Černý a rudý sníh

Vánoce. Právě vzpomínka na ně se Agnes honila hlavou, když opouštěla skupinu osmdesáti lidí na vozech jen s tím málem, které jim sama dovolila si vzít. Většinu z nich přemluvila skoro na kolenou. Nechápali, že přišel konec! Sen živený nacisty se rozplynul. Už nemají domov. Stalo se to, co každý alespoň trochu rozumný obyvatel Východního Pruska předpokládal – Rusové díky Hitlerově rozpínavosti nakonec přijdou, a až se tak stane, nezbude v širokém okolí jediná kapka germánské krve. Ale to Agnes netížilo. Cítila bolest, samozřejmě, cítila, že se nejspíš už nikdy nevrátí, jenomže teď měla docela jiné starosti. Jako komtesa a nejstarší dcera hraběte Roterhofa zodpovídala za necelou stovku duší. Jednala přes zákaz úřadů a bez povolení Gauleitera Kocha opustila panství. Taková zrada se trestá smrtí – jak ji osobně ujistil. Nikdo nesměl odejít, nikdo nesměl zamířit k Baltu, kde, jak Agnes věděla, čeká jediná úniková cesta, kterou jim Rusové ještě nechali. Východní Prusko mělo jako první ukázat celému německému národu, že je lepší padnout než ustoupit. Přesto se dva miliony lidí vypravilo na pochod zamrzlou krajinou k jedinému vytyčenému bodu, jediné naději – baltskému zálivu.

 A aby toho nebylo málo, rozhodla se hraběnka von Roterhof, že nikam utíkat nebude. Vzala jediného syna a vydala se zpět na Ewigstein. Muselo jí už definitivně přeskočit! Což byl názor, který Agnes neváhala vyslovit nahlas, když se o tom od mladší sestry dozvěděla, a Viktorie překvapivě neodporovala. Nechala tedy všechny povinnosti na sestře a se dvěma koňmi ji opustila. Teď se musela Viktorie postarat sama, aby do Torfdorfu dorazili. Když vše dobře dopadne, sejdou se tam.  

Matka se tedy zbláznila, a to dočista! Kdyby šla alespoň sama, ale proč proboha přinutila i bratra? Viktorie v upřímném zoufalství omílala něco o tom, že se ještě nestalo, aby Ewigstein nějaký Roterhof  opustil takovým způsobem. A že je její i Joachimovou povinností se vrátit. A Agnes to měla tušit, měla to vědět, když matku skoro násilím přinutila, aby se oblékla, aby se sbalila. Je to její vina!

Právě proto na hřbetě černého koně teď Agnes vzpomínala na Vánoce. Vzpomínala na ně, aby hrůzou a zoufalstvím neumřela. Poslední Vánoce na Ewigsteinu, poslední Vánoce doma. Ne, už o tom nepochybovala. Teď šlo jen o to, zda se jí podaří najít matku dřív než Rusové, ustupující jednotky SS nebo Feldgendarmerie. Wehrmachtu se Agnes nebála. Obyčejní vojáci totiž stejně jako civilisté pochopili, že nic než ústup, už nemá význam. Někdo přece musí přežít! 

Toho večera přišli do stodoly k nazdobené jedli všichni, celý Ewigstein, dokonce i matka. Bylo těžké zahánět černé myšlenky a nevzpomínat, nevzpomínat na ty, kteří padli na frontě, nebo díky represáliím po dvacátém červenci. Vždyť chybělo málo, a i Agnes by skončila na jednom z těch řeznických háků v Plötzensee. Hitler na ně nechal pověsit skoro pět tisíc lidí za to, že na něj spiklenci z Bendlerstrasse vztáhli ruku.

