Pátek, Září 25, 2020

3 věci, kterými si ničíme vztahy

2 683

1) Nemluvíme spolu o tom důležitém 

Přicházíme večer z práce. Jsme unavení a chceme už konečně klid. Jenže nejsme doma sami. Čekají tam na nás naši partneři a s těmi to také není úplně ideální. Hned ve dveřích nás dokážou něčím naštvat.

Buď mluví moc nebo zase mlčí, buď udělali něco, co se nám nelíbí nebo naopak neudělali něco, co by se nám líbilo. No prostě je to náročné. Znáte to. Jenže my už nemáme sílu to zase řešit a tak to přejdeme a snažíme se to ignorovat.

Spolkneme naštvání a snažíme se přežít další večer. Trávíme spolu čas buď v zajetí obrazovky nebo se bavíme o něčem bezpečném – o tom, jak se mají společní známí nebo co se dělo v práci.

Přitom někde uvnitř už cítíme, že bychom se hrozně moc potřebovali bavit o tom, jak nám spolu je, co mezi námi nefunguje, co nám chybí a čeho máme ve vztahu až nezdravě moc.

Ale i o tom, co se nám líbí, s čím jsme spokojení, o společných snech, vizích a plánech.

Potřebovali bychom se bavit o svých pocitech, potřebách a přáních. Pěkně od srdce a do hloubky. Intimně a otevřeně. Beze studu a obav. Na rovinu a přímo.

Všichni chceme ty krásné a harmonické vztahy, ale k tomu je nutné začít s partnery komunikovat na mnohem hlubší a autentičtější rovině, než jsme zvyklí a než je možná všeobecně běžné.

Dokud se budeme bavit povrchně, i naše vztahy budou povrchní a vyprázdněné … a dlouho nám hezké nevydrží.

2) Přebíráme a předáváme zodpovědnost za pocity

Náš protějšek má blbou náladu nebo je nespokojený a my se hned cítíme zodpovědní. Hned cítíme stín viny, že za to můžeme a samozřejmě i nutkání to napravit.

Nějak to udělat, aby se nezlobil nebo nebyl nešťastný a doma byl zase klid a pohoda. Jsme dokonale vytrénovaní v tom přebírat na sebe odpovědnost za pocity svých partnerů a partnerek.

Věříme, že když uděláme svoje okolí šťastné, získáme lásku, uznání a pochvalu. Vnímáme, že za jejich pocity a emocionální stavy neseme plnou odpovědnost a jen naší vinou se náš protějšek trápí.

Stavíme se tak do podřízené role spasitele, který musí obětovat svou životní pohodu na oltář záchrany toho druhého. Navíc jsme pak velice náchylní k manipulaci ve stylu “něco si udělal/a špatně, já se cítím zle, když to ale napravíš, odpustím ti a budu tě mít zase rád/a”.

Přitom každý je zodpovědný primárně za sebe a za svoje pocity. Zjednodušeně se dá říci, že každý si svoje pocity generuje hlavně sám ve svém nitru – jistě, s určitým přispěním svého okolí, ale zdroj je vždy uvnitř.

Jen je samozřejmě pohodlné schovat ze někoho druhého s mantrou – on/a může za to, jak já se cítím, on/a to musí napravit.

Nemusíme se pak zabývat vlastními pocity, když tím zaúkolujeme své partnery. Jen zapomínáme na to, že je tím od sebe odpuzujeme … a my se jen utvrzujeme ve svém neštěstí, protože z něj se můžeme vysvobodit jen my sami.

3) Ignorujeme svá historická emocionální zranění

Všichni chceme vztahy, kde si budeme rozumět, milovat se, důvěřovat si, sdílet a bavit se. Kde budeme naladěni na stejnou vlnu. Chceme blízkost a intimitu. A přesto většina vztahů je této představě docela vzdálená.

Místo harmonie a blízkosti ve vztazích často vládnou konflikty a jakýsi chlad. Lehce pak uvěříme, že ty hezké vztahy prostě neumíme tvořit, nejsme pro to dost dobří nebo schopní a zkušení. Že nám něco bytostně chybí, abychom to zvládli. Jsme pak jen krůček od rezignace na svoje štěstí a smíření se s “nepříznivým osudem”.

Těch důvodů si najdeme celou řadu. A všechny jsou mylné. Nedaří se nám tvořit vztahy s velkým V především proto, že si v sobě nosíme celou řadu emocionálních ran a zranění, které jsme utržili někdy dávno i nedávno.

No a které jsme vytěsnili do hlubin svého podvědomí a už se jimi nechceme nikdy zabývat. Jenže tím ono zranění nezmizelo, ale naopak den za dnem roste, sílí a čím dál více nás podvědomě ovlivňuje a brání nám v navázání hlubokého a důvěrného vztahu.

Když jsme plní bolesti, automaticky si od lidí držíme odstup, nepouštíme je k sobě, nedůvěřujeme jim, máme strach, nejsme autentičtí, uvolnění a přirození … jen aby nám zase někdo neublížil.

Jsme v permanentním bojovém nastavení, uzavíráme se do sebe a světu ukazujeme masku, za kterou se schováváme. Jsme super citliví ke kritice, aby ne – lehce se nás někdo dotkne a nás to hned bolí.

A i když se nás někdo chce dotknout s láskou a něhou, bolí to často taky (kdo nevěří, ať se zkusí dotknout otevřené rány na těle) a proto to odmítáme. Uvnitř sebe se izolujeme.

Čili sami sebe dostáváme do pozice, ze které nelze budovat smysluplný vztah. Abychom mohli tvořit vztahy, po kterých toužíme, potřebujeme nejdřív zacelit svoje emocionální zranění.

Takže aby naše vztahy vzkvétaly a vyvíjely se dobrým směrem, potřebujeme …

Převzít zodpovědnost za svoje emoce – tedy i za svou emocionální bolest a zranění. Začít tyto vnitřní rány uzdravovat.

Nevinit z toho partnera nebo partnerku, na druhé straně nepřebírat odpovědnost za zranění svého protějšku.

A o tom podstatném, co zrovna prožíváme pak hovořit beze strachu a na rovinu.

Zdroj: Aleš Vavřinec

https://ales-vavrinec.cz/


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě