Pohádková spiritualita - 6. část

Pohádková spiritualita - 5. část

Dnešním tématem jsou zvířátka. Miluji zvířata. V mé knize Mystická zvířata, která vyšla již před deseti lety, jsem popsala jejich spirituální vývoj. I když se něco změnilo. Například, do mého života vstoupily kočky, které se staly tak nádhernou součástí mé duše, že se to nedá ani popsat. Do svých 40+ jsem měla tu čest být doprovázena psy, nyní mě doprovázejí kočky a každý mi dal/dává takovou lásku, že za ni děkuju Bohu. Od napsání knihy jsem se od mých průvodců dozvěděla, že zvířata postoupila do 5D, ale jsou tu dále s námi. Pro to jsou dva důvody. Jednak je tu drží fyzické zákony hmoty, takže se sem musí rodit. A také proto, že tu chtějí s námi. I zvířata si hledají svou rodinu. Existuje o tom řada knih, kdy zvířata cítí, že našli „svého člověka“. Psí cesta a Dalajlamova kočka jsou moje nejoblíbenější knihy na toto téma. Mám „tam nahoře“ již několik parťáků a cítím jejich lásku stále víc. Můj duchovní učitel mi řekl, že se pro mnohé z nás tenčí „prostor“ mezi dimenzemi, a tak můžeme více a více cítit lásku našich milovaných z vyšších dimenzí. Takže pokud si „najednou vzpomenete“ na nějakého svého zvířecího parťáka, tak věřte, že je to pohlazení od něho z vyšších vibrací. 

Než se začtete do dnešní pohádky, napíši vám, oč vždy prosím, když přijde řeč na zvířata. Učte své děti lásce ke zvířatům, a pokud nejste milovníky zvířat, alespoň respektu. A poté vždy prosím, nepoužívejte taková ta hloupá rčení: chovají se jako zvířata… spráskám tě jako psa…. jsi falešná jako kočka… vlk mezi beránky… jsi jako ovce… jsi hloupý osel… 

Tohle bylo opravdu špatné, co tento svět učil. To teď ustupuje a stále více je vidět láska lidí a zvířat. Což je moje největší přání. Vždy posílám Zemi toto přání ve svých modlitbách: Gaio, přeji ti, abys byla domovem šťastných lidí a zvířat žijících spolu v lásce, a také abys byla domovem krásných měst a zachovalé krásné přírody. 

Krátká pohádka pro děti: Jak vlk Bohouš chtěl ochutnat pizzu

Celý les si povídal o tom, jak liška Albertka našla kus pizzy a jak moc si na ni pochutnala. Vlk Bohouš okamžitě nastražil uši. Bohouš byl totiž šikovný kuchař a rád ochutnával dobré papáníčko. 

„Co to je pizza?“ zeptal se lišky Albertky, když ji potkal. 

Liška se olízla: „To je moc dobré papáníčko! Na těstíčku jsou rajčátka…“

Vlk Bohouš pokrčil nos. Liška Albertka však pokračovala: „… a pak sýr.“

To už bylo lepší! Bohouš se olízl. Sýr mu velice chutnal. 

A tak vlk Bohouš začal čenichat po lese, aby našel pizzu. Čichal a čichal, ale žádnou pizzu nenašel. 

Lehnul si na zem, dal hlavu na packy a smutně vzdechl. Už je to tak, nikdy neochutná dobrůtku jménem pizza. 

Vlk Bohouš se olízl a usnul. V tom ho probudil nějaký hluk. Otevřel oči a uviděl něco, co se mu vůbec nelíbilo. Nějací dva lidé si zakrývali obličej maskami. 

To je divné, pomyslel si vlk Bohouš. Začal pozorně naslouchat. I když nerozuměl jejich mumlaní, které se ozývalo z pod masek, srst se mu naježila. To nemohli být hodní lidé. Obě maskované postavy se daly do pohybu. 

Vlkovi Bohoušovi to nedalo a nenápadně je sledoval. A pak uviděl něco, co se mu už vůbec nelíbilo. Obě postavy dorazily k dřevěnému domku, kde se lidé zastavovali na občerstvení. Vlk Bohouš to tady moc dobře znal. Paní Poláčková mu vždy dala něco dobrého na zub. Teď ti dva lidé v maskách stáli naproti paní Poláčkové a křičeli na ni. A ta hodná paní moc plakala a bála se. 

