Zdroj: Pixabay.com

Vědomá bytost je až notoricky známé sousloví. Jaký konkrétní obsah se však pod ním skrývá? Je to práce na sobě, na svém duchovním rozvoji i práce s naší myslí a různými “triky”, které na nás zkouší. Učíme se samotným životem, jak být vědomou bytostí.

Doba čtení 3 min.

Cesty k sobě


Pomůže nám to pryč se strachy. Jak?

Cíl a důvod tohoto článku, i ostatních mých článků, je uvědomění a prozření = více vědomých lidských bytostí.

Co je to být vědomí?

Být vědomí znamená, že vše, co děláme, děláme vědomě, neboli víme, proč to děláme. U-vědomujeme si to, že to děláme. Že to děláme tak, jak to děláme. A že to tak právě dělat chceme, a také proč.

Opakem toho, neboli nedělat věci vědomě, je, že věci děláme bez rozmyšlení a zamyšlení, často rutinně, prostě tak, jak „se to má dělat“, jak to dělá většina, jak „se to dělá“ nebo vůbec bez žádné úvahy.

Často si někdo ani neuvědomuje, že to něco dělá. A jak to dělá. To vidíme všichni, kdo si to uvědomujeme, kolem sebe na denním pořádku. Například v obchodech u prodavačů, kteří nás obsluhují a často nám nedokáží zodpovědět náš dotaz, to samé na úřadech apod. Ale také i v rodinách, v celých rodech, u činností, chování a zvyků, které se v rodinách přenášejí automaticky z generace na generaci.

Jaký je v těchto dvou děláních, vědomém a nevědomém, rozdíl?

Když děláme věci vědomě a beze strachu, nejsme otroky systému a právě těch strachů.

(Pokud je děláme sice vědomě, ale se strachem, tak to nám úplně nepomůže)

Vždyť proč bychom vlastně potřebovali strach?

Proč bychom se měli něčeho obávat?

Obávat se toho, zda to, co děláme a jak to děláme a dělat chceme, děláme dobře?

A když jsme u těch rodin a vztahů. Co bychom si měli uvědomovat je:

Co jsou opravdu naše volby a co je to, co nám podsouvá systém?

Je to, co společnost řadí do kategorie „normální“ pro nás přínosem?

Např. téma: „normální je nebýt sám“, „normální je nežít sám“, „normální je bát se o druhé“, „normální je řešit životy těch okolo mě – rodiny“, „normální je být k sobě vzájemně (s)vázáni, emocionálně, citově, majetkově, bydlením…“, a tak bychom mohli pokračovat ve výčtu toho, co je nám systémem po staletí podsouváno, že „je normální“. A proč? Proč myslíte?

Zkuste se nad tím zamyslet. Kdo z toho co má?

Lidé se tím akorát trápí. Mají neustále strach o své blízké, neustále si říkají, co by bylo, kdyby ti blízcí nebyli nebo nebyli s nimi.

A kdo z tohohle strachu nejvíce profituje?

Systém přeci. Protože z těchto strachů vychází celá řada produktů, které přeci „musíte koupit, protože jsou pro vaše blízké a vaše vztahy“.

Pak je také „normální“ se vdát či oženit (a pro tohle „normální“, kdo je třeba zrovna sám, myslí si, že to není normální a je z toho nešťastný), pak je také normální mít děti (a pro tohle „normální“, kdo je třeba zrovna nemá nebo mít nemůže, myslí si, že není normální a je z toho nešťastný, vždyť ostatní, většina, je přece mají) atd.

Možná vám to někomu ještě, podle určité fáze vědomí, může připadat divné a přece „normální“ o čem tady píšu, že úplně tak není. Ale už jste se do téhle chvíle někdy nad tím zamysleli?

Nad tím, kdo nejvíc profituje z vašich strachů, kdo je vytváří a jestli jsou ty strachy k něčemu pro vás přínosem?

Pak se stává to, že někdo je na někoho zvyklý, a když ten druhý z nějakého důvodu není, tak je to pro nás konec světa. A řekne se, to je přeci normální, vždyť spolu byli, žili padesát, šedesát let. Ano. Ale tu momentální tragédii zde způsobil právě a jen ten zvyk a ten systém, který nám neustále říká, važte se na druhé, vždyť to je normální, mají to tak všichni, tak to je normální, jinak to ani není možné. Plaťte za všechna možná bezpečností opatření pro „vaše blízké“, ať je „máte“ co nejdéle.

Jak to má vědomá bytost?

Vědomá bytost ví, že pokud chceme být ve štěstí a harmonii, tak se nemůžeme na nikoho a na nic vázat. Nemůžeme si nikoho a nic přivlastňovat. Nikoho a nic! Ani naše partnery, rodiče a ani „naše“ děti.

Uvědomuji si, že to co píšu, bude možná hodně lidem připadat hrozné, strašné, příšerné, bez-citné, pobuřující... Ale to bude připadat jen těm, zatím, ne-vědomým.

A proč tohle píšu a proč není v říši smrtelnosti jiné řešení?

Protože když si tohle uvědomíme, tak nás to pak méně bude bolet. Více budeme chápat.

Buď tohle, co tu píšu, přijmeme a bude nám pak lehčeji. Nebo se tomu budeme bránit, budeme tvrdit, že tak to není, ale o to to pak budeme prožívat bolestivěji, až se s tím, dříve nebo později, ve smrtelném životě, setkáme.

S tímto pak i souvisí, že když někdo o někoho druhého přijde, tak, i když je to pro nás pro všechny bolestivé, se s tím pak lépe vyrovná, lépe to pochopí.

Věřte, že vím, o čem mluvím. Asi jako všichni, jsem už v životě tyto situace zažila a musela se s nimi vyrovnat. Ale už od prvních těchto situací, dávno v dětství (kdy mi odešel opravdu velmi blízký člověk a do dnes mi samozřejmě moc chybí), jsem už tenkrát tohle, co tu píšu, nějak věděla. Aniž by mi to někdo říkal. A proto jsem to už tenkrát, i když to byla první má zkušenost, brala nějak snesitelněji.

Rozšíření hranic světa a existence

Asi je to pak i o rozšíření hranic vidění světa a existence. Asi je to i o přijetí dalších forem a dimenzí existence. O tom, že tato naše „realita“ není jedinou možnou existencí a formou existence.

Mít rád a milovat bezpodmínečnou láskou

Pak už je to jen o tom mít rád a milovat bezpodmínečnou láskou a dovolit našim blízkým a všem, které chceme mermomocí mít u sebe, existovat v té formě, ve které právě jsou či se existovat chystají. Respektovat je a dovolit jim jejich volbu a plány. Ať se jedná o kohokoli a jakkoli blízkého.

Nelpět!

Nelpět na společnosti druhých, blízkých, nikom a ničem! Ano, ani na této naší současné existenci, které se říká „realita“.

Úleva nakonec

Abychom ale nekončili pro někoho nijak smutně, radujme se z každé společnosti našich milých blízkých bytostí a buďme vděčni, že jsme se s nimi mohli setkat nebo se můžeme setkávat a berme si z těchto časů s nimi to nejvíce pro naše pochopení a naši inspiraci k životům:-) To jsou naše vzájemné dary:-) To je to nejvíc, co si vzájemně můžeme dát a dáváme:-) Proto u-vědomujme si to!

Jitka Božena

Zdroj: http://jitkabozena.cz/

Tento článek smí být šířen v originální formě s uvedením jména autora a aktivním odkazem na stránky http://jitkabozena.cz/ a všemi dalšími aktivními odkazy v článku, včetně této poznámky.


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě