Radim Kutnohorský, Dermacius - unikát z jiného světa

Výjimečné receptury, které Vám změní život.

H2 Europe - Zdraví nad zlato, máme to!

www.h2europe.company

Festival Evolution, Taneční skupina Gitanne - Gittane

Taneční vystoupení

Taneční skupina Gitane vznikla na cestě za posláním Nízkopravoého klubu Husita podporovat děti a mladé lidi ze sociálně znevýhodněného prostředí pražského Žižkova. 5 talentovaných mladých dívek se třetím rokem pravidelně věnují hlavně Romskému tradičnímu tanci, ale také Flamenku a Indickému tanci. Skupinu vede zkušená lektorka romských tanců Eva Džobáková, která též tančí indický tanec pod taktovkou Jany Baudisové Hemelíkové a flamenco na kurzu Evy Glessnerové.

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 2.

Společenství safírového srdce: Past - Část 1.

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Arella z andělských triád: strach je jednou z emocí. Nic víc, nic míň. Přesto právě strach se umí proměnit v největšího manipulátora, který mistrně ovládá ty, jež mu podlehnou. Ve vašem světě existuje jedno přísloví, které bych já opravila. Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. To není pravda, oheň netouží ovládat. Jde o nesprávné pochopení mocného a užitečného elementu, který se řídí pouze fyzikálními zákony. Toto úsloví totiž jednoznačně popisuje strach. Ten vám v některých situacích může pomoci, ale nesmíte nikdy dopustit, aby se stal vaším pánem.

Kamil a Martin kráčeli Olšanským hřbitovem.

Z Martina úplně spadlo nadšení, s nímž studoval toto místo na internetu. V tramvaji nevěřícně Kamilovi ukazoval stránku Wikipedie, kde se píše, že je tu pohřbeno více než dva milióny lidí v urnových i normálních hrobech a na rozptylových loučkách. Kamil nad tím jen vzdechl a v duchu se ptal: No a co? Potom ho ale zaujalo, že je zde pouze dvě stě kaplových hrobek. „Neříkala nám Vránová, že hrob Radkovy rodiny vypadá jako kaplička?“

„Jo, povídala to. Prý ji nemůžeme přehlídnout, až dojdeme do té části, kam nás nasměrovala.“

„Co jsi to četl?“ Kamil lovil v paměti a pomaličku odříkával: „Něco jako, že je na Olšanech přes šedesát pět tisíc hrobů normálních a dvacet tisíc urnových?“ Martin přikývl. Kamil se mračil, v kapse sevřel safírové srdíčko a ucítil uzel v žaludku. „Mám z toho divný pocit. Tolik tisíců hrobů a jen dvě stě je kaplových hrobek. To si nemohl dovolit každý…“

„Takže Radkova rodina musí být mocná a bohatá, mít velký vliv a dlouhou historii.“ Kamil přikývl, Martin zavřel mobil, zasunul ho do kapsy a po celý zbytek cesty tramvají nad něčím horečně uvažoval, až konečně řekl: „Vždyť mi vlastně nic o Radkově rodině nevíme.“

Kamil povytáhl obočí: „To je fakt.“

„Nijak po tom netoužím,“ znechuceně namítl Martin, poté ale s povzdechem konstatoval, „na druhé straně je lepší znát nepřítele, než o něm nic nevědět.“

Když vstoupili na hřbitov, oba se na chvíli zastavili a zadívali směrem k hrobům. Dva kluci v džínsách s moderními batůžky a světlých tričkách tu působily jako pěst na oko. Stáli tam s tváří příliš vážnou na dva teenagery. Kamila sevřel strach, loktem drknul do Martina, který vypadal stejně zaraženě. Společně vykročili vpřed.

Nemluvili. Pozorovali okolí. Kamenné hroby různých velikostí zčásti pokrývala zeleň. Tato část hřbitova vypadala divoce a starodávně, bylo v tom však něco uklidňujícího. Kamil si uvědomil, že jeho vlčí část tuhle neupravenost a osamělost vítá. Děsil ho naopak pocit, že kráčí vstříc něčemu, co je v naprostém kontrastu s jeho intuicí. „Martine,“ zašeptal, „chceš jít dál?“

„Ne, nechci, ale musím.“ Martin se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. „Ty hroby mě nenahání hrůzu. Strachy se ale klepu, když si uvědomím, že mě něco nutí jít k Radkově hrobce. Určitě nás tam nečeká nic dobrého, a přesto se nemůžu jen tak obrátit a odejít.“

„Já taky ne.“

Opět se dali do pochodu. Mlčeli, ale občas se na sebe podívali. To udělali i ve chvíli, kdy došli k hrobce. Vypadala staře a poničeně. Zub času se podepsal na prasklinách ve zdi a opadávající omítce, špinavém otlučeném sklu v okénkách a vstupních dveřích. Hrobka působila impozantně, ačkoliv její vrchní část zakrýval břečťan.

Dveře hrobky se otevřely.

Z tmavého prostoru vystoupil on. Stál tam v černé kožené bundičce a kalhotách. Po ulízaném účesu a la „hodný chlapeček a šprt“ ani stopy. Vlasy měl nyní dokonale ostříhány a sčesány dozadu, aby vynikla jeho bledá oválná tvář s dokonalými rty, obočím a pletí. S každým krokem směrem ke Kamilovi a Martinovi bylo zřejmé, že jeho duhovky splývají s barvou panenek. V Hollywoodu by rázem získal hlavní roli ve filmech o upírech. Působil přesně tak, jak je líčí dnešní módní trendy – atraktivně, arogantně, sebejistě.

„Takže jsi neumřel,“ vydechl Kamil, náhle ke svému zděšení pochopil, že v hloubi duše doufal v pravý opak, i když to tak ve škole nevypadalo. V klukovském tričku a s rozcuchanými vlasy a batohem na rameni si připadal najednou uboze a příliš všedně.

„Ale ano, zemřel jsem,“ usmál se jejich bývalý spolužák jako učitel na vykuleného žáčka, „ten Radek nekňuba, Radek hodný studentík, kterému se holky vysmívaly a kluci ho ignorovali… tak ten Radek už nežije. Dnes proběhne poslední část obřadu, při které mě korunují na nejvyššího mistra Prázdných. Radek zemřel, dnes se narodí Torenag druhý.“

„Pro nás budeš stejně pořád Radek,“ pokrčil rameny Martin. Kamil k němu otočil hlavu a přikývl. Poté směrem k Radkovi odfrkl: „Jo. Nikdy v životě tě neoslovím tou tvou novou zkomoleninou.“

„To děláte chybu.“ Když mlčeli, Radek začal vzpomínat. „I když jste se mě jako jedni z mála zastávali a nikdy jste mi neublížili, vím, že jste mě taky považovali za outsidera.“

„Sekli jsme, to se stává.“

Radek povytáhl obočí, Martinův nebojácný ostrý tón ho patrně překvapil. Nemile. Přimhouřil oči a hlasem jako žiletka oba varoval: „Tak už to podruhé neudělejte. Šeredně by se vám to vymstilo. Mám s Prahou velké plány, nepotřebuji, abyste se mi pletli do cesty.“

„Tak to ti slíbit nemůžeme,“ zahihňal se Kamil. Radka to však nepobavilo. Přitočil se k němu, stiskl mu krk a zasyčel: „Dovedl jsem zinscenovat svou smrt, přitom padlo pár obětí. Jestli se nepletu, byl tam i jeden Modrobuněčný a jedna Světlokrevná se vzorem hyeny v DNA. Na základce jsem s tehdejším mistrem Tanukem zlikvidoval svou tetu, ta byla Jasnocitná. Jak víte, potom jsem vyhrál nad Tanukem a zabil ho. Myslíte, že je moudré plést se mi do cesty?“ Radek odhodil Kamila a poté kopnul do břicha ohromeného Martina tak, že spadl na zem. „Varuju vás, klidně vás sprovodím ze světa, když budu muset!“

Kamil a Martin se postavili. Odhodili batohy na zem. Martin si mnul břicho, v jeho tváři se však něco změnilo. Utřel si předloktím nos a nenávistně se podíval na Radka. Ten překvapeně couvnul o krok dozadu. Martin se k němu mrštně přitočil a dal mu pěstí do tváře. Radek vyjekl bolestí a přiložil si ruku k nosu. Když ji odtáhl, na hřbetu uviděl krev. „Ty zvířecí bestie!“ Radek se rozeběhl na Martina, ale Kamil na něho skočil zezadu. Radek ho ze svých zad snadno sklepal. Kamil skončil na zemi. Poté si k sobě přitáhl Martina a chystal se udeřit, Martin se mu však zadíval do očí. Kamil ze své pozice viděl, jak se mu v nich zablýskla jaguáří moc. Radek zaváhal. To Martinovi stačilo, aby do něho vší silou strčil a Radek spadl na zem. Kamil se mezitím dostal na nohy, takže nyní oba dva stáli nad Radkem a Martin za oba vyštěkl: „Už mám dost té vaší Prázdné nadřazenosti. Nech si ty kecy!“

„Vždyť vy jste sem přišli za mnou.“

„Jo, něco mě sem táhlo…“

„Tvůj… tedy pardon,“ Radek arogantně kývnul i ke Kamilovi, „váš zvířecí instinkt?“

Martin se však nedal vyprovokovat. Provrtal Radka dlouhým, odvahou naplněným pohledem a ujistil ho. „Jsem hrdý na to, že jsem Světlokrevný. Táhlo mě to sem, už chápu proč.“ Martin se posunul blíže ke Kamilovi. „Teď víme, že boj neskončil.“

„Dnes se stanu nejmocnějším Prázdným v Praze. Půjdu si za svým cílem. Jestli si myslíte, že se mi můžete postavit, tak se šeredně mýlíte. Ano, máte pravdu. Boj neskončil.“

„To je další varování?“

„Ne, Kamile,“ Radek se postavil, očistil si oděv a na oba ukázal, „tohle už není varování. To je výzva.“

Radek odcházel k hrobce. Kamil směrem k Martinovi zašeptal: „To jako teď bydlí tady? V hrobce?“

Ozval se nepříjemné zachechtání. Radek došel ke dveřím, otočil se a zavrtěl hlavou. „Ne, zde nebydlím. Kdybys věděl, kde bydlím, poklesla by ti brada závistí. Tady se jen občas mihnu, abych svou tetičku, která je tu pochovaná, informoval o tom, že všechno jde podle mých představ a plánů.“ Ušklíbl se a sarkasticky pronesl s pohledem upřenýma k nebi. „Pokud existuje nějaký ten onen svět, určitě se tam musí tetelit radostí.“

Ve dveřích se objevila ženská postava. Radek ji vzal okolo ramen. „Mimochodem, mám na své straně i tuhle krásku. Ukázalo se, jak je mocná… a tím pádem i užitečná. Těšte se.“ Oba zmizeli v kaplové hrobce. Dveře se zavřely. Kamil a Martin vydechli úlevou, ale zároveň se s obavami dívali na dveře hrobky. „Musíme o tom říci ostatním.“

„To musíme.“ Sebrali ze země batohy a Kamil kývnul směrem k východu. „Mizíme odsud.“

„Co nejrychleji.“

Vydali se směrem k východu. Zpod mraků se začaly klubat sluneční paprsky. Oba zvedli hlavu k nebi. Na jejich tvář dopadly sluneční paprsky. „Byl jsi fakt dobrý.“ Kamil se postavil před Martina a zoufale k němu pronesl. „Nevím, co se to se mnou dělo. Měl jsem pocit, že něco hrozného svazuje mou vlčí sílu.“

Martin se zamračil. „Taky jsem něco podobného cítil, ale najednou jako by ten jaguár ve mně chtěl ukázat, že se nenechá zastrašit. Chtěl jsem… šíleně jsem potřeboval Radkovi ukázat, že se ho nebojím.“

„Já jsem dneska vyhořel,“ vzdechl Kamil.

„Ale nevyhořel,“ zaznělo opodál. „I Světlokrevní se občas musí utkat se strachem, aby věděli, jak se toho napříště vyvarovat.“

Z Kamila spadla všechna mizérie, v které se utápěl. Tělo i srdce zaplavil ten nejhezčí pocit. Napřímil se a usmál tak, že i Martin vyprskl smíchy. Kamil do něho drknul. „Hele, víš, jak dlouho jsem ji neviděl.“

Arella v bílém plášti k nim popošla, zatímco její vlk seděl a civěl na havrana sedícího na větvi stromu. Martin se zadíval na černého ptáka, který pozoroval okolí. „Ten už tady seděl, když jsme sem přišli.“

„A jo,“ uvědomil si Kamil. Arella vzhlédla nahoru. „Havrani mají velkou moc předvídat mystické události.“

„Cože?“ Martin se zadíval na havrana a on na něho, zatímco Kamil ucítil, jak z něho padá děs, který cítil u hrobky. Začal chápat slova Arelly. S upřeným pohledem do tmavých oček si v duchu slíbil: Vlčí sílo, už tě nikdy nebudu svazovat strachem. To ti slibuji.“

„Tam, kde jsou havrani, tam se děje nebo se stane něco mystického.“

„Což v našem případě znamená?“ Martin odvrátil hlavu od havrana a dychtivě se zadíval na Kamila a Arellu. „Souvisí to s Radkovou holkou?“

„To v žádném případě,“ Arella zavrtěla prudce hlavou, až se zatřásly pramínky zlatavých vlasů. „Havrani jsou pozitivní poslové, ačkoliv Prázdní dělali vše možné, aby je očernili. Havrani nosí ve své duši smysl pro spravedlnost. Ti se nepřidávají k těm, co druhé utlačují.“

„Měl jsem z ní strach, když jsem ji tam uviděl.“

„Kamile, proč ty výčitky? Tvá intuice je správná. V jistém slova smyslu ona je teď horší a nebezpečnější než Radek.“ Kamil a Martin se na sebe podívali. Kamil pookřál, Arella ho uměla vždy povzbudit, zato Martin se teď tvářil jako zoufalec. „Když jsem se na ni podíval, má jaguáří část chtěla začít řvát a zaútočit na ni.“

„Tak tohle si moc dobře uchovej v mysli a srdci, Martine.“ Arella je vzala okolo ramen. Bílý plášť je zčásti skryl, takže se cítili ještě více chránění. Přesto jim její slova naháněla hrůzu. „Spojenectví s Radkem, tedy mistrem Prázdných v ní posílilo to nejhorší. Zatímco vaše Světlokrevná část ve vás probouzí vše dobré, ona nastoupila cestu ruku v ruce se zlem.“ Arella se postavila proti nim a váhavě, jako když se někdo snaží uhodnout odpověď, dodala: „Podle nás rytířů jí ale brzy začne mrzet, že se spojila s Prázdnými.“

„Od nich se ale přece nejde jen tak osvobodit.“

„V tom máš Martine pravdu, ale některé věci se dají dělat tajně.“

Arella se usmála. Vlk zavyl, havran zakrákal a uletěl pryč. Arella se za ním dívala a záhadně se usmívala.

Z myšlenek Radka

Nenávidím je. Nejraději bych je byl na tom hřbitově zabil. Tak proč jsem to neudělal? Měl jsem u sebe malou vystřelovací dýku. Proč jsem to nedokázal? Asi proto, že obdivuji jejich odvahu. Kamil byl tentokrát zamlklejší, ale ten vlk v něm má nesmírnou sílu. Martina jsem podcenil. Nevšímal jsem si ho a takhle to dopadlo. Nikdy se mi nestalo, aby nade mnou někdo stál, já jsem ležel u jeho nohou, a ten druhý na mě bez špetky úcty vrčel. Ty jeho jaguáří oči mě vyděsily. Jedině Světlokrevní se mi umějí postavit. Obdivuhodné. Rád je zničím. Všechno má ale svůj správný čas. Dnes na mě čeká den „D“, který znamená osudový zlom v mém životě… a také pražské komunity Prázdných.

Radek seděl na vyvýšením stupni v honosném křesle připomínající trůn. Cítil, jak v něm sílí hrdost. Za chvíli se završí obřad, během kterého bude korunován na nejvyššího mistra Prázdných. I když zná v Praze několik zdatných mistrů, ani jeden nedisponuje takovou silou jako on. Prázdní nejnižšího prvního stupně se budou před ním plazit, aby si získali alespoň špetku jeho zájmu. Prázdní druhého stupně splní bez jediného slůvka každý jeho příkaz. Prázdní-mistři ho budou respektovat a pomáhat mu, jak si jen bude přát. V novodobých dějinách Prázdných dosud nevládl tak mladý mistr jako on.

Přehodil si nohu přes nohu a pohledem, v němž se mísila arogance a nekompromisnost, se rozhlédl po sále bez oken. Mísila se zde kýčovitost luxusu a elegance historického stylu. Cihlové zdi částečně zakrývaly drahé obrazy s tématy lovu zvířat či trpících lidí. Pruh drahého koberce se táhl ke křeslu vyrobeného ze zlata a temně rudého sametu, jehož opěradla zdobily rytiny a drahé kameny. Ostatní židle v místnosti byly kovové, stejně jako vysoké svícny s tlustými hořícími svícemi. Stoly podél zdí zaplňovaly stříbrné mísy s dokonale naservírovaným jídlem.

Početná skupinka hostů v tichosti čekala, až se jejich nový mistr zvedne a promluví.

První část rituálu korunovace proběhla v hrobce. Zde se během magického rituálu zřekl své nynější osobnosti. Zatratil svůj nynější způsob života. „Ten kluk Radek“ opravdu zemřel. Nad mrtvým tělem dřívějšího mistra Tanuka pronesl přísahu, že se stává jeho nástupcem. Jeho tělo poté zapálil a část popela smíchaného s magickým elixírem vypil. Tím do sebe vpravil sílu předešlého mistra. Druhá část rituálu se konala minulý týden. Tehdy za pomocí magie přivolali na svět mocného Torenaga I. Duch prastarého mistra Prázdných mu udělil souhlas používat jeho jméno. Posílil v něm sílu Prázdných a očaroval jeho mistrovskou dýku.

Nastal čas uzavřít rituál korunovace.

Radek se postavil. Všichni se poklonili a upírali zrak k chlapci, který se proměňoval váženého samovládce. Rozhlédl se po nich se směsicí nadřazenosti i přísnosti. Na Naďu, která se snažila, aby si u něho šplhla, dokonce se znechucením. Nasoukala se do průhledných šatů a na krk si nechala vytetovat jeho jméno. Koho by přitahovalo její vyhublé tělo a podlézavost? Naďa jeho pohled pochopila jinak. Přistoupila k němu, padla mu k nohám a objala ho v oblasti kolem. „Díky ti, Torenagu, že jsi mě nechal žít, i když jsem tě tak zklamala.“

„To tedy ano,“ odfrkl Radek, „donášela jsi na mě Tanukovi.“

Naďa se ještě intenzivněji přitiskla k jeho nohám. „Prosím o odpuštění. Poučila jsem z té nehorázné chyby, žádám tě na kolenou, abys mi to věřil a dal mi ruhou šanci.“

Odkopl ji a ona tvrdě dopadla na podlahu asi o dva metry dál. Radek k ní přistoupil, položil ji nohu na levé rameno. „Odteďka mě budeš poslouchat na slovo.“

„Slibuji.“ Radek přitlačil na její rameno. Špička lesklé boty se dostala k Nadině tváři, která zoufale vyjekla: „Přísahám. Přísahám, můj pane!“

„To jsem chtěl slyšet.“ Otočil se a kráčel zpět ke svému trůnu, přitom chňapnul po Milošovi a hodil jím proti zdi. „Ve škole ses mi posmíval,“ zasyčel směrem k němu. Miloš se pomaličku zvedal, přičemž ze sebe přerývavě dostával. „Mistře…Torenagu toho budu… nadosmrti… lit… litovat.“

„Brzy se najde způsob, jak to napravit.“

„Udělám pro tebe cokoliv.“

„To ano,“ sladce souhlasil Radek. Načež opět změnil tón a kyselým tónem dodal: „Po obřadu si promluvíme, mám pro tebe úkol. Od nynějška budeš mýma očima a ušima, hlavně ve škole.“ Miloš nadšeně kýval hlavou. Vypadal směšně, to mu ale nebránilo v tom, aby se spokojeně hihňal, když zjistil, že se na něho jeho mistr už tak nemračí.

Radek pokynul ženě v saténových šatech s úzkými ramínky, aby mu přinesla sametovou podušku s pomůckami. Usmála se na něho, působila elegantně a sebevědomě. Radek ji pohladil po nahých ramenech. Zálibně se zadíval na její plné rty nalíčené příjemně vonícím leskem. Natáhla se k němu a políbila ho. Spokojeně přikývl a vzal si z podušky flakonek se symbolem Prázdných. Otevřel jej, poté vzal dýku a špičku strčil dovnitř skleněné lavičky s kovovým zdobením. Když ji vytáhl, začala ze špičky kapat temně rezavá kapalina. Odložil flakonek a přiložil si dýku k levé dlani. Zatlačil. Několik kapek krve se smíchalo s kapalinou.

Zahřmělo. Radkovo tělo se otřáslo, až téměř spadl.

Ona ho však zachytila a pomohla mu udržet se na nohou. Radek se napřímil a s rozkročenýma nohama se postavil před svůj „trůn“. Tělo sebou škubalo. Z očí mu vytryskly špinavé slzy. Žíly na zápěstí i na krku vystoupily a potemněly.

Další zahřmění.

Radek se ztěžka nadechl a zvolal: „Jsem připraven.“

Opět zahřmělo. Okolo Radka se začaly zhmotňovat řetězy, které se mu obtáčely okolo těla jako nenasytný had. Zarývaly se mu do oděvu a do kůže. Přesto nevydal ani hlásku, i když mu po tváři padaly slzy barvy rzi. S pevně stisknutými rty se snažil udržet rovnováhu a důstojnost. Řetězy mu pronikaly do těla, kde se ztrácely. Radek se třásl, ale nadále potichu snášel muka rituálu. Když zmizel poslední kousek řetězu, místnost zaplnil hluboký, šeptavý hlas. „Vyřkni to.“

Radek se opět nadechl a skrze zuby nahlas pronesl: „Já, Torenag druhý, přijímám svůj úděl i vládu. Stávám se nejvyšším samovládcem Prázdných v Praze a okolí. Všichni mi budou poslušni, a já naopak budu plnit tvé zásady a přání, vážený Torenagu první. Toť má přísaha tobě.“

Hlas utichl. Radkovo tělo sebou přestalo škubat. Oddechl si, spokojeně se rozhlédl po všech v sále. Cítil, že mu jsou všichni podřízení a že on je jejich pravý pán. Ani jejich rodiny na ně nebudou mít takový vliv jako on. Poslechnou ho, i kdyby to znamenalo zničit všechny své vztahy. Nyní podléhají a patří jen jemu.

Radek s dýkou v ruce přistoupil k prvnímu Prázdnému. Přiložil mu dýku na dlaň a zatlačil. Ve chvíli, kdy se objevily první kapky krve, Radek pronesl: „Patříš mi.“ Postarší muž, již zkušený mistr, hlasitě pronesl: „Ano, patřím. Udělám vše, o co mě požádáš.“ Radek se zadíval do mnohem starší tváře a tělem mu projela vlna naprosté uspokojení.

To opakoval se všemi přítomnými členy. Ti ostatní provedou podobný rituál s těmi, kdo ním prošli, neboť tento obřad zapříčinil, že už jsou ve spojení se svým nejvyšším mistrem.

U Miloše vše proběhlo tak jako u ostatních. Když přišla na řadu Naďa, v Radkově nitru se zvedla vlnu odporu. Přesto vše provedl jako u dalších členů. Naďa však poté chňapla po jeho ruce a políbila mu prsty. Radek se jí vytrhl a odtáhl se. Dýka spadla na zem.

Radek se na ni zadíval. Magická tekutina zašpinila podlahu. To ho rozčílilo tak, až mu zrudla tvář a zaťaté pěsti. „Ty jedna trapná couro!“ zaječel a vrazil Nadě facku. Ta se rozplácla na zemi. Nechápavě, ublíženecky se zadívala na Radka. Ten k ní přistoupil, pokleknul, chytil jí za vlasy a vyštěkl: „Za tuhle ubohou scénu mi seženeš dárek. Víš, jaký mám na mysli.“

„Ano, vážený Torenagu, vím!“

„Tak zvedni ten svůj hubenej zadek a vypadni. Vrať se s ní, co nejdříve!“ Naďa dychtivě přikyvovala. Znechucený Radek neměl daleko ke zvracení. Vyjeveně se na ni díval. Záhy si však uvědomil, že cítí pocit neznámého tepla a myslí proletěla myšlenka: To chceš patřit k takovým bezduchým ubožákům?

Zalapal po dechu. Vzteky. Kopnul do Nadi, která právě vstávala, a sám sebe se zoufale ptal: Co se to se mnou děje?