Vlk Bohouš se zamračil. Tohle přece nemůže takhle nechat. Vlk se rozběhl k domku a nazlobeným hlasem zavrčel: „Co se to tady děje?“ 

Nikdo mu neodpověděl. Vlk Bohouš popošel k dvěma zamaskovaným postavám a zavrčel: „Heleďte, paní Poláčková je moc hodná, tak ji nechejte na pokoji!“ 

Nikdo mu zase neodpověděl. Ti dva v maskách se ale na sebe podívali a pak začali utíkat pryč. Ječeli přitom tak, až vlk Bohouš musel pokrčit uši dozadu. Paní Poláčková se usmála. 

„Tak copak bych ti měla dát, ty můj krásný zachránce?“ 

Vlk Bohouš se snažil vypadat skromně. Táta vlk ho ale vždycky učil, že si nemůže říkat o odměnu, když někomu pomůže. 

„Dneska je volný den, a tak sem moc lidí nechodí. Mám tu kus pizzy.“ 

„Kus pizzy?“ vykřikl vlk Bohouš radostně. „Tu bych si tedy dal!“ 

A tak mu paní Poláčková přinesla půlku pizzy. Vlk Bohouš zíral na pizzu a začal počítat. Byly na ni tři druhy sýrů, rajčátka a kukuřice. 

To byla dobrota!

Inspirativní otázky pro děti:

Představ si pět zvířátek, která by tě mohla doprovázet v dobrodružném příběhu, která by to byla?

Stačilo ti pět zvířátek? Chtěl(a) bys jich více?

Kdo by vás chránil?   Anděl – drak – víly – nějaký hodný dospělák

S kterými zvířátky žijících ve volné přírodě by ses chtěl(a) setkat?

Pojmenuj svých pět oblíbených zvířátek hezkými jmény. 

S dospělákem, s kterým si nyní povídáš, se vezměte za ruce a každý z vás nechť řekne nějaké krásné přáníčko pro zvířátka. 

Co se na tebe hodí nejvíc? 

Jsem a vždy budu velkým kamarádem zvířátek.

Nikdy jim neublížím, ale mám raději lidské kamarády. 

Mám rád(a) své lidské kamarády a rodinu a mám ráda i zvířátka, Chci být kamarádem/kamarádkou pro všechny. 

Co by měla zvířátka v tvém příběhu na sobě? 

Měla by oblečení jako já (kšiltovku, čepici, džíny…)

Neměla by oblečení, byla taková, jaká jsou.

Měla by oblečení jako v pohádce (princeznovské, rytířské atd.)

Přeji vám pohádkově krásné Vánoce a ať se všichni máte rádi. Díky vám všem, kteří děti vedete k lásce a kteří toužíte po světě jako já, v němž se všechny bytosti vymanili z okovů krutosti a kde se každá duše, ať ta lidská nebo zvířecí, všemu učí za pomocí lásky. 

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova.wixsite.com

Sdíleno s laskavým svolením autora

Pohádková spiritualita - 5. část

Pohádková spiritualita 4. část

Jak jsem napsala minule, anděly miluji a tak jim maličko nadržuji. Proto pohádka o nich má dvě části. Zde je tedy ta druhá část. Otázky pod pohádkou jsou už o trošku víc k zamyšlení, proto si na ně vyhraďte o trochu víc času. Moc si přeji, abyste cítili, když s radostí přemýšlíme o andělech, tím krásnější a silnější je naše spojení, tím krásněji září duše a světlo v ní. 

Krátká pohádka pro děti: O andělíčcích Pepovi a Kájovi (druhá část)

A tak se vydali směrem k centru města. Andělíčci zamávali sýkorce a jejím ptáčátkům. Udělali pár skoků s vrabcem. Podrbali za uchem velkého psa, který je přišel pozdravit s vrtícím ocasem. Pohladili kočičku, která se vyhřívala na okenním parapetu. 

Pepovi a Kájovi se výlet moc a moc líbil. 

V tom se Pepa zamračil. „Slyšíš to, Kájo?“

Kája zpozorněl. Chvíli poslouchal a pak řekl: „Jo, už to slyším, Pepo.“

Pepa se podíval na Káju. „Někdo naříká.“ 

Záhy zjistil, že někdo naříká v obchodě s knížkami. Uprostřed něho seděla malá holčička s dvěma cůpky v modrých šatečkách. 

„Proč jsi tak smutná… a taky tak trochu nazlobená?“ zeptal se Pepa. 