Sbor hlasů opakoval slova Tiché noci, ale Agnes stojící pod vánočním stromem už slyšela děla a pásy tanků skřípějících na sněhu, přestože rudá armáda ofenzivu ještě nezahájila. Ale ona ji cítila ve vzduchu. A nebyla jediná. Kdo by si to však přiznal? Kdo by chtěl u štědrovečerní večeře myslet na válku? Na to, že tisíciletá říše vzala za své a ani v nejmenším nemá v úmyslu se postarat o ty, co ji víc než deset let podporovali? Jako by se nic nestalo? Jako by na nich nezáleželo? Jistě, Agnes nepatřila k těm, kdo by si zasloužili odsouzení. Ale kdo se na to bude jednou ptát? Dějiny se mění tak rychle a ani východopruská čest na tom nic nezmění. Čest, kterou se snažila celé roky hájit, udržovala její odkaz, živila ji málem i vlastní krví a životem. A tak dál stála pod vysokou jedlí, vdechovala její vůni a hleděla do tváří všech lidí, které musí zachránit. Když už nikoho, tak alespoň je. A jejich Tichá noc se dál nesla zasněženou krajinou předků. Až přijdou noví obyvatelé, budou vědět, jak se o ni postarat? Budou ji milovat stejně jako ona? 

Mayerlingský statek nebyl veliký a mezi haldami sněhu vypadal ještě menší. Při honech na zajíce tu vždycky s otcem dostali polévku. Agnes při té vzpomínce zaštípalo v nose. Rozbrečela by se, kdyby na to měla čas. Uplynulou noc strávili právě tady. I teď padal soumrak. Končil devátý den ruské lednové ofenzivy. Mohla na ně natrefit kdekoliv. Přesto věřila, že bude rychlejší. Z komína se kouřilo. V tom okamžiku věřila ještě v něco, matka se pěšky nemohla dostat daleko. Navíc paní Rosendhalovou vzali přece s sebou, takže kdo jiný by v kamnech zatápěl než hraběnka? Matka se možná zbláznila, ale ne tak, aby bratra táhla bez přístřeší a odpočinku noční zamrzlou krajinou. Zkusí tedy štěstí. 

Koně Agnes nechala mezi stromy v přilehlém lese. Nehnou se ani o píď, i kdyby jim granáty padaly na hlavu – sama je přece cvičila. Pomalými a obezřetnými kroky vyrazila vstříc zdánlivě opuštěným stavením. Bíle omítnuté nízké stavby působily sklíčeně a unaveně, jako zapomenuté skály uprostřed hlubokého lesa. Nechtěla tu být, přesto se vydala k oknům hlavní obytné budovy. Připlížila se ze strany a okamžik se schovávala za hradbou srovnaného dříví. Bylo tu ticho, až moc velké ticho, jako na hřbitově. Armáda žádná, ale ve zdech domu mohla hledat úkryt před studenou nocí i vojenská policie. Ne, tu nechtěla potkat o nic víc než Rusy. Ovšem pravdou bylo, že ani Rusů se tolik nebála, vždyť Feldgendarmerie si s SS nebo gestapem v ničem nezadala. 

Pak se něco pohnulo. Vyhlédla zpoza narovnaných polen, která před ní tvořila dvoumetrovou zeď. Nejdřív se zdálo, že jen spadlo několik rampouchů ze střechy, v zápětí se však otevřely dveře. Srdce se jí málem zastavilo radostí, matka zřejmě poslala Joachima pro dříví. Agnes bratra nechtěla vyděsit, stáhla se proto a vůně dřeva jí připomněla onen poslední Štědrý den, kdy byl Joachim šťastný. On jediný se neptal, když pro něj přišla, neptal se bohužel ani teď. Co naplat, matčina výchova si vybrala svou daň. Ještěže už to všechno skončí. Kdo ví, jak by jeho poslušnosti využili v Napole, kam ho hraběnka chtěla poslat. Možná, že je to všechno jenom daň, kterou teď musí všichni zaplatit. Kolektivní daň za kolektivní vinu. 