Společenství safírového srdce: Past - Část 3.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Na všetko čo hľadíme,spracovávame pohľadom vlastnej mysle

Naša myseľ je tou, ktorá vníma prijímané skutočnosti. Naša myseľ je tou, ktorá hodnotí a spracováva prijímané skutočnosti. Naša myseľ je tou, ktorá dokáže meniť realitu na svoj obraz. Na všetko, čo hľadíme, hľadíme cez pohľad svojej mysle, pretkaný životnými skúsenosťami, vnútorným nastavením našej osobnosti, či momentálnym emočným rozpoložením. Na všetko, čo naša myseľ hľadí, máme možnosť prijímať a spracovávať rôznymi spôsobmi. Spôsobmi, ktoré si vytvoríme, naučíme sa im, alebo si vymyslíme také, ktoré budú vyhovovať práve nám, v aktuálnej situácii.

Je prirodzené, aby sme si situácie spôsobom svojho myslenia zjednodušovali, nie komplikovali.

K zjednodušeniu vnímania a spracovávania akejkoľvek situácie nám stačí, ak nebudeme rozmazávať, rozpitvávať a donekonečna premýšľať nad nepríjemnosťou situácie. Pretože čím dlhšie bude naša myseľ ponorená v nepríjemných myšlienkach, tým dokonalejšie nás budú nejpríjmné myšlienky trýzniť. Naozaj stačí, ak prepneme mód svojho myslenia z emocionálne ťažkých myšlienok na odľahčené, príjemnejšie, pozitívne, s novou nádejou a vierou do ďalších chvíľ.

Netreba byť idealistom, treba stáť nohami pevne na zemi, racionálne vyhodnotiť a prijať danú situáciu.

Myseľ každého z nás je absolútne odlišná, pretože každý z nás sme počas života prežili odlišné životy. Máme rozdielne skúsenosti a reakcie. Sme iní, ináč premýšľame, rozdielne pracujeme s informáciami, odlišne spájame vzájomné skutočnosti. Myseľ každého z nás je neporovnateľná, preto je práca s myslením vysoko individuálna. Na každého z nás platí niečo iné, v konečnom dôsledku však spejeme k rovnakému. Snažíme sa cítiť príjemne, netrápiť sa, napredovať a byť vo svojom živote spokojní. Zmysel nášho života je však odlišný a cesta k vyšším cieľom je individuálna.

Na všetko čo hľadíme, spracovávame pohľadom vlastnej mysle.

Sto očí hľadí na tú istú situáciu a sto tých istých myslí ju vníma a vyhodnotí rozdielne. Nemusíme pochopiť všetky mysle sveta, pretože sa nám to aj tak nikdy nepodarí. Mali by sme dobre porozumieť tej svojej, vedieť sa v sebe orientovať, poznať, čo nás rozruší, vyvedie z rovnováhy, zneistí, či vyvolá v nás strach. Mali by sme sa orientovať vo svojich pocitoch a vždy, keď sa cítime neisto, rozpačito a ustráchane, mali by sme si vedieť odpovedať, prečo sa tak cítime. Za každý nejasný a hmlistý pocit, by sme mali vedieť dosadiť racionálnu odpoveď. Nie fiktívnu, nejasnú, ale konkrétne pomenovanú . Práve pomenovaním všetkého, čo nás trápi, ničí, zneisťuje sa môžeme posunúť k riešeniu konkrétnosti.

Ak o niečom nevieme, nič s tým neurobíme.

Pracujte na neustálom zdokonaľovaní a spríjemňovaní si pohľadu vlastnej mysle. Ak sa chcete cítiť príjemne aj v náročných a menej príjemných situáciách, vedome pracujte so svojim myslením. Nenechajte svoju myseľ v ťažkých chvíľach len tak, dezorientovanú. Uchopte ju svojim vedomím a hrajte sa s ňou. Vymyslite si nové pravidlá hry so svojou mysľou a skúšajte ich využívať práve v tých najťažších chvíľach a pozorujte, ako myseľ robí všetko, čo jej prikážete.

Autor: Silvia Vallová Macháčková, Bohatstvo Mysle
Zdroj: bohatstvomysle

Sdíleno s laskavým svolením autora

Úplněk ve Lvu

Jednotlivé fáze Měsíce mají nejrůznější účinky nejen na přírodu, ale také na lidské tělo. Každá fáze lunárního cyklu je jedinečná a tělo během ní jinak reaguje.

Úplněk - Vnímáme-li novoluní jako začátek, má nyní Měsíc za sebou polovinu své cesty kolem Země, stojí na obloze jako zářivý úplněk. V pohledu od Slunce se Měsíc nachází “za” Zemí. Proto existují zatmění Měsíce (Stín Země zakrývá Měsíc) také pouze při úplňku. Nesmíme zapomenout že už krátce po vyvrcholení úplňku se začínají projevovat síly následujícího u ubývajícího Měsíce. Tato fáze lunárního cyklu má na lidské tělo nejsilnější účinky. A nejen na něj! I příroda silně reaguje na tuto fázi. Především pak příliv a odliv, které jsou během úplňku (ale i během novu) nejsilnější.

Měsíc může ovlivňovat lidskou psychiku – z astrologického hlediska je zodpovědný za emoce. Během úplňku mohou někteří lidé prožívat opravdu silné emoce, a to jak ty pozitivní, tak negativní. Dostavit se může úzkost a změny nálad. Úplněk také zvyšuje agresivitu a podrážděnost, zaregistrovat můžete také zvýšenou nervozitu. Úplněk je nejčastěji spojován se spánkem. Někdo trpí silnou nespavostí, jiný prožívá velmi divoké a barvité sny. S úplňkem je spojováno špatné hojení ran, takže pokud vás čeká operace, rozmyslete si, zda chcete rekonvalescenci podstoupit během úplňku. Samozřejmě, pokud to situace dovolí. U žen zesiluje úplněk plodnost.

Všechny síly úplňku se pak koncentrují do tří předcházejících dnů!

25.1. 2024 nastává úplněk ve znamení Lva. Jak Luna ve Lvu, tak Slunce ve Vodnáři se nacházejí v dynamické a napěťové kvadratuře s Jupiterem v Býku.

Potenciál úplňku ve Lvu je možné využít k rozvoji kreativity, k posílání vlastního sebevědomí. Lev touží být středem pozornosti druhých, tato znamení potřebuje milovat a být milováno - nyní můžeme otevřít své srdce a nejen lásku vyžadovat, ale také lásku rozdávat (aniž bychom za to na oplátku něco očekávali). Luna ve Lvu je aspektu nazvaném kvninkunx s Venuší ve znamení Kozoroha. Venuše je planeta lásky a ve znamení Kozoroha je její láska zralá a vážná. Nyní je tedy vhodný čas zapracovat na prohloubení vše citových vazeb, k převzetí zodpovědnost za to, co milujeme. Venuše v Kozorohu svou lásku dává najevo svými činy, nikoliv slovy. Stínovou stránkou této Venuše je pocit, že lásku si musí nějak zasloužit či odpracovat. Tyto případné negativní vzorce nyní může přenastavit - každý člověk má možnost milovat a být milován bez podmínek. Láska je zdroj, na který se můžeme napojit my všichni, bez ohledu na to, zda zrovna máme partnera či partnerku. Když otevřeme své srdce tak se na tento zdroj lásky můžeme napojit kdykoliv. Venuše v Kozorohu je také v harmonickém trigonu s Jupiterem v Býku, což je aspekt který přeje jak lásce tak tvůrčí činnosti i umění

Luna ve Lvu a Slunce ve Vodnáři jsou v dynamické kvadratuře s Jupiterem – tento aspekt nás často vede k nestřídmosti a k sobeckému přístupu k lásce - nyní je vhodný čas uvědomit si, že ve všech vztazích /nejen partnerských) je důležitá rovnováha mezi tím, co požaduji od partnera/ky já, a tím, co partnerovi či partnerce nabízím já.

Energie úplňku ve Lvu nás vede k rozvoji tvůrčích schopností a také k tomu, abychom si uměli hrát a žít přítomným okamžikem tak jak to umí malé děti. Tvůrčí energii můžeme použít i k rozvoji profesních nápadů - v okamžiku úplňku je Merkur (náš způsob myšlení a komunikace) v konjunkci s Marsem (energie, vůle odvaha) v Kozorohu (profese) a tato konjunkce je v harmonickém trigonu s Uranem (intuice, nápady, budoucnost) ve znamení Býka (materiální svět, finance).

Lvi ukončují jedno lunární období.

Lev na fyzickém těle koresponduje se srdcem a hrudní páteří - nyní jsou tyto části těla velice citlivé, je třeba o ně pečovat a nyní bychom se měli vyvarovat chirurgických zákroků v této oblasti těla.

Autor: Věra Šourková
Zdroj: astrologie-a-numerologie.webnode.cz

Sdíleno s laskavým svolením autora

Ernestína Velechovská, Dejme sílu míru (Pozvánka)

Buďme ve smíru se sebou i v celém vesmíru

Více informací na www.viaharmonia.cz

OAE, Nikdy nebylo líp

FB: OAE

Marie Diamond, Umění zákona přitažlivosti

24 vesmírných principů, které transformují váš život.

Petr Chobot, Nebojme se koronaviru

www.petrchobot.com
www.incabotanica.com

FB Petr Chobot – biolog, terapeut

Lenka Clara, Cesta k práně

www.cesky-pranicky-prechod.cz
www.cesky-pranicky-prechod.cz/co-se-do-filmu-neveslo/
www.youtube.com/watch?v=kKfxipsX_R8
www.youtube.com/watch?v=lUArqy47dhw

Petra Nel Smolová, Rok Slunce - 2024

Přijmi svoji jedinečnost a originalitu
Objevte v sobě sílu svého Slunce

www.astrologiepetranel.cz


00:00 - Úvod
00:50 - Astrologický vládce
02:42 - Pluto ve Vodnáři
05:17 - Uvolňování pravd
13:03 - Tři principy
16:10 - Pozitivní aspekty
21:56 - Kolektivní vědomí
23:00 - Aspekty podzimu
24:30 - Aspekty léta
26:30 - Umělá inteligence
28:21 - Dokončování procesů
30:00 - Určování hranic
30:49 - Karmický zákon
32:37 - Rok 2024
34:02 - Horoskop České republiky
38:12 - Závěr

Zdenka Pohlreich: Naše pravé já si hledá cestu samo k sobě

Další inspirativní a netradiční rozhovor s velmi vědomou a báječnou ženou Zdenkou Pohlreich.

"Jak ona sama říká, spolu s vážnou nemocí “zemřela stará” Zdenka a “narodila” se nová. A pro mnohé naprosto jiná. Zdence se totiž vlivem událostí během nemoci a jejího průběhu postupně značně otevíralo vědomí, neboli uvědomění, jak se to skutečně má s naší běžně vnímanou realitou. Dnes o svém “probuzení” otevřeně hovoří i přes to, že dobře ví, jak na její slova mohou někteří "nepřipravení” reagovat. Ovšem všichni se tu od sebe vzájemně “učíme” vlivem projekcí jeden na druhého i z životních situací a tuto roli tedy “hraje” zcela bez hodnocení a souzení. I proto mluví o nemocích jako o darech, které k nám přicházejí právě proto, abychom mohli pochopit a prozřít. A časem pak dokážeme porozumět například i tomu, jak si naše pravé JÁ hledá cestu k sobě a odpovědi skrze druhé lidi a situace, které jsou nám na té “životní cestě zrcadlem" a především pak, naším vlastním "projektem."

https://zdenkapohlreich.cz/

Markéta Bednářová, 13. komnata duše

Ve stínech za zrcadlem aneb O životě s psychózou.

[email protected]

Informace o knize a objednávky na www.tridistri.cz

Tip na výlet: Buddhistická stúpa

Stúpa je buddhistická stavba. Je symbolem klidu a míru.

Stúpy symbolizují jednotlivé prvky vesmíru a základní živly - vodu, oheň, zemi, vzduch a samotný prostor. Tvarem mají připomínat tělo Buddhy sedícího v meditaci.

Úrovně stúpy ztělesňují cestu k rozvinutí lidského potenciálu. Cíl této cesty symbolizuje Diamant korunující stúpu. Bytostem připomíná, že můžou dosáhnout transformace nevědomosti a problémů v radost a moudrost.

Důležitou součástí stavby stúpy je její plnění. Naplněna je symboly řeči, těla a mysli všech Buddhů (soškami, relikviemi, texty). Každá stavba stúpy by měla být zakončena slavnostní ceremonií, kdy je naplněna přáními pro dobro všech bytostí.

Stúpy slouží jako veřejná místa, kam můžete přijít a vyjádřit svá přání pro dobro ostatních. Také zde můžete meditovat.

První buddhistická stúpa v Česku byla postavena v roce 2014 v Těnovicích u Spáleného Poříčí na Plzeňsku. Jde o první stúpu v Evropě, která je postavena z kamenných bloků bez betonové konstrukce. Stavba je ze žulových kamenů. Stúpa stojí v areálu meditačního centra buddhismu Diamantové cesty na kopci Těnovická skála (580 m n.m.).

Stúpa osvícení je veřejně přístupným místem. Stúpy se obcházejí po směru hodinových ručiček, což má pozitivní vliv na mysl. Můžete zde rozjímat a hledat vnitřní klid.

Nedaleko se nacházejí zajímavé skalní útvary známé pod názvem Těnovická skála.

Budete-li mít někdy cestu kolem, zastavte se u stúpy, rozjímejte a meditujte.

S láskou Iva

Autor: Iva Kukačková

Jan Korál, Svobodné vysílání

Proměna mediální scény od manipulace k pravdě. Rozhovor o internetovém rádiu svobodny-vysilac.cz a propojení alternativních médií.

svobodny-vysilac.cz

Richard Stříbrný, Znamení zvěrokruhu vážně i nevážně: Panna

www.stribrny.cz

Zacházení s emocemi

Jeshua skrze Pamelu Kribbe

Drazí přátelé, jsem potěšen, že jsem opět mezi vámi a touto cestou s vámi komunikuji. Musím říci, že to pro mě rovněž moc znamená. Tato setkání chovám v lásce, protože k vám mohu tímto způsobem přijít blíž než z mé vlastní roviny reality.

Přesto stále žiji uvnitř vašich srdcí a čekám na chvíle, kdy jste ve svém životě otevření a přístupní mé energii. Moje energie, Kristovská energie, která se v této době znovu rodí, není výhradně mojí energií. Není to zkrátka energie jednoho člověka, který žil kdysi na Zemi; je to kolektivní energetické pole, ve kterém spoluúčinkujete způsobem, který je mnohem hlubší, než si uvědomujete.

Všichni jste kdysi učinili slib, všichni jste stanovili svůj záměr nést tuto energii dál do reality Země, zakotvit ji v Zemi. Mnoho životů, mnoho staletí jste pracovali na tomto poslání. Všichni jste v procesu zrození Kristovského semínka uvnitř a já vám pomáhám. Byl jsem předchůdcem, přesto zasetí Kristovského semínka bylo kolektivním úsilím. Dokonce i můj příchod na Zemi byl možný jen díky poli energie, které bylo utkáno vámi a které tu bylo přítomné. Pracujeme společně, jsme jednota. Proto jsem přístupný vám všem. Nejsem výlučně dostupný jen jedné osobě. Jsem k službám vám všem.

Dnes bych chtěl hovořit o záležitosti, která se hluboce a často dotýká vašeho každodenního života. Je to o zacházení s emocemi.

Naposledy jsem mluvil o mužských a ženských energiích, které prostupují vaším energetickým polem a čakrami. Zdůraznil jsem důležitost léčení nejnižších tří čaker jako součást stání se celistvým a úplným. Považoval jsem za důležité zdůraznit to některým z vás, kteří dychtí po spirituálnu tak, že tíhnou jak v myšlení, tak v cítění k vyšším čakrám.

Srdce, třetí oko a korunní čakra jsou pro vás přitažlivé, jelikož se tato energetická centra spojují s vyššími říšemi, které jsou vám tak přirozené. Ale skutečné vnitřní průlomy se nyní musí objevit na nižší úrovni, v oblasti nižších čaker, blíž k Zemi.

Oblast emocí je podstatnou oblastí ve vašem procesu růstu ke svobodě a celistvosti. Jste spirituální bytosti. Přišli jste z říše reality, kde vám byla hustota a hrubost pozemské reality neznámá. Vypořádat se s tím bylo obtížné.

Během mnoha životů jste se pokoušeli vyjádřit svoji kosmickou energii zde na Zemi. A v tomto vyjádření, ve směřování vaší energie na Zemi vzniklo mnoho hlubokých traumat. Emocionální tělo, které všichni máte, překypuje zraněními a traumaty. Právě o tom bych dnes rád hovořil.

Kdokoli, kdo kráčí na cestě vnitřního růstu, zná důležitost emocí: to, že byste je neměli potlačovat, že byste se s nimi měli nějakým způsobem seznámit a že je musíte nakonec propustit. Ale jak to skutečně funguje, není vždy tak jasné.

Nejdříve bych rád učinil rozdíl mezi emocemi a pocity. Nezabývám se zde konkrétním pojmenováním či označením a můžete je nazývat různými jmény, ale chtěl bych učinit rozdíl mezi emocemi ve smyslu energií, které jsou v podstatě vyjádřením nepochopení a mezi pocity či energiemi, které jsou formou vyššího pochopení.

Pocity jsou vašimi učiteli, zatímco emoce vašimi dětmi.

Emoce jsou energie, které mají jasný projev ve fyzickém těle. Emoce jsou reakcemi na situace, které ve skutečnosti nechápete. Uvažujte, co se stane, když jste přemoženi záchvatem vzteku. Například někdo nečekaně zraní vaše city a vy se začínáte hněvat. Ve svém těle to můžete cítit velmi jasně; na jistých místech cítíte napjatou energii. Toto fyzické napětí či stahování, které následuje po energetickém otřesu, značí, že je zde něco, co nechápete. Přišla k vám energie, kterou pociťujete jako neoprávněnou. Pocit, že je s vámi zacházeno nespravedlivě, zkrátka ne-pochopení je ventilováno skrze emoce. Emoce je vyjádřením ne-pochopení, je to energetický výbuch a uvolnění.

Když se tohle přihodí, konfrontujete se s následujícími volbami: co bych měl s touto emocí udělat? Mám na ní založit mé aktuální chování? Mám ji použít jako palivo pro mé reakce k ostatním lidem nebo mám emoci nechat být a postavit mé činy na něčem jiném?

Před odpovědí na tuto otázku bych rád vysvětlil povahu pocitů.

Emoce jsou v podstatě výbuchy nepochopení, které můžete jasně vnímat v těle. Pocity, naproti tomu, jsou jiné povahy a stejně tak jsou odlišně vnímány. Pocity jsou tišší než emoce. Jsou šepotem duše, který vás oslovuje prostřednictvím jemných šťouchnutí, vnitřního vědění či náhlé intuitivní činnosti, která se ukáže později jako velmi moudrá.

Emoce mají vždy něco velmi intenzivního a dramatického. Uvažujte o záchvatech úzkosti, strachu, zlosti či hlubokých žalů. Emoce se vás zmocňují totálně a táhnou vás ze spirituálního středu. Ve chvíli, kdy jste vysoce emocionální, naplňuje vás druh energie, který vás táhne z vašeho centra, z vaší vnitřní jasnosti. V tom smyslu jsou emoce jako oblaka zastírající slunce.

Tímto nechci říci nic proti emocím. Emoce by neměly být potlačovány; jsou velmi cenné jako prostředky k důvěrnějšímu poznáni sebe sama. Chci ale uvést to, jaká je povaha emocionální energie: je to výbuch nepochopení. Emoce vás v podstatě odvádí ze svého centra.

Pocity vás naproti tomu přináší hlouběji do svého centra. Pocity úzce souvisí s tím, co nazýváme intuice. Pocity vyjadřují vyšší pochopení, druh pochopení, který překračuje jak emoce, tak mysl.

Pocity vznikají v ne-fyzické říši, mimo tělo. Proto nejsou jasně umístěné uvnitř jednoho bodu ve fyzickém těle. Uvažujte o tom, co se stane, když něco cítíte, atmosféru či náladu nebo když máte předtuchu. Uvnitř vás je pak druh vědění, který se zdá, že přijde z vnějšku a který není reakcí na něco vnějšího. Přichází „z ničeho“ („znenadání“, jak krásně říkáte). V takové chvíli můžete cítit, že se něco otvírá ve vaší srdeční čakře.

Existuje mnoho okamžiků, ve kterých k vám takové vnitřní vědění přichází. Například můžete o někom „vědět“ něco, aniž byste s ním doopravdy hovořili. Můžete tušit něco ohledně vás dvou, co bude později hrát důležitou roli ve vašem vztahu. Takové věci je těžké uchopit slovy – „pouze pocitem“ – a zajisté je těžké pochopit je myslí. (Tohle jsou chvíle, ve kterých začne být vaše mysl skeptická a říká vám, abyste věci urovnali, jinak zešílíte).

Rád bych zmínil ještě jednu energii, která má více „pocitovou“ povahu než emocionální. Je to radost. Radost může být jevem, který překračuje emocionální. Někdy můžete uvnitř cítit druh radosti, který vás pozvedá bez nějaké jasné příčiny. Cítíte uvnitř své božství a svoje důvěrné spojení se vším, co existuje. Takový pocit k vám může přijít, když to nejméně čekáte. Je to tehdy, když se vás dotkne Něco Vyššího nebo když se dotknete Vyšší Reality. Emoce mají téměř vždy jasnou bezprostřední příčinu: spoušť ve vnějším světě, která „stiskne vaše knoflíky“.

Pocity vznikají z dimenze vašeho Vyššího nebo Většího Já. K tomu, abyste zachytili toto šeptání ve svém srdci, potřebujete být uvnitř klidní. Emoce mohou toto vnitřní ticho a mír rušit. Proto je důležité, stát se emocionálně klidnými a vyléčit a uvolnit potlačované emoce. Jen z vašeho pocitu, který vás spojuje s duší, můžete vytvořit vyvážená rozhodnutí.

Tím, že jste tiší a klidní můžete cítit celou svojí bytostí, co je pro vás v daný moment správné. Činit rozhodnutí, která jsou založená na emocích, znamená činit rozhodnutí mimo svůj střed. Nejdříve potřebujete uvolnit emoce a dostat se do kontaktu se svým vnitřním jádrem, kde existuje jasnost.

Nyní se chci zabývat otázkou, jak nejlépe zacházet se svými emocemi.

Řekl jsem, že „pocity jsou vašimi učiteli a emoce vašimi dětmi“. Podobnost mezi tím, „být emocionální“ a tím „být jako dítě“ je pozoruhodná. Vaše „vnitřní dítě“ je sídlem vašich emocí. Stejně tak je zde pozoruhodná podobnost mezi způsobem, jakým se svými vlastními emocemi zacházíte a způsobem, jak jednáte se skutečnými dětmi.

Děti jsou ve svých emocích upřímné a spontánní a neskrývají je, ani nepotlačují, dokud je dospělí nepodnítí k tomu, aby tak činily. Fakt, že děti vyjadřují své emoce spontánně, však neznamená, že děti prožívají své emoce vyváženým způsobem. Každý ví, že děti mohou být unášeny svými emocemi (vztekem, strachem nebo smutkem) a často je nejsou schopny zastavit. V takových situacích se děti ve svých emocích téměř utápí a to je činí nevyváženými, tj. mimo-střed.

Jeden z důvodů této neomezené přecitlivělosti je ten, že dítě teprve nedávno opustilo svět, ve kterém nebyly téměř žádné hranice. V éterických a astrálních dimenzích nebyly žádné takové zákazy a omezení jako jsou ve fyzické říši uvnitř fyzického těla. Emoce dítěte jsou často „reakcemi nepochopení“ této fyzické reality. Proto, jak vyrůstají, potřebují pomoc a podporu, aby se se svými emocemi vypořádaly. Je to část procesu „vyváženého inkarnování se“ na Zemi.

Jak se tedy vypořádáte s emocemi ať už uvnitř vás nebo uvnitř vašich dětí?

Emoce by neměly být souzeny či potlačovány. Emoce jsou důležitou částí vás jako lidských bytostí a jako takové musí být respektovány a přijímány. Můžete se na své emoce dívat jako na děti, které potřebují vaši pozornost a respekt a vaše vedení.

Na emoci je nejlépe pohlížet jako na energii, která k vám přichází pro léčení. Proto je důležité, abyste emocí nebyli zcela smeteni, ale aby vám zůstala schopnost pohlížet na ni z neutrálního postoje. Je důležité, abyste zůstali vědomí. Dalo by se to říci takto; neměli byste potlačovat emoce, ale stejně tak byste se jimi neměli nechat přemoct. Když se jimi necháte přemoci, když se zcela s emocemi identifikujete, vnitřní dítě se stane tyranem a povede vás na scestí.

Nejdůležitější věcí, kterou můžete udělat s emocí je, dovolit jí vstoupit, pocítit všechny její aspekty, a přitom neztratit své vědomí. Vezměme například hněv. Můžete pozvat hněv, aby byl plně přítomen, prožít ho ve svém těle na různých místech, a přitom ho zároveň neutrálně pozorovat. Takový typ vědomí je léčením. To, co se v tomto případě stane je, že přijmete emoci, která je v podstatě formou nepochopení. To je spirituální alchymie.

Dovolte mi to vysvětlit na příkladu. Vaše dítě si narazí koleno o stůl a skutečně ho to bolí. Je rozzlobené, křičí bolestí a kopne do stolu, protože se na něj hněvá. Uvažuje o stolu jako o zdroji své bolesti.

Emocionální vedení v této chvíli znamená, že rodič nejprve pomůže dítěti pojmenovat jeho prožitek. „Jsi rozhněvaný, že ano – bolí tě to, že?“ Pojmenování je zásadní. Přenášíte původ problému ze stolu na samotné dítě. „Není to tím stolem, jsi to ty, koho to bolí, jsi to ty, kdo je rozzlobený. A ano, já chápu tvoji emoci!“

Rodič přijme emoci dítěte s pochopením, s láskou. Ve chvíli, kdy se dítě cítí pochopeno a respektováno, bude jeho hněv pomalu mizet. Fyzická bolest může být stále přítomna. Avšak jeho vzdor k bolesti a hněv kolem se může rozpustit. Dítě ve vašich očích čte soucit a pochopení a to uklidňuje a mírní jeho emoce. Stůl, příčina emocí, již není důležitá.

Když přijmete emoci s pochopením a soucitem, přesunete pozornost dítěte z vnějšku dovnitř a učíte ho vzít za emoci zodpovědnost. Ukazujete mu, že jeho reakce na vnější spouštěč není dána, ale že je to věc volby. Můžete si zvolit nepochopení nebo pochopení. Můžete si zvolit boj nebo přijetí. Máte na výběr.

Tohle platí také pro vztahy s vašimi vlastními emocemi, s vaším vlastním vnitřním dítětem. Když dovolíte emocím vstoupit, pojmenujete je a vynaložíte úsilí, abyste je pochopili, znamená to, že skutečně respektujete a ochraňujete své vnitřní dítě. Učinit posun z „vnějšku“ k „vnitřku“, převzetí zodpovědnosti za emoci, pomáhá stvořit dítě, které nechce ublížit nikomu jinému, a které se necítí jako oběť. Silné emoce – ať už hněv, žal nebo strach – obsahují vždy složku bezmoci, tj. pocit, že jste oběť něčeho vnějšího. To, co učiníte, když zaměříte svoji pozornost na svoji reakci a bolest, namísto vnějších okolností je to, že „propustíte“ vnější svět jako příčinu svých emocí. Nestaráte se tolik o to, co dalo vzniknout této emoci. Otočíte se zcela dovnitř a řeknete sami sobě: dobře, tohle byla moje reakce a já chápu proč. Chápu, proč se tak cítím a budu se v tom podporovat.

Tím, že se obrátíte směrem ke svým emocím milujícím způsobem, je osvobozující. Vyžaduje to nějakou sebe-disciplínu. Propuštění vnější reality jako „zdroje zla“ a převzetí plné zodpovědnosti sami za sebe znamená, že uznáte, že „jste si vybrali reagovat jistým způsobem“. Přestanete polemizovat, kdo je dobrý a kdo špatný, kdo za co může a prostě propustíte celý řetězec událostí, které se udály mimo vaši kontrolu. „Nyní prožívám tuto emoci v plném uvědomění, které jsem si vybral.“ To je převzetí zodpovědnosti. To je odvaha!

Sebe-disciplína je to, že se vzdáte toho, být spravedlivý nebo být bezmocnou obětí. Vzdáte se pocitů hněvu, nepochopení a všech dalších projevů obětování, které vás někdy mohou přimět k tomu, cítit se dobře. (Skutečně často konejšíte emoce, které vás otravují nejvíc). Převzetí zodpovědnosti je čin pokory. Znamená, že jste sami k sobě upřímní, dokonce i ve svých nejslabších chvílích.

Tohle je sebe-disciplína, která je po vás vyžadována. Zároveň tento druh obrácení se dovnitř vyžaduje nejvyšší soucit. Na emoci, které jste upřímně připraveni čelit jako svému vlastnímu dílu, je rovněž nazíráno s jemným pochopením. „Tentokrát jste si vybrali hněv, že?“ Soucit vám říká: „Dobře, vím proč a odpouštím ti. Možná, když ucítíš moji lásku a podporu jasněji, příště se nebudeš přiklánět k této odezvě.“

Tohle je skutečná role vědomí v sebe-léčení. O tomhle je spirituální alchymie. Vědomí s ničím nebojuje, ani nic neodmítá; obklopuje temnotu uvědoměním. Obklopuje energie nepochopení pochopením a tak transformuje obyčejný kov ve zlato. Vědomí a láska jsou v podstatě to samé. Být vědomý znamená nechat něco být a obklopit to svou láskou a soucitem.

Často si myslíte, že „samotné vědomí“ nestačí na překonání vašich emocionálních problémů. Říkáte: Vím, že jsem potlačil emoce, vím příčinu, jsem si toho vědom, ale neodchází to.

V tom případě zde existuje rafinovaná překážka na tuto emoci uvnitř vás. Držíte emoci opodál ze strachu, že vás přemůže. Nikdy ovšem nemůžete být přemoženi emocí, když si ji vědomě připustíte.

Dokud držíte emoci v jisté vzdálenosti, jste s ní ve válce. Bojujete s emocí a to se může obrátit proti vám několika způsoby. Nakonec ji nedokážete udržet vně. Bude se sama projevovat ve vašem těle jako bolest či napětí nebo jako depresivní pocit. Když se cítíte na dně nebo často unavení je to jasná známka toho, že potlačujete nějaké emoce.

Potřebujete dovolit emocím, aby plně vstoupily do vašeho vědomí. Když přesně nevíte, o jaké emoce se jedná, můžete velmi dobře začít pocitem napětí ve vašem těle. Tohle je brána k emocím. Ve vašem těle je vše uloženo. Například, když cítíte bolest nebo napětí v oblasti žaludku, můžete do této oblasti jít se svým vědomím a ptát se, co se děje. Nechejte k vám buňky svého těla promlouvat. Anebo si představte, že přesně tam je přítomné dítě. Požádejte dítě, aby vám ukázalo, jaká je v něm převládající emoce.

Existuje několik způsobů, jak se spojit se svými emocemi. Je podstatné uvědomit si, že energie, která uvízla v emoci, se chce pohybovat. Tato energie chce být uvolněna a tak klepe na vaše dveře jako fyzická stížnost nebo pocit napětí či deprese. Pro vás je to záležitost skutečného otevírání se a toho, že jste připraveni tuto emoci cítit.

Emoce jsou součástí vaší pozemské reality – neměly by mít na vás ovšem vliv. Emoce jsou jako oblaka pro slunce. Proto je tak důležité uvědomit si své emoce a vypořádat se s nimi vědomě. Z čistého a vyváženého emocionálního těla je mnohem snazší kontaktovat svoji duši nebo vnitřní jádro skrze svoji intuici.

Ve vaší společnosti je mnoho zmatku ohledně emocí. To je evidentní, kromě jiného, z množství debat a zmatku o tom, jak vychovávat své děti. Děti jsou nepochybně mnohem více emocionálně spontánní než vy jako dospělí. To vytváří potíže. Co, když jsou některé vaše morální hranice překročeny? Co, když se vymkne situace z rukou a nastane chaos? Měl by člověk dítě ukáznit nebo ho nechat svobodně se projevit? Musí být jejich emoce kontrolovány nebo ne?

To, co je při výchově dítěte důležité je to, aby se učily pochopit své emoce, pochopit, odkud se berou a převzít za ně zodpovědnost. S vaší pomocí se dítě může naučit dívat se na své emoce jako na „výbuchy nepochopení“. Toto pochopení zabraňuje tomu, aby se vaše dítě ve svých emocích „utopilo“ a přestalo se kontrolovat. Pochopení osvobozuje a přináší vás zpět ke svému vlastnímu středu bez potlačování emocí. Rodič učí své dítě, aby se s emocemi vypořádalo tím, že je toho živým příkladem.

Všechny otázky, které máte ohledně jednání se svými dětmi, aplikujte také na sebe. Jak zvládáte své vlastní emoce? Jste na sebe přísní? Když jste nějakou dobu rozzlobení nebo smutní, ukázníte sami sebe tím, že řeknete: “ No tak, seber se a postupuj dál!“ Potlačujete emoci? Cítíte, že sebekázeň je dobrá a nezbytná? Kdo vás to učil? Byli to rodiče?

Anebo chcete jít na druhou stranu? Libujete si ve své emoci a nechcete ji propustit? To je také častý případ. Můžete dlouho cítit, že jste oběť nějaké situace mimo vás, například výchovy, vašeho partnera či pracovního prostředí. V jistém momentu může být velmi osvobozující dostat se do spojení se svým hněvem uvnitř, který se týká negativních věcí, které vás ovlivňují. Hněv vám umožňuje uvolnit se z těchto vlivů a jít si vlastní cestou. Nicméně se může stát, že se do svého hněvu tak zamilujete, že se ho už nechcete vzdát. Namísto toho, aby se stal pouze vstupní bránou, stane se způsobem života. Forma obětování se pak stává čímkoli jiným, jen ne léčením. Brzdí vás to od toho jednat skutečně podle sebe.

Je velmi důležité, abyste převzali zodpovědnost za své vlastní emoce a nečinili z nich absolutní pravdy. Když jim dáte status pravdy namísto toho, abyste se na ně podívali jako na „výbuchy nepochopení“, budete zakládat své činy na těchto emocích a to vás povede k nekoncentrovaným rozhodnutím.

To stejné se děje s dětmi, kterým je dovoleno příliš emocionální svobody. Zdivočí a stanou se nekontrolovatelnými; stanou se malými tyrany a to není správné. Emocionální chaos je pro dítě stejně tak nepříjemný, jako pro jeho rodiče.

Zkrátka můžete být v zacházení se svými emocemi příliš přísní nebo příliš shovívaví (a obdobně se svými dětmi). Chci trošku více zmínit „shovívavý“ způsob, jelikož se zdá být v současnosti větším problémem. Od šedesátých let existuje kolektivní poznání, že není dobré své emoce potlačovat, protože tím dusíte svoji spontánnost a tvořivost, vaši samotnou duši. Společnost by vytvářela disciplínu a poslušné děti, které chovají úctu více k pravidlům než k šepotu srdce a to je tragédie – pro společnost stejně jako pro jednotlivce.

Ale co druhý extrém: co takhle ospravedlňování emocí takovým způsobem, že převezmou vládu nad vašim životem?

Velmi dobře můžete pozorovat uvnitř sebe, zda jsou tam emoce, které ochraňujete tak, že na ně pohlížíte jako na pravdu namísto toho, čím skutečně jsou: výbuchy nepochopení. S těmito emocemi jste se identifikovali. Paradox je, že dost často jsou to emoce, které způsobují spoustu utrpení. Například: bezmoci („nemohu si pomoci“), kontroly („zvládnu to“), hněvu („to je jejich vina“) nebo žalu („život je mizerný“). Všechno jsou to emoce, které jsou bolestivé, ale přesto vám na jiné úrovni dávají něco neobyčejného, čeho se držíte.

Vezměme bezmoc nebo „pocit oběti“. Mohou existovat výhody tohoto emocionálního vzorce. Může vám dát pocit bezpečí. Uvolňuje vás z jistých závazků nebo zodpovědnosti. „Nemohu si pomoci, že?“ Je to temný kout, ve kterém sedíte, ale zdá se vám být bezpečný. Nebezpečí identifikování se nebo „spojování se“ s takovým emocionálním vzorcem dlouhý čas znamená, že ztratíte spojení se svou skutečnou svobodou, se svým nejvnitřnějším božským jádrem.

Do vašeho života mohou vstoupit záležitosti, které ve vás oprávněně provokují emoce hněvu a odporu. To se může stát ve vašem mládí, později, anebo dokonce v minulých životech. Je velmi důležité, abyste se s těmito emocemi vědomě spojili a uvědomili si hněv, smutek nebo jakoukoli jinou silně jiskřivou energii uvnitř. V jistém bodě ovšem potřebujete převzít za svoje emoce zodpovědnost, neboť ty určují vaše reakce na vnější událost.

Být ve středu, být ve stavu jasnosti a spirituální rovnováhy znamená, že převezmete plnou zodpovědnost za všechny emoce, které jsou uvnitř vás. Pak si tyto emoce můžete uvědomit, například hněv a zároveň říci: to byla má reakce na jistou událost. Přijímám tuto reakci s pochopením, ale zároveň ji hodlám propustit.

Život koneckonců není o tom, mít pravdu; je to o tom, být svobodnými a celistvými. Je velmi osvobozující uvolnit staré emocionální reakce, které přerostly do vašeho životního stylu.

Dalo by se říci, že je to vše o jemné střední cestě mezi potlačováním emocí a topením se v nich. Na obou stranách jste byli povznášeni názory a myšlenkami, které nejsou v souladu s povahou spirituální alchymie. Podstata spirituálního růstu je, že nic nepotlačujete, ale zároveň za to přebíráte plnou zodpovědnost.  cítím tohle,  jsem si vybral tuhle reakci, a tak ji mohu léčit. Nárokujte si své mistrovství – o tom je ve skutečnosti mé poselství.