Holčička zvedla hlavu. „Jů, kdo jste? Vypadáte jako andělíčci.“

„Taky jsme andělíčci,“ řekl hrdě Pepa. „Já jsem Pepa a tohle je Kája.“

„Já jsem Adélka.“

„A proč tedy brečíš, Adélko?“ zeptal se ještě jednou Pepa.

„Copak to nevidíte?“ ukázala před sebe Adélka.

Pepa a Kája se rozhlédli kolem sebe. Na podlaze leželo několik krásných knížek, které někdo roztrhal, pošpinil a počmáral.

„Podívejte se na tu krásnou knížku o dvou štěňátkách. Kdo ji mohl roztrhat?“ divil se Kája.

„A tahle knížka,“ ukazoval Pepa na knížku o medvědí rodince, „je taky potrhaná a ještě jsou na ní mastné fleky.“

Tak to bylo s mnoha knížkami, které ležely na podlaze. 

Andělíčci a Adélka se dívali na tu spoušť. Adélka se koukla po očku na Pepu a Káju. „Moje maminka tady prodává knížky. A dnes ráno tu našla zničené knížky. Přišel pan policista a všechno to nafotil. Nyní je maminka na policii, aby tam všechno sepsali. Kdo to jen mohl udělat?“

„My ti to pomůžeme zjistit,“ oznámil Pepa a Kája vykulil oči.

Adélka s radostí odběhla. Kája se naklonil k Pepovi: „To je sice hezký, ale nevím, jak vypátráme toho, kdo to udělal.“

„Já to taky zatím nevím,“ přiznal se Pepa, hned však statečně dodal, „ale určitě něco vymyslíme.“

Adélka se vrátila a oběma andělíčkům přinesla pomerančový džus. 

„Jejda, to je dobrota,“ pochvaloval si Kája. 

Když dopili džus, Pepa řekl: „Teď jsme se posilnili, a tak můžeme začít pátrat.“

Pepa si uhladil neposlušné vlasy a začal se tvářit jako velký detektiv. Kája si vyčistil brejle, nasadil si je a chodil po obchodě, jako když velcí detektivové hledají stopy. Adélka tu šla za jedním, tu za druhým. Oběma držela palce, aby našli nějakou stopu. 

„Já něco mám!“ zakřičel Kája.

Pepa a Adélka k němu rychle přiběhli. Kája ukazoval na zem, kde ležela knížka a její stránky byly ohořelé. 

Pepa se podíval na Káju a znalecky řekl: „Takže to byl Dýmovous.“

Adélka pokrčila nosík. „Dýmovous, kdo to je?“

Než mohl Kája odpovědět, ozvala se rána a objevil se kouř.

„Fuj, co to tady smrdí?“ zajíkla se Adélka.

„To ten kouř,“ ukázal Pepa na dým. 

Pepa, Kája a Adélka couvli dva kroky dozadu. Dým houstl a houstl. Za chvíli se z něj vytvořila podivná figura. Kulatou hlavu lemovaly špinavé vlasy, z nichž stoupal dým. Také z vousů, které vypadaly jako krátké, špičaté a nebezpečné trny, vycházel kouř. Ruce mělo to strašidlo špinavé, prsty všelijak pokroucené a i z nich se kouřilo. 

„Dýmovous,“ zajíkl se Kája a ustoupil o krůček dozadu.

„Fuj, ten ale smrdí,“ zamračila se Adélka. Také postoupila o kousek dál a přitom si držela nos. 

Když se Dýmovous objevil v obchodě, páchlo to tam tak, až se nedalo dýchat. 

Pepa, Kája a Adélka se přimkli k sobě a pozorovali Dýmovouse. Ten popadl krásnou knížku O zvířátkách na dvoře a začal ji ničit. Nejdříve vyfoukl na obálku knížky dým. Obálka se umazala tak, že se z krásného obrázku stala špinavá čmouha. 

To už Pepa nevydržel. Udělal krůček dopředu a zahrozil na Dýmovouse: „Jestli toho nenecháš, tak uvidíš!“

Strašidlo se podívalo na andělíčka, nafouklo pusu a pak na Pepu vyfouklo smradlavý kouř. Naštěstí Kája a Adélka poznali, co chce Dýmovous udělat. Popadli Pepu za tričko a strhli ho dozadu. Hnusný kouř minul Pepu o fous. Pepa se podíval na Adélku a Káju a zhluboka si oddechl. 

„Díky, kamarádi!“

Dýmovous se opět pustil do ničení. „Co budeme dělat?“ špitla Adélka.

Kája si posunul brýle na nose a vzdechl: „Musíme něco rychle vymyslet. Jinak Dýmovous zničí všechny knížky a děti nebudou mít co číst.“

„Já nemám strach z Dýmovouse,“ ujišťoval je Pepa, „ale vůbec mě nenapadá jak na něho.“

Když bylo nejhůře, Kája dostal nápad. Pokrčil nos, poškrábal se ve svých kudrnách a mrknul na Káju a Adélku: „Adélko, co udělá maminka, když má zakouřenou kuchyň?“

Adélka se divila, proč se jí na to Kája ptá. V tom jí to ale došlo: „Otevře okna a vyvětrá!“

„Jasně,“ zasvítilo Kájovi v očích, „otevřeme okno a Dýmovouse společnými silami vyfoukáme.“

„Jeden, dva, tři a jde se na to!“ zvolal Kája. 

Pepa se rozběhl k oknu a otevřel ho. Dýmovouse nechápal, co se to děje. Očima těkal sem a tam a rozhodoval se, na koho z těch tří vyfoukne smradlavý kouř nejdříve. Než si to rozmyslel, Adélka, Kája a Pepa byli opět pohromadě. Všichni tři se zhluboka nadechli a společně vyfoukli vzduch na Dýmovouse. 

To Dýmovous nečekal. Pod silným fouknutím se zapotácel a rozplácl se na podlaze. 

„Funguje to!“ zatleskala Adélka radostí.

„Nesmíme ale přestat!“ upozorňoval je Kája.

Pepa přikývl a zvolal: „Na Dýmovouse!“

Všichni tři se opět zhluboka nadechli a vyfoukli vzduch na strašidlo. To se snažilo udržet na místě, a tak zarylo své pařáty do podlahy. Tak mocné fouknutí ho ale i tak odválo o pěkný kus dál. 

„Jeden, dva, tři a ještě jednou!“ volal Pepa.

Další silné fouknutí vyneslo Dýmovouse do vzduchu. „Ach, pomoc! Tohle opravdu nesnáším, nechte toho! Hned.“

„Fííííí!“ Další fouknutí bylo tak silné, že Dýmovouse odválo až ke zdi, na které se rozplácnul! 

„Jů, ten vypadá jako obří, hnusná načmáraná čmouha!“ volala Adélka. 

Dýmovous koulil zlostně očima a nadával. Nic ale nezmohl. Proměnil se tedy v kouř a namířil si to na Adélku a andělíčky. V tom ale do knihkupectví přiletěl kamarád vítr. Pohladil andělíčkům křídla a Adélku po vlasech. Mrknul na ně a odnášel kouř pryč. A bylo jen slyšet: „Nesnáším vítr… vždyť mě úplně rozfouká“ Kdo bude ničit knihy?“

Adélka objala oba andělíčky a s radostí se všichni tři pustili do jablečného koláče.

Poté se Pepa a Kája vrátili do nebes. Šťastní a spokojení. A už nyní se těšili, až se zase vydají na zem a prožijí zde další dobrodružství. 

Několik inspirativních otázek pro děti:

Andělíčci pomáhali Adélce, smutné holčičce z knihkupectví.
Vymysli, komu by pomáhali andělíčci v tvém příběhu.

Představ si, že Pepa a Kája jsou tvoji kamarádi,
S čím by pomohli tobě?

Líbí se ti jména Pepa a Kája?
Víš, co by bylo nejlepší? Aby vymyslel(a) svá jména?
Jaká jména by se ti líbila pro tvé kamarády-andělíčky
(pozor, mohou být i andělíčci děvčata)

Představ si, že andělíček má batoh plný…čeho? 
(vyber si tři možnosti)
Hvězdiček… sluníčka…sněhových vloček…dárků pro děti a zvířátka
kytiček…knížek…zářivých kamínků.

A nyní se zamysli a vymysli spolu s dospělákem, kdo ti četl tuto pohádku, 
koho byste chtěli, aby andělíčci pohladili svými křídly.
(čím víc dětí, dospěláků a zvířátek vyjmenujete, tím budou
Andělíčci šťastnější. 
A nezapomeň na sebe.

Přeji vám s touto pohádkou a diskusí andělskou náladu. A nejen dnes. Zaveďte třeba zvyk, že před každou oslavou si s vaším dítkem sednete a společně k andělům vyšlete svá přání a přáníčka, vzkazy a poděkování. 

