Zdroj: Pixabay.com

Jak vychovávat děti? Kdo má pro nás zaručenou radu? Opět jsme to my, naše nitro a vnímání našich dětí a jejich osobnosti. Vzpomeňte si na své dětství a vycházejte i ze sebe. Co vám vadilo na dospělých, kdy jste se cítili nepochopení a kdy milovaní? Naše vlastní dětství nám pomůže nahlédnout do světa nejmenších a možná se přirozeně vyléčí i nějaká naše dětská zranění.

Doba čtení 2,5 min.

Cesty k sobě


Otec je zamilován do starší sestry. Já stojím stranou a jen těm dvěma závidím, jak spolu dovádí. Žárlím, ačkoli nevím, co to vlastně žárlivost je. Matka to vidí a snaží se mi pomoci svou zvýšenou náklonností ke mně. Z toho usuzuji, že sestra patří otci, a já že mám matku jen sám pro sebe.

Jednoho letního dne jdu s maminkou na procházku. Držím se ji pevně za ruku, jako bych se bál, že ji ztratím. Netrvá to dlouho a potkáváme dvě známé. Matka s nimi živě klevetí. Když klevetění nebere konce, tahám za cíp máminy dlouhé sukně na znamení, že bychom měli zas jít svou cestou. Jedna z těch tet si toho všimla. Poklekla na mou úroveň, dívá se mi zblízka do tváře a ptá se se strojenou sladkostí: „Řekni, máš rád svoji maminku?“. Dívám se střídavě z jedné tety na druhou. Prudí mě nejen otázka, nýbrž i to, jak se na mě obě culí. „Co je to za hloupou otázku a proč se ještě k tomu tak hloupě uculují, když přece ví, že všechny děti mají rády své maminky!“, projelo mi hlavou. Řekl jsem proto chladně: „Ne!“. Matky se to dotklo. Rychle se rozloučila a my mohli pokračovat v naší procházce. Chytám ji za ruku, ona však uhýbá. Zkouším to znovu. Marně. Chci se ji chytit aspoň za sukni, ale ani to mi nedovolí. Odstrkuje mě od sebe se slovy: „Řekl jsi, že mě nemáš rád, tak mě nechytej ani za sukni!“. Je to pro mě šok. Vůbec nic nechápu. V hlavě se mi divoce honí myšlenky: „Jak to, že mi má maminka nerozumí? Jak to, že nepochopila, že mé „NE!“ bylo jen pouhý justament těm dvěma tetám na truc! Vždyť musí přeci vědět, že je mou nejdražší maminkou na světě!“.

Za nějaký čas se matka obměkčila a zřejmě i na to časem zapomněla. Do mé dětské duše se však vkradla neblahá předtucha, že jsou dospělí divní, že s nimi není něco v pořádku. Dnes už to pro mě v důchodovém věku žádná předtucha není, nýbrž dávno holý fakt, kterému musím den, co den opětovně čelit.

Smutné není to, jakou zkušenost jsem ve třech létech jako dítě zakusil. Naopak, pro můj další vývoj to bylo přínosné. Smutné je, že my dospělí vůbec nerozumíme duševnímu životu dítěte, a že se ani o to nesnažíme!  Těm, kteří se mnou nesouhlasí, bych rád připomenul naši tradiční metodu výchovy na bázi odměn a trestů, jež přetrvává v nezměněné formě dlouhá staletí! Tato metoda (cukr a bič) je možná vhodná co by drezura pro výcvik zvířat. Aplikovat ji však na děti je nepřípustné a svědčí o našem barbarství v pojetí sebe i světa kolem (barbar si vše nárokuje, přivlastňuje, podřizuje, aniž by se ptal, ohlížel či zpytoval).

Autor: Albert Den

Kontakt: albertden@seznam.cz

 


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě