28.07.2009
Malé Číčovice- místo k zastavení
Kostel Povýšení sv. Kříže v Malých Číčovicích postavili jezuité na krásném místě. Boží klid, jen tichounké vrkání holubů na střeše osmiboké kaple. Nad naší hlavou Slunce, zavěšené na klenbě té největší šmolkové kopule, pomalované bílými postavami svědků nebeských.
To je vhodná chvíle k meditaci v ochranném kruhu lip kolem kaple. Netřeba vstupovat dovnitř stavby, ostatně dýchá z ní ještě chlad a víra končící zimy. Nízké návrší nad Zákolanským potokem sotva stačí k dobrému rozhledu. Na jihu vykukuje Číčovický Kamýk, na severu se schovává Okoř a ještě dál i Budeč a Říp – místa, která tvoří jednu z energetických linií tohoto kraje. Jezuitský kostelík sedí na správném místě a pod sebou skrývá všechno to starší a od dob svatého Václava také oficiálně nežádoucí a trestané mučením a hranicí.
Církevní stavby často využívaly ta místa, kde stávaly už svatyně jejich předchůdců. Někdy násilně, ale často i jen na popud věřících, kteří chtěli „inovovat“ své svatostánky k větší slávě Boží i svojí. Stavby na zemských uzlech mohou energiím výrazně pomoci, ale také je můžou potlačovat. Problém není ve stavbě samotné, ale v míře odtržení praktikované víry od Země. Pokud se dnes pídíme po dávnější duchovní historii, než je katolická víra a křesťanství obecně, neděláme to proto, že bychom povyšovali „pohanské“ věrouky nad modernější víry. Mnoho o těchto zapomenutých vírách nevíme, a asi je zbytečné si namlouvat, že byly humanističtější a tolerantnější, než pozdější křesťanství. Ale jedno se pohanským vírám upřít nedá – a sice to, že kázaly člověku žít nejen v pokoře k bohům na nebesích, ale také v pokoře k přírodě a božstvům zemským. Pohané vnímali Zemi nejen jako místo, kde žijeme, ale také jako bytost, kterou je třeba ctít a tolerovat. Dnes hovoříme o ekologické rovnováze a udržitelném rozvoji, o ochraně přírody a krajinné tvorbě. A to není nic jiného než snaha o harmonizaci náročných potřeb člověka s potřebami ostatních božích tvorů. Kdosi předává do našich rukou stále větší moc, ale spolu s ní také přebíráme stále víc zodpovědnosti za osud Země.
Když kněz Josef Myslivec kdysi kázal při svátku Povýšení svatého kříže, řekl:
„Nic tak neukazuje cestu kupředu, jako pohled zpět. Tento pohled je totiž nutně syntetizující, jím obsáhneme všechny dílčí pohledy minulosti naráz, a z něho pak vybudováváme svůj pohled, nový a důstojný naší generace.“ Možná, že on v tomhle kázání nepomyslel i na dávnou historii předkřesťanskou. Avšak my, pokud nejsme svázáni dogmaty a pravidly „té jediné pravé víry“, můžeme přijímat to dobré, laskavé, trvanlivé a pravdivé ze všech stran. A stejně tak můžeme odmítat to špatné, ovládající, hloupé a sobecké z jakékoliv víry i filozofie. Škatulkování, malicherné rozdíly, meče zdvižené pro tu jedinou víru pravou. To je přesně to, co nám historie ukazuje nejen jako zbytečné, ale i jako zničující pro miliony lidí, kteří si dovolovali a stále dovolují používat vlastní rozum a opravdu věřit i bez tlumočníků. Netřeba povyšovat kříž nad jiné symboly. Kdo cítí svět svým srdcem, nepotřebuje žádnou vnější nálepku a prostředníka, protože Bůh už dávno sídlí v jeho duši a hovoří jeho jazykem.
Jiří Škaloud