6. díl ,,Pohádkové spirituality'' již brzy naleznete zde.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova.wixsite.com

Sdíleno s laskavým svolením autora

Pohádková spiritualita – 4. část

Pohádková spiritualita 3. část

Andělé. Sotva to slovo řeknu anebo na něj pomyslím, hned cítím tak něžné pohlazení v duši. Když jsem byla malá, můj anděl strážný mi zachránil život. Kdo by ale v té době věřil šestiletému dítěti? A tak jsem anděly „schovala“ do nejhlubších niter duše a tak trochu na ně zapomněla. Přihlásili se ke mně v dospělosti, a i přes to, že jsem prožívala těžké období, bylo to vlastně to nejšťastnější. Od té doby jsem spojená s mými anděly tak, jak se ani nedá popsat. Miluju anděly, a tak trošku jim i nadržuji. Proto tato andělská pohádka bude mít ještě pokračování příští týden. Andělé mě přivedli k dalším členům mojí hvězdné rodiny a ukázali mi, že láska je ten největší zázrak a to největší štěstí, když jej sdílíme – a to i s různými bytostmi. To samé přeji vám. Nechť vaše láska se spojí s láskou všech, kteří patří k vaší krásné duši. 

Krátká pohádka pro děti: O andělíčcích Pepovi a Kájovi

V obláčcích bělostných a měkoučkých tak, že připomínají nadýchané, bílé polštářky stojí škola. Není to ovšem lecjaká škola. Do této školy se chodí učit andělíčci. Mezi nimi jsou i dva andělíčci neposedové Kája a Pepa. 

„A za domácí úkol napíšete, kam byste se rádi podívali, až poletíme na výlet,“ řekla paní učitelka Anděla, když zazvonilo. „Nashledanou zítra.“

Andělíčci zamručeli souhlas a začali si ukládat věci do aktovek. Pepa a Kája se jako obvykle loudali. Hlavně Pepa. Ten se lišácky podíval na Káju, který si dával učebnice do tašky. 

„Kájo, co budeme dělat po škole?“

Kája si posunul brejličky na nose a odpověděl: „Co bychom dělali? Máme přece domácí úkol.“

„Domácí úkol,“ mávnul rukou Pepa, „ten je lehký. Budu mít napsaný jedna dvě.“

Kája se zamračil. „To já ne. Já budu muset přemýšlet, co mám napsat.“

Pepa se podíval na Káju ještě víc lišácky. „Jestli chceš, tak já ti poradím.“

„Jasně, že chci,“ zavýskl Kája.

Pepa se rozhlédl kolem. Ve třídě už nikdo nebyl. Paní učitelka i ostatní andělíčci již odešli. Pepa mrkl na Káju a řekl mu: „Předtím si ale zaletíme na Zem.“

„Na Zem?“ udiveně opakoval Kája. „Tam přece ještě nemůžeme.“

„Pročpak?“ zeptal se nazlobeně Pepa.

Kája si začal čistit brejličky. „Protože jsme ještě malí a na Zem je to moc daleko. Ještě máme malá křídla na to, abychom se mohli vydat na tak dalekou cestu.“

„Já znám zkratku,“ zajásal Pepa, až mu neposedné vlasy spadly do očí. Pepa je odfoukl a dodal: „Po nebeské klouzačce.“

Kája se poškrábal ve svých světlounkých kudrlinách a vytřeštil na Pepu oči. „Po nebeské klouzačce? Tu ale přece hlídá obří pes Haryk.“

„Toho se neboj,“ uklidňoval Pepa svého kamaráda. „Ten je tuze hodný. A pak - stejně po obědě vždycky spí.“

Kája se podíval na Pepu. To by bylo opravdu báječné svést se po nebeské klouzačce na Zem. Přece jenom si ale nebyl jistý, jestli dělá dobře. 

„No tak, Kájo,“ žadonil Pepa, „alespoň se podíváme k nebeské bráně. Když Haryk nebude spát, vrátíme se domů a budeme psát úkoly.“

„To by šlo,“ radostně zajásal Kája a pečlivě si uklízel knihy a sešity do aktovky.

Pepa naházel školní pomůcky do aktovky a netrpělivě pobízel kamaráda: „Tak dělej, Kájo! Já se už nemůžu dočkat.“

„Hotovo,“ řekl konečně Kája a už se hnal za Pepou.

Nebeská brána byla pootevřená. U ní hlídal a na pořádek dohlížel obrovský, nebeský pes Haryk. Ten právě spal.  

Pepa a Kája se k němu po špičkách přiblížili. 