Možná to není fakticky střední cesta, ale jiná cesta. Celé je to o spirituálním mistrovství. Je to o přijmutí všeho, co je uvnitř vás, povznesení se nad to a stání se mistrem v každé situaci. Mistrovství je silné i jemné. Umožňuje mnohé, a přesto vyžaduje velkou disciplínu: disciplínu odvahy a pocitovosti.

Nárokujte si své mistrovství, staňte se mistrem emocionálních střepů a kousků, které vás mučí, často za vašimi zády. Spojte se s nimi, převezměte zodpovědnost. Nenechejte se ovládat nevědomými emocionálními zraněními, která odvádí vaši pozornost a blokují vaši cestu k vnitřní svobodě. Je to vaše vědomí, co léčí. Nikdo jiný nedokáže obnovit moc nad vašimi vlastními emocemi. Neexistují žádné vnější prostředky či způsoby, jak odstranit tyto emoce. Jen tím, že si je uvědomíte se silou, odhodláním a soucitem, mohou být propuštěny do Světla.

Stát se celistvými a svobodnými na emocionální úrovni je jeden z nejdůležitějších aspektů spirituálního růstu. Chtěl bych to zakončit tímto: nedělejte to složitějším než to je. Spirituální cesta je cestou jednoduchou. Je o lásce k sobě a vnitřní jasnosti. Nevyžaduje žádné zvláštní vědění nebo konkrétní rituály, pravidla či metody. Vše, co potřebujete ke svému spirituálnímu růstu je uvnitř vás.

V tichém okamžiku přejděte na vaši pocitovou stranu. Nechejte tuto vaši pocitovou stranu, aby vám řekla, co by mělo být uvnitř vás vyjasněno a vyčištěno. Věřte své intuici. Věřte sami v sebe. Jste mistrem svého života, mistrem své jedinečné cesty k lásce a svobodě.

© Pamela Kribbe, Překlad: Denisa, www.jeshua.cz

Zdroj: www.jeshua.cz

Sdíleno s laskavým svolením autora

Kořen existenciálního strachu

Toto asi nebude jednoduché psaní pro mne a už vůbec ne čtení pro ostatní. Jde ale o pohled na problematiku nejhlubšího léčení, a to není nikdy jednoduché ani příjemné. Kdo však chce žít, nezbývá mu nic jiného než toto léčení podstoupit zcela vědomě a dobrovolně, s jasným záměrem: takto už dál nemohu, musím přijít na to, co je v mém životě špatně, kde se mýlím, kde jsem se ztratil/a a bloudím v nejtemnější marnosti a beznaději. Zároveň ale v něm musí být naplněna další vývojová podmínka: člověk je připravený k takovému hlubinnému léčení pouze tehdy, cítí-li v sobě byť i jenom slaboučký, přesto však existující a uvědomovaný hlásek, že "existuje pravda - realita", která přesahuje veškeré lidské chápání a její síla je tak nekonečná, že je schopná udržet veškerou rozporuplnou skutečnost stále při životě. Takový pokročilý pocit je na hmotné úrovni (pro někoho vhodněji řečeno vědecké, fyzikální) zobrazen v základním fyzikálním zákonu o zachování energií: Energii nelze zničit, lze pouze přeměnit – transformovat jeden její druh v jiný. V žádném případě netvrdím, že když je něco zničeno na hmotné úrovni, stále to existuje; to bych byla úplný blázen, pochopitelně. Ovšem nikdy se energie vložená do vytvoření nějakého existujícího faktu nevypaří na všech úrovních. Zmizí hmota. Energie ovšem zůstává "viset" někde, kde už lidské oko nedohlédne. A ze zákona dynamiky vývoje ve vztazích mezi energiemi působí a bude působit i nadále.

Lidská bytost je zde na Zemi nejvyšší formou existence, protože je nadaná potenciálem všechno toto dění, dynamiku, mechanismus vztahů, tvorby a podstaty Bytí vědomě prohlédnout na všech úrovních svého energetického systému. Uvědomit si smysl vlastní existence v rovině podstaty Bytí v rámci nejtěžší výukové lekce, protože se děje v tavicí peci dualitních střetů energií, kdy máme téměř naprostou svobodu, jak s těmito energiemi nakládat. Ostatně to je také její nejvyšší Úkol. Jedině proto tady jsme.

Nedávno jsem byla po pěti letech opět na Rodinných konstelacích. Když jsem byla na těch předposledních, zařekla jsem se, že už nikam chodit nebudu, protože stejně si vždycky na všechno musím nakonec přijít jenom já sama. Tehdy jsem čelila faktu obrovské touhy po smrti. Dle vyjádření všech účastníků mé konstelace jsem měla jedinou touhu: zemřít. Zároveň ovšem bylo jasné, že "nemám šanci". Už při svém příchodu na svět jsem chtěla utéct, protože jsem vnímala nekonečnou bolest života v těle skrze maminku a genetickou paměť předků. Měla jsem pocit, že síla všech emocí je k neunesení. Dostala jsem se do klinické smrti a uvědomění, "co se při ní se mnou dělo", mi přišlo až teprve po desítkách let, kdy jsem začala trénovat meditaci:

Ve své vizi jsem stála pod kupolí chrámu a hleděla skrze její strop (chrám = tělo mé matky i mne samotné, kupole těhotné břicho mé matky) Najednou jsem se proměnila v paprsek a vyletěla jsem nahoru do prostoru. Vzdalovala jsem se Zemi. Utíkala jsem. Jenže najednou se mne nějaký hlas, který jsem vnímala jako svůj vlastní, zeptal: "Ale co dál? Co bude dál?!"

Okamžitě přišla odpověď: "Vrať se na Zem a …." Bylo mi řečeno, co mám na Zemi "dělat". Nechci tady a teď psát, co bylo obsahem onoho úkolu. Každopádně byl vyřčen způsobem, že jsem vnímala jeho naprostou neobejitelnost a, jak už to v tomto prostoru Bytí bývá – všechno se odehrává najednou a v jediném souhrnném vhledu a prožitku – vrátila jsem se, abych si uvědomila prožitkovou část existence zde, v níž jsem onen úkol plnila. Nerozuměla jsem. Zeptala jsem se, co to má znamenat. Dostala jsem odpověď sice velmi stručnou, ale vyčerpávající a srozumitelnou. Aspoň v té chvíli jsem si "myslela", že rozumím všemu…

Ve vedlejší místnosti porodního sálu mě vzkřísili znovu k životu (tak mi to řekla maminka).

Vrátím se zpátky k oné konstelaci před pěti lety. Pohyb energií se dostal do patové situace. Moje zástupkyně nevěděla, jak se se vším srovnat, nemohla najít žádnou cestu, která by vyřešila a zrušila mou neodolatelnou touhu po smrti a zároveň vyhověla sdělení představitele "Boha": "Pokud se budeš snažit zemřít, vždycky tě vrátím."

Byla jsem tedy pozvaná do centra konstelace já sama osobně, aby se vidělo, co se stane.

Stála jsem proti svému vnitřnímu hlasu, který mi tvrdil, že musím zemřít, a proti Bohu, který mi tvrdil, že nemohu zemřít, protože mě vždycky (rozuměno, pokud se o to budu snažit předčasně a z vlastní vůle) vrátí zpátky na Zem, tak, jako když jsem to zkusila poprvé.

Konstelář (vedoucí celé práce) se na mne obrátil a řekl: "Aha, takže vidíš, pozor na svůj vnitřní hlas! Třeba ti lže!!!"

V té chvíli jsem propadla naprostému zoufalství. Začala jsem na představitele mého vnitřního hlasu řvát: "Jak mi to můžeš dělat?! Neexistuje nic, čemu bych věřila víc, než Ty!!! Absolutně na Tebe spoléhám, teprve když jsem se Ti plně odevzdala, začal se můj život posunovat směrem, na jehož konci jsem cítila světlo! A teď mi tady někdo tvrdí, že mi lžeš???!!! Co si s tím mám počít???!!!"

Stála jsem tam a hleděla svému vnitřnímu hlasu do očí. Po chvíli mi svitlo. Existuje východisko, které naplní oba protichůdné požadavky! Jak jenom jsem mohla zapomenout!!!: všichni přítomní lidé mi svým postojem odzrcadlovali pouze tu úroveň, která byla v jejich momentálním obzoru chápání a já jsem se jejich náhledem nechala zcela ovládnout. Úplně jsem v daném skupinovém myšlenkovém informačním poli zapomněla, že "tohle vlastně už přece vím dávno, jak to mám a co se po mně chce". Pro mne platí jediná možnost: zemřít musí ego, ne tělo - jak jsem se o to pokusila poprvé, protože jsem zapomněla, čím vlastně ve Skutečnosti JSEM.

Nikdo, opravdu nikdo nerozuměl, když jsem najednou s obrovským uvolněním a vítězným pocitem pevně prohlásila: "Už vím. Už je všechno v pořádku." Samotný konstelář jenom podotkl: "No,…. tak teda ani já netuším, co tu proběhlo. Ale když ty víš, nic víc už není potřeba." Neměla jsem sílu, ani pocit, že bych měla něco slovně vysvětlovat. Pokud nepochopili sami, bůh ví, jestli by mi uvěřili…

Tehdy jsem v rámci konstelačního dne měla ještě jednu zásadní a velice silnou vizi:

Viděla jsem před sebou obrovský, hustý černý mrak. Nebylo před ním úniku. Jediná možnost, která mi byla "telepaticky" nabízena, vedla skrze onen mrak. Pochopila jsem. Mám před sebou období těžké temné noci duše, před kterou není úniku. Jediná cesta vede jejím – mým vlastním – peklem. Peklem nezpracovaných energií emoční bolesti, smutku, zoufalství z marnosti. Řekla jsem: "ANO. Jsem si vědoma, že musím projít. Projdu."

Dalších pět let se šroub náročnosti neustále utahuje. Až jsem zase nabyla dojmu, že bych měla jít na konstelace, abych se posunula dál.

Šla jsem tentokrát do jiného města, protože jsem ztratila důvěru.

Ovšem historie se prakticky opakovala. Zase jsem si vše musela "vyložit" po svém. Což je možná konec konců i účel…

Tento psycholog byl přesně moje krevní skupina . V podstatě se trefil do černého, když vybral jako zástupce mého problému nejprve "Smíření". Ukázalo se, že si pouze namlouvám, že jsem smířená – nebylo řečeno s čím nebo kým, ale já jsem věděla: šlo o smíření se Životem, s Bytím a velikostí protichůdných sil v něm působících současně. S faktem, že Život je se svým záměrem v nás daleko větší než naše myšlenkové představy o tom, jak žít, "aby to fungovalo tak, jak chceme" a následná krutá emoční bolest, když se nám snaží prakticky a polopatě ukázat, že takhle Bytí nefunguje, protože prostě nejde, aby každý myslel jenom v rámci vlastní oddělené existence.

Takže jako druhá skutečnost, s níž jsem měla být konfrontována, byl postaven "Smutek". Ukázalo se, že právě smutek je jediným záchytným a skutečně existujícím bodem celého mého dosavadního života. Nic jiného mi na tomto světě nebylo poskytnuto. Rodiče, stejně jako všichni předkové, byli zcela utopeni ve vlastním nerozpoznaném žalu. Nedivím se, že otec mého otce se v hluboké depresi zastřelil vlastní loveckou puškou, otec se dvakrát pokoušel o sebevraždu, a když ho úplným zázrakem maminka vždycky ještě zavčas našla, selhalo mu srdce. Opět ho v poslední chvíli našla a zachránila. Dostal kardiostimulátor, … aby zbytek života (roky) dožil v psychiatrické léčebně.

Maminka zase žalem emočně zemřela ve svých sedmnácti letech, protože dva roky pečovala o milovaného, ale na rakovinu umírajícího otce (zemřel v jedenapadesáti letech).

V obou rodech rodičů byly nesmírně těžké osudy. Ale u koho nejsou?!

Jako dítě jsem se cítila naprosto opuštěná. Tím spíš jsem se upnula (nejspíš podvědomě) na Boha, protože v první a druhé třídě základní školy jsem chodila do náboženství. Náš pan farář byl nekonečně laskavý a milující člověk. Děti měl moc rád. Uměl to s námi. A já jsem milovala ho i "jeho Boha". Pak ale odešel do důchodu. Přišel nový kněz. Fanatik. Tvrdý. Zastrašující. Nekompromisní. A s ním přišel v jeho kázáních stejně krutý Bůh. Nemohla jsem to vydržet. Když jsem jednou při mši (bylo mi osm let) omdlela, už jsem do kostela ani do hodin náboženství nevkročila. V odpověď na vyhrožování, že přijdu do pekla, jsem vzkázala, že "takového boha nechci". Tímto mi už nezbylo nic, k čemu bych mohla vzhlížet s důvěrou, že Život je dobrý.