Počká tedy, až se bratr vrátí do domu, pak za dveřmi zavolá jejich jména, aby věděli, že je tu jen ona a není se čeho bát. Zrovna, když tajila dech a poslouchala, jak si Joachim nakládá polínko za polínkem, cosi se mihlo po její pravici. Neviděla, co to bylo, ale bratr krátce nato vykřikl. Pak už šlo všechno rychle.    

Slyšela bratrovu němčinu a slyšela ruštinu. Mohla by utéct, mohla by, stačilo se jen přitisknout k východní straně domu. Bylo tu několik vzrostlých keřů. Schovala by se a počkala do tmy. Možná do té doby něco vymyslí. Zahnala takové myšlenky. Hlavou se jí prohnaly splašeně a závratnou rychlostí. Pokud bude nějaké zítra, ani si nevzpomene, že je kdy měla. Srdce jí bušilo až ve spáncích. Tohle se přece nemělo stát! A Rusů přibývalo, stejně jako nadávek a bratrova křiku. Teď se k němu navíc přidal i matčin. Vyrazili dveře a vytáhli ji ven. Pak Agnes v uších zazněl ještě jiný zvuk – tanky. Už nemohla dál čekat. Sluch jí ochromovala nejen těžká technika Rudé armády, ale především duté rány, možná pažbou, a pleskání. Na Ewigsteinu nikdy nevyrostlo jediné dítě, aby nevědělo, co je facka nebo pořádný záhlavec. Ten zvuk důvěrně znala. Matka pokračovala ve svém křiku. Němčina se mísila s ruštinou, jako krev s vodou. Agnes tušila, že nezmůže vůbec nic, ale alespoň nezemřou sami. Vynořila se zpoza polen rudá i bílá jako smrt zároveň, zadýchaná s nepříčetným výrazem plným zoufalství a strachu. Co přijde? 

Bylo jich patnáct, někteří měli dlouhé vojenské kabáty, další přepásané bundy. Matka zuřivě klela, tvář od krve. Bratr už ani nehlesl. Na něj stačil jen jeden muž, matku drželi dva.  Ostatní přihlíželi, až na další dvojici, která se skoro okamžitě pověsila na nově příchozí. Komtesa se ale nebránila. Cvičeným okem někoho, kdo strávil válku na ústředí záložní armády v Bendlerstrasse, poznala okamžitě, kam by měla zaměřit svoji pozornost. O hlavu vyšší muž v modrých kalhotách s brigadýrkou v purpurových barvách politruka se Agnes zdál jako jediná možná volba, navíc to byl on, kdo vydával rozkazy. Než se Agnes nadechla, aby využila kusé znalosti ruštiny na obranu svých nejbližších, pohodil komisař s hodností nadporučíka hlavou, aniž by z ní spustil oči. Tento, pro Agnes zprvu zcela nejasný povel, jeho muži pochopili okamžitě a odtáhli hraběnku i se synem zpět do domu. 

Hraběnka už dávno přišla o svou důstojnost, takže jí nedělalo potíže nadávat i kvílet zároveň. Bratr dál mlčel, tedy až na pláč, který se mu skrýt nepodařilo nikdy. Z domu se ozývali rány od dveří a nábytku. Zatím žádná střelba. Agnes si dokázala představit, co Rusové s její matkou provedou. Nacisté to na východě nedělali, protože se tamních žen štítili, ale Sověti nebyli tak rasově úzkoprsí. Agnes by se nejraději rozeběhla za nimi do domu. Věděla ale, že se o to nesmí ani pokusit. 

„Pusťte nás. Nic jsme neudělali. Chceme se jenom dostat k Baltu. Všechno jsme tu nechali.“ Komtesa si nebyla jistá, jestli jí komisař rozuměl, jestli větu zformulovala správně. Muž si ji nepřestával prohlížet. Všimla si, že se jí rozpletly světle hnědé vlasy. Nebylo divu, cop byl ledabylý, málo jej utáhla. 

Komisař k ní přistoupil, věděl, že čeká na odpověď. Překvapilo ho, že tak dobře mluví jeho jazykem. Pohladil ji po tváři, avšak bez náznaku něhy. Držel ji za bradu. Napětím málem zešedivěla. Tak dobře, ať už ji vezme dovnitř. Vydrží všechno, jen musí vědět, co je s matkou a bratrem. Oči jí těkaly tím směrem. Tak co bude?! Už chtěla klást odpor, zřejmě to jediné, čemu Rus rozumí, když se na dvůr přihnala další vlna rudoarmějců. V jejich čele šel vysoký muž v bílém kabátě s kožešinovou čepicí. „Tak to by stačilo!“ Jeho hlas se nesl potemnělým prostorem. Něco se změnilo. Agnes to pocítila na pažích – sevření z obou stran totiž povolilo. Její věznitelé znervózněli. To se však nedalo tvrdit o politrukovi, který se pustil její brady, pálila ji ještě dlouho. 

„Soudruhu Gratskij, tady nemáte co dělat,“ promluvil konečně komisař. „Měl byste vzít ty své gardisty a pokračovat dál na severo západ.“ 

„Až po vás, soudruhu Alexejeve. Navíc mám ještě pořád vyšší hodnost než vy,” připomněl mu bílý kapitán. „My osvobozujeme, neznásilňujeme.“

„Škoda, že to stejně jako vy nevidí i několik dalších milionů příslušníků naší armády, soudruhu.“

„To jistě ne, ale teď jsem tady a chci, abyste vzal své muže a odtáhl tím směrem, o kterém jste před chvílí sám tak zasvěceně mluvil. Jistě byste byl nerad, aby se o vás dozvědělo velení.“

„Tomu to bude upřímně jedno.“

„Neoficiálně je jedno, co takoví, jako vy děláte, soudruhu. Oficiálně by se to nicméně mohlo změnit. Možná, že jste politický pracovník, ale od minulého roku se situace poněkud proměnila. Vy politruci jste zdecimovali velení, a to dobře ví třeba soudruh Žukov. Možná se vám doneslo, že moje poslední povýšení vyšlo přímo od něj. A zřejmě tady nikdo nemůže popřít, jak dobře znám Čerňachovského.“

Při vyslovení posledního jména se Agnesiny paže uvolnily docela.

„Velitel třetího běloruského frontu,“ utrousil jeden z jejích věznitelů. 

Rudý komisař si odfrknul. „Tak to aby si tví muži pospíšili, Tišo, protože za ty svoje ručit nemůžu. Mají totiž vevnitř nějakou neodkladnou politickou záležitost.“ 

Bílý kapitán vydal několik rozkazů. Agnes se trochu ztrácela ve významu, přesto nakonec pochopila tolik, aby si s úlevou uvědomila, že protentokrát byli zachráněni. Snad. 

Vrazila do domu, jen co ho vojáci opustili. Matku našla v zoufalém stavu na stole. Přece jen záchrana přišla pozdě. Bratr se choulil v koutě pod oknem s dlaněmi na uších a vytřeštěné oči upíral kamsi do prázdna. Agnes krčila čelo a snažila se přijít na to, jakou budoucnost vlastně mají. Tohle si nikdy neodpustí a oni to nikdy neodpustí jí. Tak to nemělo být, tak to nikdy nemělo být! Nohy ji málem přestaly nést, vzchopila se. 

Bratra nechala pro začátek být a přistoupila k matce. Cítila kolem sebe pohyb. Ano, jen cítila, protože nebyla s to upínat smysly k něčemu jinému než k poslední hraběnce z Ewigsteinu. Ještě byla živá, vlastně neutrpěla větší zranění, až na… Nebylo o tom pochyb. Byli tu s ní příliš dlouho a rozhozené nohy mluvily za vše. Její tvář musela najít mezi zlatými zacuchanými vlasy. Na obličeji našla několik menších tržných ran, pod přeraženým nosem zaschlou krev. Proč na jejím místě nemohla být ona?