„Tahle chrní po obědě každý den,“ šeptal Pepa Kájovi. Andělíčci potichoučku našlapovali. Když už byli téměř u něho, Harykovi se asi něco zdálo. Pohnul zadní packou a ještě si přitom odfrkl. Kája a Pepa vykřikli, a v tu ránu se dali na útěk. 

Zastavili se, až když viděli Haryka z dálky. Kája si rovnal brejličky na nose, Pepa se mračil.

„To bylo o fous,“ stěžoval si zadýchaný Kája. 

„Teď jsme jako dva strašpytlové,“ mručel Kája. „Utekli jsme, i když Haryk neotevřel ani jedno oko.“

„Ale pohnul se,“ odporoval Kája.

„No a co,“ opět se zamračil Pepa a už byl připravený, aby se vrátil k nebeské bráně.

„Snad to nechceš zkusit ještě jednou?“ Kája málem koktal strachy.

„To se rozumí, že jo,“ odvětil Pepa a kráčel k bráně. 

Kája vykulil oči. „Jestli se Haryk probudí, donese nás domů, protože nemáme co dělat u nebeské brány.“

„No a co?“ divil se Pepa a kráčel k bráně. Po očku se díval po Kájovi. Ten se mračil a udělal pár krůčků. „Budeme mít průšvih.“

Pepa jen mávnul rukou a trošičku se usmál. Byl moc rád, že Kája kráčí za ním. Sice váhavě a pomalu, ale snažil se, aby neztratil Pepu z dohledu. Kája přemýšlel, co má udělat. Když se přiblížili k obřímu huňáči, Kája zašeptal: „Tak dobře, ještě jednou to zkusíme, ale naposled.“

Pepa zajásal. Vzal Káju okolo krku a radostně zavískl: „Hurá na výlet na Zem!“

Andělíčkové na sebe mrkli. „Pšššt,“ zašeptal Pepa s prstem u pusy. Kája přikývl. A tak se po špičkách vydali okolo chrnícího huňáče. 

Povedlo se! Kája a Pepa prošli pootevřenou bránou ven z Nebeského království. Schovali si u ní aktovky a očima pátrali po klouzačce. Ani si nevšimli, že Haryk otevřel jedno oko a kontroloval, kdo že mu to chodí po špičkách okolo čenichu. Když viděl Pepu a Káju, zavrtěl huňatým ocasem. Moc dobře znal tyhle dva malé, roztomilé nezbedy. A protože to byl dobrácký hlídač, rozhodl se, že to Kájovi a Pepovi nezavaří. Haryk zavřel oči a opět usnul.

„Támhle je klouzačka!“ vykřikl Pepa. Ani nečekal na Káju, a už k ní letěl. Kája koukal přes brejličky s pusou otevřenou na obří nebeskou klouzačku. Ta začínala v oblacích a končila v nedohlednu dole na Zemi. 

Kája přiletěl k Pepovi, který už byl připravený, aby sklouzl dolů. Kája si dal ruku před pusu. To byla výška! Uf! Kája měl strach, ale nevěděl, jak to říct Pepovi. Než si to rozmyslel, Pepa ho vzal za ruku a stáhl ho na klouzačku.

„Kájo, drž si brýle, jízda na Zem právě začíná!“

A že to byla jízda! Kája si musel držet brýle, aby mu nespadly. Pepa chtěl jízdu komentovat, ale nakonec ze sebe nevydal ani slovíčko. Andělíčci jeli takovou rychlostí, že museli dávat pozor na cestu. Klouzačka měla zatáčky a tak se Kája i Pepa museli naklánět na jednu stranu, a pak zase na druhou. Při tak rychlé jízdě vypadalo všecičko jako velká barevná čmouha. 

Bum!

Byl tu konec klouzačky a andělíčci sebou žuchli na zem.

„Au!“ vykřikl Kája. 

Pepa sice nevykřikl, ale taky ho bolel zadeček. „Mně se to líbilo,“ řekl statečně, když se postavil.

„Mně taky, až na to přistání. To mohlo být měkčí,“ stěžoval si Kája.

Pepa jen mávnul rukou. Zkontroloval křídla, a když viděl, že je vše v pořádku dodal: „Mně ani to přistání nevadilo.“

„Kudy teď?“ zeptal se Kája, když se i on postavil a zkontroloval křídla. 

Pepa se rozhlédl kolem. Andělíčci přistáli uprostřed nějakého města. Pepa se podíval na Káju a pak navrhl: „Víš, co? Půjdeme po téhle cestě a uvidíme, kam nás zavede.“

Chcete děti vědět, jaké dobrodružství prožijí? O tom si povíme příště. 

