Damoklův meč

Strach není tím správným hnacím motorem, ale starost o naši společnost by mohla být. Podíváme-li se na širší realitu, než je pouze naše vlastní, musíme uznat, že se na světě dějí různé, někdy až hrůzné věci. Co s tím? Začněme každý u sebe a tvořme realitu, kterou chcebe žít. Obavy a strachy nechme se rozplynout v pozadí.

Doba čtení 0,5 min.

Cesty k sobě

Lidé si předávají své vědomosti a zkušenosti z jedné generace na druhou. Páka a klika rumpálu již dávno nejsou jedinou chloubou technického pokroku. Disponujeme stále dokonalejšími technologiemi, o kterých neměli lidé ještě před několika desítkami let vůbec tušení. V důsledku toho však musíme nyní spolu s prudkým nárůstem populace čelit dramatickým, globálním změnám. Jak to chceme zvládnout? Vždyť jsme se za ta dlouhá staletí historie lidstva psychicky v podstatě vůbec nezměnili! Změnil se k nepoznání jen náš životní styl, jehož smyslem se zdá být pouze stále rostoucí prosperita, vytoužený blahobyt a bezmezný konzum. To je nesolidární a nezodpovědné vůči zbytku světa. Ctností vědomého člověka je, že má neustále na paměti blaho všech. Naše chorá, mravně slabá společnost má však na mysli jen vlastní prospěch. Žít v přesvědčení, že se tímto způsobem můžeme donekonečna oddávat lehkomyslně poživačnosti, je bláhové a svědčí to o naší hluboké neznalosti působících sil ve vesmíru. Nasnadě je otázka, jak dlouho ještě může být nevědomá ustrnulost lidstva kauzálními zákony „tolerována“? Takto se neptá filozof, takhle se ptá právem realista.

Autor: Albert Den

Kontakt: [email protected]