„Pomůžeme vám,“ ozvalo se vedle ní. Ten hlas už by poznala všude. Ne, nesmí na něj přenášet odpovědnost za něco, za co nemůže. Pořád je ještě komtesa jednoho z nejstarších pruských rodů. Matku křtila sama císařovna Augusta!

Zavrtěla hlavou. Přitom jí došlo, že s ní ruský důstojník mluví německy. „Já sama.“

Už dávno se setmělo. Agnes pomohla matce posadit se dál od Rusů ve vedlejší místnosti, kde ještě pořád bylo dost tepla od kamen v kuchyni. Pochopila, že i oni přes noc zůstanou. Usadila ji na zem vedle bratra, který mezitím vyčerpáním usnul. I matka se měla naštěstí k spánku. Jenom Agnes nemohla spát. Cítila přese všechno dluh, který nemohla splatit, protože na bílého kapitána od svých posledních slov nepromluvila. Jazyk se jí zaseknul na horním patře a odmítal se hnout, stejně jako ona z místa u matky. Dal zpoza závěsu, který tu visel místo dveří, poslouchala ruštinu. Kapitánův hlas už nezaslechla, až když sám přišel se třemi hrnky čaje. Poděkovala mu. Když odcházel, požádala ho, zda by se některý z jeho mužů nemohl postarat o koně. Popsala mu, kde je najde – vše německy – a poradila, co má udělat, aby s ním koně šli. On přikývl a vzdálil se. Snad se na ni i usmál, ale v tom slabém světle si nemohla být jistá. 

Nad ránem se Agnes vytratila, obešla podřimující rudoarmějce. Napočítala jich devět. – Dva museli být nejspíš na hlídce a třetí… Bílého kapitána spatřila na schodech, seděl před zavřenými dveřmi a opíraje se o zděný roh pozoroval, jak nad hustým lesem přibývá denního světla. Slyšel vrznout dveře a natočil tvář tím směrem. Čepici nechal v domě, takže si Agnes konečně uvědomila, že má světlé vlasy. Posadila se k němu.    

„Co je to za jméno Tiša?“ zeptala se, jako by se seznámili docela všedně a za úplně jiných okolností. 

Usmál se. „Tichon,” odvětil stejně tak prostě.

„A dál po otci?“

Muž se k ní natočil a nabídl jí ruku: „Tichon Alexandrovič Gratskij.“

Přijala ji. „Agnes Kristina Elizabeta komtesa von Roterhof und Ewigstein.“

Jeho úsměv se ještě rozšířil. „Takže jsme zachránili princeznu?“

„Ó, to ne.“ Zrudla trochu, ale možná to bylo tou zimou.

„Takže vaše matka je …?”

„Hraběnka,” ujistila ho. 

„Opravdu mě to všechno mrzí. Jak je jí?”

Agnes zase zaštípalo v nose. Ne, ještě nepřišel ten správný čas na slzy. Popotáhla. „Nemůžete za to. Neměli jsme tu vůbec být. Opustili jsme ostatní a skončili tady, ale to je jiný příběh.“

Pochopil a dál se neptal. „A váš otec?“

„Zemřel před čtyřmi lety. Ještě, že se toho nedožil. Konečně to předjímal a já to asi podědila po něm. A vaši rodiče?“ 

„Matka je v Moskvě živá a zdravá, jak doufám a otec…“

„Nemusíte odpovídat.“ Přistihla se, jak bojuje s vlastní rukou, aby se ho v ten okamžik nedotkla na znamení pochopení a útěchy. 