Pár otázek pro děti:

Jaký by byl tvůj anděl

Kluk/dívka jako já  -  velký dospělý anděl – měl(a) bych oba

Jak by vypadal tvůj anděl

Popiš oblečení, vlasy, jak by se tvářil

Jakou barvu by měla jeho křídla

Bílou – zlatou – stříbrnou – modrou – růžovou – zelenou

A nebo jinou? Jakou?

Kdo by tvého anděla doprovázel?

Zvířátka (vyjmenuj je) – děti – víly a skřítkové – mojí rodinu 

Všechny, kdo tu jsou napsány

Kolik andělů bys chtěl mít?

Jednoho velkého – chtěl(a) bych mít víc andělů (kolik?) 

Co bys teď s maminkou nebo s tatínkem zašeptal(a) andělům?

Přeji Vám krásné andělské povídání. Máte již spirituální zkušenosti, proto budete cítit, co odpovědi vašeho dítka znamenají. Je jedno, zda to budou impulsivní odpovědi anebo se dítě zamyslí. Anebo třeba i změní svou odpověď. Hlavní je, že přemýšlí s radostí o andělech. S tím souvisí moje závěrečná poznámka. Důležitéje, aby přitom měly děti radost. Andělé byly často popisovány až příliš vážně. Moji andělé milují radost a mají i svým způsobem pěkný smysl pro radost. Proto jsem měla radost, když jsem četla takové knihy jako Anděl evoluce nebo Azrael miluje čokoládu. Konečně někdo popsal, co prožívám s anděly. Jejich emoce a světlo umí něžně hladit, ale také umí ve vás rozeznít radost a smysl pro hřejivý laskavý humor. 

4. díl ,,Pohádkové spirituality'' zde: 5. část

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova.wixsite.com

Sdíleno s laskavým svolením autora

Pohádková spiritualita – 1. část

Seriál je určen pro rodiče a jejich děti. Přináší malou inspiraci k rozhovoru s dětmi o různých bytostech. Povídání, kdy se děti zamýšlejí zábavnou pohádkovou formou, jak si představují bytosti a tím se učí přemýšlet „sami“, neboť nynější svět přináší tendenci ovlivňovat lidské myšlení (od dětského věku) skrze populární osobnosti z internetu. A tak bych chtěla přispět k tomu, aby vznikaly projekty, kdy děti přemýšlí o odpovědích sami a povídají si o tom s rodiči. Nechci, aby to byl „vážný seriál“. Děti mají zůstat dětmi, věřit, že tohle povídání s rodiči je šťastně pohádkové. Ony samy se v dospělosti rozhodnou, do kterých bytostí vloží svou víru. Teď je to nejdůležitější, aby ukázaly, co si představují a co cítí. 

Krátká pohádka pro děti

Skřítek Vítek se podíval z okna a uviděl, že se les začíná připravovat k odpočinku. Podzimní listí už téměř spadalo. Na jehličkách smrků a borovic se začaly objevovat první sněhové vločky. „Hurá, konečně si můžu vzít kulicha a šálu.“ Ze skříně vytáhl veselou pruhovanou šálu a čepici. „Mně to sluší,“ radostně vykřikl skřítek.

„Já chci taky kulicha a šálu,“ ozval se za ním smutný hlásek lišáka Karlíka. Do chaloupky nakoukly i další skřítkovi lesní kamarádi – srnka Manka, sova Lída, zajíc Tomík, veverka Eliška, sýkorka Petruška. 

A všichni si moc přáli, aby také měli zimní čepici a šálu. Skřítkovi bylo do pláče. Nevěděl, kde by obstaral čepice a šály. Navíc neměl čas, nastal nejvyšší čas doplnit zásoby na zimu. Moc si ale také přál, aby zvířátka měla radost. Co teď?

