Hněv jako součást lidskosti

datum 20. 5. 2022

Hněv je pevně spjatý s lidskou existencí. Jeho projev, i když třeba nepříliš hlasitý, je svým způsobem bojový pokřik. Ale jaká bitva se vlastně vede, jak ji máme zvládat a co je ve skutečnosti v sázce? Ať je vyjádření hněvu burácející nebo tlumené, bezcitné nebo starostlivé, destruktivní nebo konstruktivní, pokaždé signalizuje výzvu, jež žene kupředu naši bojovnost. Hněv nepomine jen proto, že jsme vyzrálejší či duchovnější. Není třeba překonat hněv, ale oprostit se od dysfunkčních způsobů jeho využívání. Nechtít poznat vlastní hněv - a to hodně důkladně - je nebezpečná volba, jež nás udržuje v temnotě a představuje hrozbu tím, že nás nutí jednat nepřátelsky a násilnicky, místo abychom se prostě jen rozhněvali.
Hněv je stav vysokého vzrušení, v němž se spojuje jak silný pocit ukřivděnosti, tak i nutkavá touha s tím něco udělat. Existence a projevy hněvu, třeba i méně vášnivé, nemusejí nutně znamenat, že jsme sešli ze správné cesty nebo že nevyzráváme. Hněv může být nesmírně přínosnou silou, divokostí, jež přináší teplo a světlo a pomáhá vytvářet - kromě jiného - zdravé hranice. Hněv se dá samozřejmě zneužívat (například když se změní v zášť a násilí), což však neznamená, že jde o negativní či neužitečnou emoci. 
Hněv lze redukovat na reaktivní zlost nebo nepřátelskost, ale na druhou stranu existuje spravedlivý hněv, jenž je mocnou silou potřebnou k pozitivnímu vývoji tohoto světa. Přestože drží v ruce meč, je v podstatě projevem citů pramenících v nejlepším případě nejen z odvahy, ale i ze srdce. 
Hněv je emocí, kterou většina mužů projevuje nejsnáze. A zároveň jde o emoci, kterou se potřebují naučit vyjadřovat vhodně a šikovně, hlavně ve vztazích. Hněv není třeba potlačovat, ale zároveň si v něm nesmíte libovat. Správně zvládaný hněv, i když je třeba hodně divoký, protože je to v danou chvíli zapotřebí, nevyvolává pocit ohrožení či nebezpečí, ale posiluje důvěru a jistotu, čímž pomáhá prohlubovat intimitu.
Nicméně i když hněv může být přínosem a posilovat život, mnohem častěji bývá využíván k dominanci, kontrole, nahánění strachu, zakrývání jiných emocí a k umlčení opozice. Je zatížený představou, že napomáhá hlásat a prosazovat morální počestnost, tyranii a mužnost, jež sešla z cesty vlivem agresivity, egocentrismu, ambicí a nedostatku soucítění. 
Ovšem skutečným problémem není hněv jako takový, ale to, co s ním děláme, například když dovolíme, aby se změnil v různé formy agresivity. Naštěstí můžeme hněv směrovat úplně jinam, aby alespoň do určité míry koexistoval s láskou, většinou v podobě hodně intenzivního soucítění, jež je oproštěno od obviňování a agresivity, a v podstatě jde o spravedlivý hněv podnícený starostlivostí o druhé. Nicméně v běžném životě bývá tato forma hněvu často zastíněna nezdravou zlostí, jež obviňuje, kritizuje a útočí, protože je sebestředným postojem, jímž ubližujeme druhým, a přitom se ztrácíme v bitvách o cosi naprosto bezvýznamného.
Víme, co je reakce typu "útok nebo útěk" - a spojujeme útok s hněvem a útěk se strachem - ale často si neuvědomujeme, že i hněv může být útěkem. Před čím? Před citlivostí, smutkem, žalem, obavami, pocity křivdy a viny, výčitkami svědomí a odpovědností. Například když si myslíme, že nám někdo hodně křivdí, a cítíme, jak na povrch vyplouvá smutek, hněváme se na něj, abychom zakryli vnitřní bolest. Nebo jsme zahanbeni něčím, co nám právě řekl člověk, jenž je pro nás důležitý, a rozhněváme se na něj do takové míry, že zapomeneme na hanbu a zároveň odpoutáme pozornost druhých od věci, jež v nás vyvolala nepříjemný pocit.
Hněv má v některých kruzích špatnou pověst a bývá stavěný na jednu úroveň s agresivitou a násilím. Když rozhněvaný muž pozvedne hlas, může to znamenat, že je připravený zaútočit, ničit nebo ponižovat. Mnozí z nás vyrůstali v prostředí, kde intenzivní vyjadřování hněvu znamenalo nebezpečí, odmítání nebo ztrátu lásky, a proto míváme sklon spojovat jakékoli zanícené projevy hněvu a zlosti jen se špatnými věcmi.Navíc jsme do značné míry ovlivněni duchovními, náboženskými a dalšími naukami, v nichž má hněv negativní konotaci, jako kdyby bránil lásce, míru, dobré vůli, duchovnímu procitnutí a podobným kladným vlastnostem.
Proto je tak jednoduché odsuzovat hněv a označovat ho za negativní emoci, které bychom se měli vyhýbat nebo ji přinejmenším hodně krotit. A přitom je nesmírně důležitý k sebeochraně a ke střežení vlastních hranic a integrity bytí a umožňuje nám s rozhodností čelit silám, jež nás ohrožují nebo by nám mohly uškodit. Lidé, kteří se odpojí od svého hněvu, mají nevyhnutelně slabé nebo nedostatečné hranice, a jakmile se octnou v situacích, kdy by si měli stát za svým, rychle podlehnou a vzdají se.
Hněv bývá považován za negativní z velké části proto, že ho lidé běžně považují za synonymum pro agresivitu. Nicméně hněv a agresivita se od sebe zcela podstatně liší, přestože navenek mají hodně společného.