Na této poslední konstelaci jsem tedy byla konfrontována s hlubokým smutkem, kterého jsem se chtěla zbavit – kdo vydrží být neustále v depresi?! - ale zároveň byl mou "jedinou životní jistotou". Tedy opět zdánlivě neřešitelný protimluv a problém.

Řešení v rámci energií ale existuje vždy.

Jmenuje se přijetí.

Už začíná být jasné, proč jsem na začátku psala, že to bude těžké psaní a ještě těžší čtení?

Pochopitelně léčivou moc přijetí praktikuji už mnoho let. Jedině proto jsem stále zde a objevuji hlubší a hlubší souvislosti Bytí. Jenže když tak žijete už mnoho let (se svou cestou zpátky k sobě jsem začala ve dvaceti sedmi letech – teď mi za chvíli bude padesát devět! - ani ne od nuly, ale snad až od kosmického bodu mrazu, z totální nevědomosti a odpojenosti od sebe), a přestože cítíte, že se váš život mění, že sílíte, chápete, uvědomujete si čím dál větší hloubku a smysl, stále nejste schopni nic z toho zužitkovat "jako občan společnosti, která jako jediná z možných (opět vlastně jen zdánlivě, ale jsme vší silou přesvědčeni, že to tak je) mu jeho práci ohodnotí i morálně a finančně", jde už skutečně do nejtužšího.

Hned tehdy, v den konstelace, jsem si uvědomila, že mou jedinou šancí je "odhalit nejhlubší kořen" mého smutku. Vlastně ne odhalit mentálně. Ten mi byl (v hlavě) známý už dávno. Funguje to teprve po celistvém vhledu a prožitku, tzn. při bolestivém procesu opouštění smluvních jistot mysli, že způsob, jakým žili naši předkové i my sami až do této chvíle, je správný a život zachraňující. Poznání, že je tomu jinak, je drsné. Ale vrcholně léčivé! Když vám amputují gangrenózní nohu, je to také příšerné – ale zachrání vám to život.

Konstelář mi můj smutek vysvětlil jako následek toho, že jsem se necítila být přijata rodiči. Ano, to je naprostá pravda. Dokonce jsem maminku ve třetí třídě po přečtení článku z čítanky o adoptovaném chlapci konfrontovala s "objevem", že určitě jsem adoptovaná… Byla, chudina, zděšená. Adoptovaná jsem nebyla.

Z letité zkušenosti práce na sobě už dávno vím, že mým druhým jménem je "hlubina". U mne nic není snadno vysvětlitelné. Pro každé pochopení musím jít vždy do stále hlubších vrstev vhledů. Pak přichází uvolnění. Ovšem jen na pár hodin. Na dveře vědomé mysli a emocí hned začne bušit další nezpracované téma.

Dnes jsem si prožila opět jeden z nekonečně bolestných vhledů. Přichází vždy nějakou dobu po vnitřní práci s energiemi vědomé pozornosti v prostoru hustých energií potlačených emocí v nevědomí.

Čím víc na sobě pracuji, tím extrémnějšímu strachu musím čelit. Správný psychologický termín je spíše úzkost, protože strach je "z něčeho konkrétního", to, co zažívám, je však hlubinná neidentifikovatelná silná úzkost, kterou si následně mozek (aby se nezbláznil z toho, že "něčemu nerozumí") transformuje do konkrétních každodenních záležitostí praktického života. Jediný způsob, jak s tímto nesnesitelným stavem "vykejvat", je vědomě přijmout všechnu sílu dané emoce. Přesně tak, jak jsem psala v článku o transformaci. Sednout si a vědomě si dovolit tyto energie v sobě vnímat. Paradoxně totiž tímto způsobem se vědomí dostává nad myšlení, které tyto emoce tvoří a podporuje jejich další růst a člověk bytostně cítí, že je silnější než tato nepříjemná energie, že je schopen ji tímto způsobem ustát a dokonce spalovat.

Uvědomila jsem si, že mým nejhlubším emočním problémem provázeným silným strachem v hlubokém nevědomí je naprostá ztráta DŮVĚRY v moudrost Života - Bytí, v jeho Záměr, s nímž nás uvrhuje do tak strašných zkoušek při pobytu v těle na této zemi.

Kdy k takovému traumatu dochází? Úplně na prvopočátku tím, co Bible nazývá "vyhnáním z Ráje". Světsky řečeno zapomenutím na to, čím ve své Podstatě JSME. Šokem z "pádu" do oddělenosti od pramene, zdroje nejvyšší moudrosti, která nás jako jediná prostřednictvím vnitřního hlasu Vyššího Já dokáže provést celou složitostí poznávání sama Sebe v rámci Jednoty Celku Bytí. Najednou začínáme myslet rozumem, snažíme se za každou cenu udržet tělo při životě, stáváme se soustředěnými pouze na svůj prospěch a na zachování rodu. Začínáme bojovat proti všemu a všem, kdo nám chce naše úmysly rozbít. Zároveň však pro záchranu jsme ochotni dál se podřizovat vychytralosti rozumu druhých, protože oni – společnost – jsou najednou tím jediným prostředím, které je schopné nám zaručit přežití. Na začátku jsou to "rozumní rodiče a rodina", která jede v zajetých kolejích zkušeností předků. Jestliže jednotlivci tvoří rodinu a společně s rodinami následně společnost, je jasné, že dochází ve společném soužití k nejrůznějším střetům. Pozitivním, záchranným, ale i zotročujícím a krutě destrukčním.

Kam tedy snahou o zachycení slovy nezachytitelných procesů v Celku mířím v této úvaze?

K úplně prvotnímu kořeni existenciálního strachu, kterým je MYŠLENÍ našeho od Moudrosti světové mysli Celku odděleného ROZUMU, tedy ega.

Teprve tehdy, až začne člověk vnímat na "svém vlastním osobním příběhu", jakým způsobem podléhá závislosti na ničivém stereotypu myšlení rozumu, který se neustále motá v začarovaném kruhu, z něhož není a nikdy nebude(!) schopen vystoupit, začne si uvědomovat nesmírnou hloubku pravdivosti slov Eckharta Tolleho a Marcelky z hor o naprosté nutnosti lidstva vystoupit z hranic mysli ega. Pokud se tedy chce posunout na vyšší vývojovou úroveň a ne jenom dovést další "vyspělou civilizaci" ke svému zániku. Ve světle současných světových událostí si však nejsem moc jistá tím, že k tomu nebude muset dojít. Kolektivní lidská mysl totálně zešílela, rozpadla se na dva tábory v krutém boji o moc. Opět. Opakovaně jako v historii už několikrát. Šance ale stále existuje. Alespoň v to věřím.

Jediná cesta z osidel myšlení rozumu vede skrze cítění a ještě lépe, protože mnohem výstižněji řečeno, skrze UVĚDOMOVÁNÍ si toho, co cítíme a bezpodmínečné přijímání všech těchto energií. Znamená to však něco pro mysl – ego - naprosto nepřijatelného: vědomě začít odstavovat rozum mysli od řídícího panelu našeho prožívání. To se egu vůbec nelíbí. Brání se zuby nehty. A ze všeho nejúčinnější obranou je právě použití strachu.

Člověk se bojí stále. Jakmile ale začne pracovat na sobě a na svém návratu k Sobě, ke svému znovupropojení se s Celkem a jeho vůlí, musí počítat s tím, že mysl mu při každé takové příležitosti připraví hned celý oceán strachu, v němž se bude vší silou snažit veškeré tyto snahy utopit. Ego – naše mysl - nás totiž raději uvidí mrtvé, než od něj osvobozené.

Proč tomu tak je?

Protože tělo sice zemře. Je to jenom hmotná schránka, skrze niž může vědomí manifestovat svou tvořivost. Ale energetický systém vědomí a jeho v něm osamostatněné části ega vibrující na jiných úrovních než hmota, se – dle zákona o zachování energie – neztratí. Zůstává v energetickém poli, aby se mohl následně vtělit do další fyzické existence a pokračovat tak v sebepoznávání. To totiž bez těla není možné. Pokud ale mluvím o přežití energií ega, musí být jasné, že tomu jde jedině o nedovolení procesu sebepoznání. Úplné sebepoznání s sebou přináší "smrt ega". Alespoň v podmínkách, jaké máme nastavené. Kdyby náhodou teď chtěl někdo argumentovat tím, že jak tedy platí zákon o zachování energie v případě mrtvého těla, nechť si uvědomí, že každá hmota se stává zdrojem potravy – energie – pro další život.

Všechno je neuvěřitelně fantasticky zkoordinované. Neexistuje chyba v samoregulativním řízení chodu Bytí. Chyby existují pouze v našich myslích. A to zase jenom proto, abychom si jednou uvědomili strůjce všeho zmaru - oddělené, a proto naprosto nedokonalé a omezené vlastní vůle v mysli - a měli co objevovat, zkoumat, čím být fascinování, poháněni k spirituálnímu růstu a tím pádem k prosperitě své i všeho, co existuje.

Bez nutnosti vědomého prožívání obou pólů Bytí to však nikdy nedokážeme. Lidstvo zatím chce jediné: žít šťastně, v hojnosti a blahu. Všechno nepříjemné jako je bolest, utrpení, smrt, nutnost podřídit se vůli Života odsunuje. Spíš se vehementně, leč zoufale marně, snaží odsunout to mimo zorné pole. Protože se BOJÍ, že dané výzvy neunese.

Přesně tak, jako jsem se bála a podlehla strachu já při svém příchodu na tento svět. Neměla jsem však šanci se ze svého Úkolu jakkoliv vyvléct. Musím jej žít. I když je to nesmírně náročné, bolestné a hrůzu nahánějící, přesto je to fascinující. Jsem nekonečně vděčná svému vnitřnímu vedení, které mi ukazuje cestu vlastním peklem. Díky jemu stále jdu ke světlu na konci ohnivého a zároveň nejtemnějšího tunelu, jaký může existovat. A přesně totéž uvědomění z celého srdce přeji všem, kdo pocítí volání vlastního Vyššího Já. Odevzdejte se mu, i když se budete hrůzou třást jako osika. Když se necháte s důvěrou vést, projdete vším a vyjdete posíleni. Mnozí zdravější na těle i duchu, svobodnější v rámci společnosti, naplněni smyslem toho, co žijí. Nakonec ale všichni dříve či později zemřeme i v těle. Je tedy pouze otázka, v jaké vědomé kvalitě zanecháme energetické tělo do další fyzické existence. Počítá se každičký drobný posun. Některým se zcela určitě podaří i nejvyšší realizace – dosáhnou vysvobození z nutnosti inkarnovat se znovu sem, do této vysoké školy života. Kéž je počet těch, kteří dosahují pokroku v růstu vědomí, mezi námi stále větší. V současné době to platí stále víc a víc. My tady a teď již připravujeme podmínky, v jakých bude lidstvo existovat příští tisíce let pozemského času.

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora

Miroslav Zelenka, Je čas se sjednotit

Smyslem života je být šťastnou a láskyplnou bytostí

Každou středu od 21:00 a od 22:00 meditace GENERÁTOR LÁSKY: ZDE

www.miroslav-zelenka.cz

MUDr. Mikuláš Štefan, Slnečnice a perly

Náhledový obrázek je pouze ilustrační

Autor a zdroj náhledového obrázku: ©pepifoto, Getty Images Signature na webu Canva.com

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 14.

Společenství safírového srdce: Past, 13. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 14. část

Z myšlenek Kláry

S Julií proběhlo vše podle plánu a tak, jak jsem předpokládala. Mám se stydět nebo být šťastná? Ani jedno, ani druhé. Beru život tak, jak přichází. Nemučím se výčitkami, když něco zvorám. Prostě se to pak snažím napravit. V téhle chvíli jsem se ale dostala do zvláštní situace. Ať už se zachovám jakkoliv, stejně se stane jen částečná náprava. Přemýšlela jsem, čemu dát přednost. Došlo mi, co opravdu chci. Vše jsem si naplánovala a rozehrála hru. Nyní je pro mě nejdůležitější, abych ji mohla dotáhnout do konce.