Zavrtěl hlavou. „Zastřelili ho.“

„Na frontě?“

Zahleděl se zase k lesu. „Kdepak, zastřelili ho v Ljubljance ještě před válkou. Oběť čistek a taky protože byl Žid.“ Po vyslovení posledního slova se postavil. Byl to rychlý pohyb, ale tentokrát Agnes nechala svou ruku jednat, když ho uchopila za zápěstí. Pohlédl na její sevření a pak k ní natáhl paži. „Měli bychom zkontrolovat vaše koně.“ 

Přikývla a s jeho pomocí se postavila. Vydali se společně ke stání dozadu kolem hospodářských stavení. Cestou nepromluvili. Když vešli do stájí, zvířata okamžitě poznala, že je Agnes na blízku a pozdravila ji frkáním. Pohazovali hlavami a natahovali k ní dlouhé krky. Důstojník jim dal v noci seno, takže měli všechno, co potřebovali. Tichon se opatrně dotkl nozder drobnějšího z nich. „Takže cestujete k zálivu?“

„Cesta přes led je jediná možná,“ odvětila částečně zvířeti, které se k ní přivinulo. Bukefalos byl její. Jediné, co Agnes doopravdy zbylo po otci.

Přikývl.

„Čekají na nás na Torfdorfu.“

„A dál? Když přejdete záliv? Musíte si dávat pozor, naši ho odstřelují. Východní Prusko má tu smůlu, že ho velení považuje za skoro stejně důležité jako Berlín.“

Agnes se zarazila, pak přece jen odpověděla. „Právě do Berlína míříme. Čeká tam na nás babička.“

„Pak mi slibte, že se přesto Berlínu vyhnete, alespoň do konce jara.“

Chtěla mu oponovat, to přece nemohl pochopit. Jenomže nemohla, měl pravdu, věděla to a babička by to viděla stejně. 

„Napadlo mě už dřív přezimovat v Bavorsku. Tedy pokud nás přijmou.“

„To je dobrý nápad.“

„Kde jste se vlastně naučil tak dobře německy?“

Ta otázka ho překvapila, přestože byla logická. Zasunul ruku pod kabát, a ještě dál do útrob uniformy. Co vytáhl, překvapilo zase ji. Zadívala se na předsádku opravdu staré knihy, která sešla ještě víc uplynulými válečnými roky. „Smrt v Benátkách od Thomase Manna v originále.“

„Samozřejmě, také od matky,“ vysvětloval. „Berte to jako dárek k Vánocům. Beztak už ji sebou nosím dost dlouho. Mohl bych za to přijít o hlavu. Ale nějak mi připomíná domov.“

„V Sovětském svazu se přece Vánoce neslaví,“ připomněla mu.

„Vidíte, ale teď můžu udělat výjimku.“

„Opravdu mi ji chcete nechat?“

„Opravdu.“

Rozpačitě knihu přijala a uložila do kapsy u kabátu. Tentokrát už zrudla doopravdy. „Víte, proč mám ráda Vánoce? Jsou jako světlo uprostřed temnoty. Na půli cesty mezi podzimem a zimou. Takový světlý bod uprostřed ničeho.“ 

„Tak světlo v temnotě, říkáte?“

„Tak jako vy.“ Ó Bože! Řekla to? Opravdu to řekla nahlas? 

Pohlédl na ni. Nebylo možné, aby ji neslyšel. Ne, slyšel ji moc dobře. Až příliš.

„Pak jsme vyrovnáni.“ Vzal Agnes za bradu, ale jinak než rudý komisař před hodinami. Vdechla jeho srážející se dech, nasála ho nosem i ústy, když se k ní přiblížil. Polibek byl dlouhý, také až příliš. Příliš na to, aby ho spatřila hraběnka, když do stájí vešla. Neřekla nic, jen němě stála, v očích těžko popsatelný výraz. Agnes si ji všimla až po chvíli. O krok od Tichona ustoupila, aby se mohla přiblížit k matce. 

„Musíme vyrazit,“ vydechla hraběnka bez jediné emoce či dalšího slova a odešla. 

Tichon se k Agnes přiblížil na několik centimetrů. „Šťastnou cestu.“ 

Komtesa se na něj dlouze a vážně zadívala. „Třeba se potkáme v Berlíně.“  

Autorka:
Kristýna Freiová

Více její tvoby ZDE - https://kristynafreiova.cz