozice toho ‚kdo ublížil‘, o to snadněji pochopíme ty, kteří kdy ublížili nám. Dojde nám, že i naše čisté úmysly mohou někoho ranit nebo zklamat. Že i když nechceme klamat úmyslně, situace a pohled protistrany to tak může prožít, protože jeho prožitek to tak vidí a je to na místě. Dojde nám, že i ten kdo ubližuje (pokud není bezcitný) je svými činy dotčen a nemá z nich radost, není mu to jedno a nedělá to dost často schválně. Všechno tohle nám pomáhá pochopit.

Když už chápeme, nezbývá než odpustit a jít dál. Jak vám asi došlo, pointou tohoto článku je vás všechny vyzvat k tomu, abyste se na situace a vztahy ve svém životě pokusili podívat očima těch druhých. Vyzývám vás tím hlavně k tomu, snažit se komunikovat svůj postoj jasně, upřímně a tak, aby druhá strana pochopila, co právě prožíváte a tím jste o kousek předešli riziku konfliktu. Pokud předem víme, co daný člověk prožívá, co se mu v životě děje a jak se ohledně toho cítí, tím spíš si jeho postoj vůči nám nevezmeme osobně a nedotkne se nás tolik. Komunikujme jasně, snažme se pochopit. Pokud sami chybujeme, také doufáme, že nám bude odpuštěno, tak odpusťme těm ostatním. Poděkujme za cennou zkušenost. A naopak, přiznejme chybu, když ji uděláme, omluvme se, vysvětleme své činy a bude nám též odpuštěno. Nikdo si nechce nést břemena viny, ani křivdy, tak od-pusťme, ať jsme volní a můžeme se lehce vznášet vzhůru, dál, tam, kam přesně chceme.

ODPOUŠTÍM TI

OMLOUVÁM SE
Autor: Ró Mondryk
sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
logo Cesty k sobě 2021