Kolem domečku letěla straka Radka. Sedla si na okenní parapet a nakoukla oknem dovnitř. A hned jako správná zvědavá straka začala vyzvídat. Když se dozvěděla, proč je skřítek Vítek smutný, zaťukala si křídlem do hlavičky. „Skřítku Vítku, to je přece jasný. A snadný.“ Skřítek nechápal, co tím myslí. Straka si opět zaťukala křídlem do hlavičky. „No, musíš udělat obojí. Zásoby i najít čepice a šály pro zvířátka. Já tě znám, jedině tak tu nebudeš sedět jako spadlá rozšlápnutá šiška.“

To byla rada! Tentokrát si skřítek Vítek zaťukal na čelo a pak si dal ruce v bok, aby strace vynadal. V tom ho napadlo, že má straka vlastně pravdu. Začal přemýšlet. Čepice a šály se nenacházejí, ty se vyrábějí. Kdo by mu mohl pomoct? Třeba by mu pak zato zvířátka pomohla se zásobami. A najednou mu to došlo. Radostí vyjekl: „Otevřu si lesní obchůdek s čepicemi a šálami.“

Straka Radka málem spadla z parapetu. Poté si ale začala zvesela notovat. „Jo, jo, já jsem chytrá straka, krásný ptáček, každý chce straku Radku za kamarádku.“

Moc se nerýmovalo, ale skřítek byl rád, že je straka veselá. Jako každý skřítek byl rád, když jsou zvířátka šťastná. A on měl navíc spoustu práce. Utíkal za lesními kmotříčkami a ty mu slíbily, že upletou šály a kulichy pro ptáčky. V městě, kde stály kontejnery na staré oblečení, mu hodní lidé dali staré šály a čepice. Byly děravé, kapradinové víly je ale snadno spravily. A nakonec mu pomohla i Měsíční čarodějka, která mu upletla čepice a šály na velká zvířátka jako jsou medvědi a jeleni. 

Za pár dní si otevřel obchůdek pro lesní zvířátka. Méďa Péťa mu dal za šálu košík hub. Veverka Eliška přidala pět žaludů za žlutého kulicha s bambulí. Lišákovi Karlíkovi se líbil modrý kulich a dal za ně skřítkovi plnou pacičku kaštanů. Sýkorky a vrabčáci přinesli v zobáčcích šípky na zimní čaj. Sově slušela červená šála. Skřítkovi dala usušené borůvky. Vlk Bohouš přinesl koš spadlých jablíček a hrušek. A zato si vybral zelenou šálu a kulicha. 

A co straka Radka? Pořád si zpívala, jak je chytrá. Když dostala růžovou čepici a šálu, ještě k tomu přidala, jak je krásná. Všichni se smáli, v lesním obchůdku bylo veselo. Straka Radka měla zase pravdu. Nyní, když měl skřítek zásoby na zimu a zvířátka byla šťastná, vůbec se netvářil jako spadlá rozšlápnutá šiška, měl velkou radost. Vždyť je přece príma, když jsme spolu šťastní. 

Pár otázek pro děti:

Jak si představuješ svého skřítka?

Je moudrý, starý a usmívá se - je to veselý kluk, má batůžek a chodí do lesní školy

Jaké zvířátka ho doprovází?

Jedno (řekni, které) - má jich víc (vyjmenuj je)

Představ si, že by ses dostal(a) do pohádky a mohl si vybrat nějakého skřítka za svého kamaráda. Jaký by to byl ?

Lesní skřítek – zimní skřítek – horský skřítek – stromový skřítek – skřítek pečující o ovoce a zeleninu – pohádkový skřítek s lucerničkou …… a třeba i všechny

Co by se ti nejvíc líbilo?

A nyní si můžete vymyslet další otázky anebo si spolu nakreslit skřítka či zadat své přání do nějakého AI tvůrce obrázků, aby dítě vidělo, jakého skřítka si vytvoří. Popisek by měl obsahovat skřítek + jaký věk + barvu oblečení + prostředí kde je + další věci, které dítě napadnou (má vedle sebe zvířátko, jaké roční období, jak se tváří atd.) 

Odpovědi vám mohou ukázat zajímavé věci. Například, spousta dětí (mám zjištěno) si představí skřítka jako klučinu. Pokud vaše dítě odpoví, že jeho skřítek je „starý děda“, může to znamenat, že v budoucnu bude cítit přírodní zemské bytosti. Jestliže s vybere za svého „kamaráda“ určitého skřítka, napovídá to, že určitou energii už cítí. Vy, kteří čtete tento seriál na webu Cesty k sobě, chodíte sem, a tudíž máte už zkušenosti se spiritualitou. Takže i vy sami už určitě umíte odhadnout, co některé odpovědi vašich dětí mohou naznačit.

Tak ať se pohádkové skřítkovské povídání vydaří a máte spolu dobrou náladu. 

2. díl ,,Pohádkové spirituality'' zde: 2. část

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova.wixsite.com

Sdíleno s laskavým svolením autora