Jak rozpoznat agresivitu od hněvu? Mám teď na mysli zvládaný hněv, jenž nikoho neobviňuje, nehaní a neponižuje, bez ohledu na jeho intenzitu. Agresivita je na rozdíl od hněvu útočná. Když jednáme agresivně, jsme obrněni proti emocím, zatímco v hněvu - ať je jakkoli silný - jsme v určité míře vždy citliví. Dalo by se říct, že agresivita je hněv zbavený srdce a ohleduplnosti, protože druhého bezohledně ponižuje nebo mu ubližuje. 
Agresivita ve všech podobách není sama o sobě emocí, ale něčím, co děláme skrze nějakou emoci, především strach. Když jednáme agresivně, zbavujeme hněv srdce a zabarvujeme jeho projev nelidskou tvrdostí. Agresivita je volba, výsledek zvládání hněvu. Hněv není problém. Stává se jím až ve chvíli, kdy dovolíme, aby se změnil v agresivitu.
Když cítíme hněv a chceme se oprostit od jeho přirozené citlivosti - jež se může projevit, ale my se za ni stydíme - můžeme změnit vyladění mysli a ozbrojit se agresivitou, která se dá vyjadřovat mnoha způsoby - od jemných projevů pasivní agresivity přes bezohledné sarkastické poznámky po bezuzdné násilí. Agresivní jednání redukuje člověka, na něhož je namířeno, na pouhé "to". Pokud se k někomu chováme agresivně, nebereme na něj žádný ohled - je prostě jen naším terčem a my do něj bušíme, tlučeme, válcujeme ho nebo mu dáváme rány pod pás. V případě hněvu i agresivity můžeme říct rezolutní "Ne!" - ovšem hněv pouze umocňuje význam tohoto slova a dodává mu větší intenzitu, zatímco agresivita do něj vnáší ostrou vyhrocenost, jež často obsahuje určitý stupeň hrozby, a samotný tón hlasu dokáže vyděsit.Jakmile se začneme chovat agresivně, ponižujeme ostatní lidi a často se ocitáme na tenkém ledě a můžeme snadno sklouznout k násilí. Pokud ztratíme kontakt se základní lidskostí člověka, na něhož je namířena naše agresivita, jsme schopni ospravedlnit si své jednání, ponižovat ho a dát mu, co si "zaslouží".
Muži mají větší sklon k agresivnímu jednání než ženy, což je dáno nejen biologicky, ale velkou roli hraje i postoj společnosti. Když se rozzlobí žena, mluvíme o ní určitě méně lichotivě, než když se stejným způsobem chová muž. Hněv není u mužů tolik odsuzovaný, ale právě tím do určité míry schvalujeme i další projevy, které s ním bývají spojeny, například agresivitu a násilí, a často jen proneseme poznámku typu "To k chlapovi přece patří" nebo "Třeba jen chtěl, aby se tomu druhému rozbřesklo v hlavě" (násilí tím náhle získá podobu drsné lásky nebo dokonce altruismu). Rozlícená žena působí méně ženským dojmem, zatímco rozhněvaného muže nikdo neobviňuje ze ztráty mužnosti, ale naopak ho ostatní považují za pořádného chlapa, který se umí naštvat (znamená to, že "má koule", "nakope toho druhého do zadku" nebo se prostě "s nikým nemazlí"). Určitá obhajoba hněvu u mužů se ale může velmi snadno změnit v podporu agresivity, a to i v případě, že provokace druhé strany není nijak velká. Stačí větší míra intenzity - negativní či pozitivní - a pocit oprávněnosti a okamžitě překročíme energetický práh, za nímž čeká agresivita, a vyrazíme do útoku. 
Agresivita může zajít hodně daleko a většinou nekončí u "žertovných" nebo uštěpačných poznámek, ale projeví se jako násilí. Hněv ochraňuje hranice, zatímco agresivita je nerespektuje a násilí je úplně odstraňuje. Násilí, stejně jako agresivita, není důsledek hněvu, ale jde o jeho zneužívání (kromě situací, v nichž násilí slouží vyššímu účelu, například když zachraňujeme život dítěte nebo zabraňujeme ještě většímu násilí). 
Kdybychom uprostřed agresivního chování pocítili alespoň drobný závan ohleduplnosti vůči druhým, začali bychom přecházet od agresivity k hněvu. Pořád bychom se zlobili, ale přestali bychom jednat útočně. Takový posun je nesmírně důležitý a tvoří základ léčení vnitřních ran, protože nás navrací k účinnému a zdravě fungujícímu hněvu, jejž potřebujeme při provádění nutných změn v životě a ve společnosti. Nenásilí není absence hněvu, ale jeho životodárné využívání, nicméně takový přístup je možný pouze tehdy, když nedovolíme hněvu, aby se změnil v agresivitu. Hněv může existovat společně se soucítěním, ale agresivita nikoli. Agresivita neobsahuje empatii a bez empatie není soucítění. 
* * *

- z knihy Opravdový muž, Robert Augustus Masters

Zdroj: andelskydenik.blogspot.com

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
Cesty k sobě
FB ico