Co je pomoc a co je nablízku (Pohádka)

Vídáme mnoho lidí, ale jejich duše pouze u některých. Vnímejme smysl setkávání a nechme významným okamžikům dost času i pozornosti. Nikdy nevíte, jak důležitý ten okamžik ve skutečnosti je. Možná se v něm skrývá Vaše životní štěstí.

Doba čtení 1 min.

Cesty k sobě

Byla jedna postava a žila v lese. Na práci toho moc neměla, jen seděla nebo se procházela nebo si zpívala. Občas v lese něco sezobla, jak to tak v lese chodí. Jednou šel kolem myslivec a velmi se o postavu začal zajímat. Byla krásná a spanilá. Zamiloval se do ní a chtěl s ní být navždy šťasten.

Postava cítila, že se něco v myslivci odehrává a zavolala na svoji duši, která si hrála opodál s vodními mlýnky na potoce.

Zaskočený myslivec náhle se zarazil a pozoroval postavu, jak se do ní vlévá ta záhadná a nádherná záře a postava je čím dál tím více krásnější a zářivější. Když byla postava a duše jedna kompletní bytost, v tom promluvila a začervenala se, jakoby se na chvíli lekla sama sebe. Pak si narovnala šaty a nadechla se. Pak následoval z jejích úst jeden malý výdech a povzdech.

„Pomohl jsi mi poznat i jiné barvy, kterými může duše zářit“, hovořila a dotýkala se jeho okolí, které již zářilo jako jeho součást. Jen dotyk a blízkost, bylo to všechno, co cítila.

„Mohu ti splnit jedno přání“ řekla její duše za ni a usmála se také na myslivce. Pokynula mu, aby šel blíž a ztišil se.

„Přeji si zapomenout na osamění ze samoty a oddělení a navždy se spojit s tím, co mě naplňuje až po okraj“ přál si.

„To je velmi jednoduché“, pronesla víla několik slov ze své říše snů a stala se člověkem. „Je to zároveň velmi praktické“.

Myslivec poslal víle do světa snů mnoho svých očekávání a usmál se také. Objal svoji ženu, která se stala pro něj člověkem, a poděkoval za všechno, co od života přijal.

Autorka: Jana Králová