Klára vystoupila z tramvaje. Spěchala noční Prahou. Jindy by se radovala, že žije v  městě, kde všechno pulsuje životem. Dnes jí to vadilo. Lidé okolo ní se veselili, to jí právě rozčilovalo nejvíc. Hlupáci, baví se jako by nic a přitom se schyluje k tak hrozivé bitvě. Náhle ji někdo uchopil za rameno. Přiopilý mladík se tupě zeptal: „Hele, nehledáš společnost na dnešní večer?“

Prohlédla si ho. Docela hezký. Kdyby z něho netáhl alkohol, byl by to příjemný kluk. Nos maličko pršák, oválná tvář bez sebemenší chybičky, sebevědomý pohled, světle hnědé vlasy a zeleno-hnědé oči. Dech páchnoucí po alkoholu a cigaretách v ní však probudil vztek. Praštila ho o nosu, až zavrávoral. „Pitomče, myslíš, že se bych někam šla s ožralou?“

V jeho pohledu se zlostně zablýsklo, napřáhl se.

Jizva na jejím krku se začala probouzet. Pálila. Tělem se jí plazila zuřivost. Klára chytila mladíka za krk a jednou rukou ho zvedla. Kopal nohama ve vzduchu, chrčel a koulel očima plnýma děsu. Pohrdavě se ušklíbla. Klára se po očku podívala do okna výlohy. Z červeně rozpálené linky vycházel kouř. V mladíkovi se zvedla šílená touha osvobodit se. Chytil jí ruce obtočené okolo krku a škrábal ji, snažil se uvolnit sevření.

Zlehka zavrtěla hlavou. Odhodila mladíka opodál. Ozval se dunivý dopad a výkřik bolesti. Spokojeně vzdechla a jazykem si přejela po rtech. Než odešla, sladce mu poradila. „Než oslovíš holku na úrovni, snaž se, aby ti z huby nesmrdělo pivo a cigarety!“

Odcházela. Po několika metrech se otočila a zjistila, že mladík stále ještě leží na chodníku a nechápavě na ni civí. Užívala si pocit rozkoše.

Po dalších pár metrech si ale uvědomila, jak křehká je hranice mezi její vůlí a Torenagovou mocí. Normálně by toho mladíka odpálkovala, nikdy by ale takhle nereagovala. Otřásla se odporem. Torenag ji má ve své moci, kterou jen tak nezlomí.

Nechtělo se ji jít do Radkovy vily, přesto musela. Torenag jí to poručil. Jeho příkaz jí hřměl hlavou po celou cestu, až ji rozbolela hlava.

Vešla do vily a ihned zamířila do magické pracovny. Jinam ani nemohla. Radek se stále ještě zlobil. Vmetl jí do tváře, že jí to nikdy neodpustí. Nechápala důvod, proč jí to mrzí. I když ne tak moc jako zloba Artura.

„Vítám tě,“ zaznělo, sotva otevřela dveře.

Lekla se tak, až trochu vyjekla. „To není možné.“

„Jak vidíš, je.“ Torenagův hlas plný arogance se rozlehl celou pracovnou. „Zatímco jsi plnila plán s tou Jasnocitnou, prolomil jsem tvou magickou zónu.“

Klára zavřela dveře a popošla ke svému magickému desetiúhelníku. Provedla rituál, který ji měl zajistit, že tohle je jen a jen její magické místo. Nikdo do něj nesměl vstoupit bez jejího pozvání. Na Torenaga nepůsobí ani to.

„Jak je možné, že jsem tě dnes ztratil z dohledu?“

Alespoň k něčemu to bylo dobré, pomyslela si Klára, ale ihned ten pocit potlačila, aby se neprozradila. „To kvůli mému kouzlu, aby sem nikdo nevstoupil,“ ukázala na své magické jméno, „bylo velmi silné. Abys ho zlomil, musel jsi použít spoustu energie a tím se narušila tvoje vnitřní rovnováha. Proto jsi mě na chvíli nemusel cítit jako za normálních okolností.“

Spolkl to a ihned se zeptal. „Vše proběhlo podle plánu?“

„Ano.“

Torenag stiskl rty, očividně chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Zmizel a nechal Kláru o samotě. Sedla si na podlahu, opřela se o zeď a rozbrečela se. Tentokrát jí to prošlo, už ale co bude dál? Mobil jí oznámil přijatou smsku. Vyndala z kabelky mobil a přečetla si: Jo, souhlasím. Se vším. Doufám, že to není podraz.

Klára ihned odepsala: Ne, není. Přísahám.“

Vzápětí dostala další vzkaz: Proč jsi tam nechala svůj prsten.“

Co na to odpovědět? Pravdu anebo výmluvu? Klára civěla na displej, poté z okna a nakonec se rozhodla: Ber to tak, že nepotřebuju, abys byla jako kniha.

Odpověď: Dobrá. Co ale ty?“

Klára rychle odepsala: Ze mě už je slabikář… to však rychle smazala a odeslala jiný text: Já se o sebe umím postarat.

Klára se usmála. Kostky jsou vrženy.

Z myšlenek Společenství safírového srdce

Rytíř Perun – vládce z Nebeských výšin: ve vašem světě říkáte: jak na dole, tak nahoře. Ne že by to vždycky platilo, ale v některých případech se dá toto rčení uplatnit. I my pracujeme s pravděpodobností, logikou, odhady, emocemi a pocity, zkušenostmi z minulosti. Pomocí nich analyzujeme každý boj, situaci či osobnost. Na začátku této cesty jsme věděli, že první polovina bude klikatější a může nás dovést do několika bodů. Z každého z nich by se události odehrávaly zcela jiným způsobem. Z toho vyplývá, že tedy až po dosažení jednoho z těch bodů budeme vědět, jak dál vést skupinu a jaké šance mají na výhru. Na tuto chvíli, kdy se tak stalo, jsme čekali jako na smilování.

Král stál zamyšleně u stolu a naslouchal Vesně, Neridě a Amrasovi, kteří mu přednesli fakta, do jaké fáze mise dospěla. Když skončili, ujišťoval se: „Vše je tedy tak, jak jste předpokládali?“

Vesna přikývla, Sírius ji doplnil: „Arella a Morena věděly od začátku, že toto nebezpečí může vyvstat, proto jsme se pojistili. Perun měl také naprostou pravdu. Nejdůležitější úlohu zde sehrály city.“

Perun se pousmál. „Láska je hnací a nejmocnější silou ve Vesmíru. Na Zemi vládne nestabilita a nejistota, proto jsou city tak chaotické, ale i tak se dají předvídat.“

Arella a Morena se na sebe usmály. Ringeril na ně. Poté se rozhlédl po ostatních, potichu konstatoval. „Škoda, že tentokrát nám vlastně pomohou ty zápornější.“

Nerida přikývla. „Neříká se mi to snadno, ale…“ jako by nemohla pokračovat, a tak ji král lehce pobídl. „Ocitli se v pasti zla. Muselo nutně dojít k tomu, že jedině něco negativního jim pomůže, aby se narušila tak obrovská nevýhoda.“

Tiana si složila ruce na hrudi a téměř až obdivně vyprávěla: „V dračí říši se traduje, že sám ďábel nemá rád nerovnováhu. Temno si hlídá, aby se podobné pasti narušily. Boj Světla a Tmy nesmí ohrozit přílišné vyhrocení k jedné straně.“

Veles zamyšleně navázal na její slova. „Slyšel jsem už o této filozofii. Musím konstatovat, již několikrát jsem viděl, že funguje. Je to až neskutečné. Doufejme, že to bude platit i v našem případě.“

Tím se vrátili k jejich misi, a král se zeptal: „Vesno, hlídáš ji dobře?“

„Ano, je neustále pod mým dohledem.“

„Ona o tom však neví?“ Vesna zavrtěla hlavou, král spokojeně dodal. „Dobře, pokračuj dál a snaž se, aby se držela toho, co začala. A co ta Prvovznešená?“

„Tu mám na starosti hlavně já,“ odpověděl Amras a pochvalně dodal, „Kamilovi a Martinovi důvěřuje. Silvii má velice ráda. Její havran, Noční slunce, jí hodně pomáhá. Myslím, že pochopila, o co tu jde.“

I toto krále potěšilo, a tak přešel k dalšímu dotazu. „Jsme v bodě, který nám konečně odkryl, jak se věci vyvinou dál. Povíte o tom těm dvěma Světlokrevným?“

Veles ukázal na Morenu a Arellu: „Dohodli jsme se, že ne. Nyní vědí to, co potřebovali. Bude lepší, když je nebudeme více zatěžovat.“ Zdálo se, že král pochybuje, a tak Arella dovysvětlila: „Tohle by už na ně mohlo být příliš. Brali jsme v úvahu všechny možné úhly, jasně převážil fakt, že je jim k ničemu vědět o tom, co se právě rozehrálo.“

„Mohlo by jim to pomoci, aby se cítili jistější.“

Morena sice s králem souhlasila, ale ihned poté zavrtěla hlavou. „Tím by ale vyvstalo nebezpečí, že se prozradí. Jen oni dva vědí od začátku o trochu víc. Pokud by se nyní dozvěděli ještě další informace, dříve či později by se prořekli. To by rozbilo jejich důvěryhodnost. Ostatní členové by se mohli cítit méně důležití a odstrkovaní.“

„Nyní každý z nich ví to, co musí, aby mohl jít dál,“ vzala si slovo Tiana. „Není dobré zatěžovat jejich mysl a srdce více, než je nutné.“

„Máš pravdu, rytířko. Žil jsem na Zemi dost dlouho, abych to pochopil.“ Král se zasněně podíval do bílého prostoru. Jako by vzpomínal na svůj život před vraždou a rodinu, z nichž někteří podlehli Prázdným. Došlo mu to zlomek sekundy předtím, než ho vlastní bratr zabil. To bylo nejhorší poznání. Oproti tomu se zaradoval ze zjištění, že jeho národ pochopil, že ho nikdy neopustí a jmenovali ho patronem země v srdci Evropy. Usmál se a vrátil se do přítomného okamžiku: „A co teď?“

Arella a Zacharel se tvářili tajemně, a ke králově překvapení téměř pobaveně. „Jak jsme zjistili, čeká je setkání,“ začala Arella a Zacharel, který se snažil nesmát, dořekl.

„S jedním z nich.“

Z myšlenek Kamila

Včera jsme se s tátou, babičkou a dědou bavili o všem, co prožíváme. Julie se nám začíná příliš vzdalovat. Podle mě to není jen kvůli Lie. Ta v tom sice sehrála svou roli, ale je za tím i něco jiného. Babička se ke konci diskuse Julie zastala, že si neumíme představit, jaký strach prožívá. Váhavě jsem souhlasil a poté babička pronesla ta hrozná slova: „Představ si, kdybys tušil, že něco hrozí tvému nejlepšímu příteli.“ Udělalo se mi až zle, Martina bych bránil zuby nehty, celým svým srdcem. Je to fakt, neměl bych ji nijak soudit. Táta na závěr jen tak pronesl: „Všechno zlé může být i po něco dobré.“ Nechápu, proč jsem měl pocit, že se mi na zátylku naježila kůže.

Kamil a Martin diskutovali o vzkazu od Julie. Ta dnes ráno všem napsala, že si potřebuje na pár dní odpočinout, protože toho bylo na ni moc. Brzy se ozve. Pokud jí budou potřebovat dříve, ráda pomůže.

„Znělo to upřímně. Ne jako ty její nervózní narážky.“

Kamil optimisticky nahodil. „Třeba si konečně uvědomila, že to trochu přeháněla.“ Jeho optimismus ale povadl. „Stejně mě to… s Julií mrzí. Když jsme se seznámili, byla príma.“

„Jako Jasnocitná to má asi těžší.“

„Jo, to jo. Zvlášť, když je zamilovaná. “ Kamil obrátil oči v sloup a Martin vyprskl smíchy. „Co je? Já to myslel vážně.“

„Já se nesměju tomu, co jsi řekl. Jen tak mě najednou napadlo, až budeš mít holku, “ Martin se zastavil. Na ulici ke Kamilově domu právě nikdo nebyl, a tak Martin teatrálně zarecitoval: „Budete se líbat a ty najednou jen tak mimochodem proneseš. Hele víš, jsem Světlokrevný s vlčí DNA. Bojuju proti zmetkům Prázdným a znám pár fakt dobrých rytířů…“

„Tak ta by vzala do zaječích dřív, než bych to dořekl,“ smál se Kamil, ale vzápětí mnohem vážněji přiznal: „Trochu jsem o tom přemýšlel. Chtěl bych holku Světlokrevnou.“

„To já asi taky. Nebo Prvovznešenou jako Lia.“

„Jo, Prvovznešenou bych taky bral.“ Opět se dali do kroku, když Kamil dodal: „Asi to je ale pěkná blbost vybírat si někoho podle… no víš, co.“

„Třeba ne,“ opatrně nahodil Martin. „Možná, že ta pravá pro nás je opravdu Světlokrevná anebo Prvovznešená. Vezmi si naše přátelství.“ Martin ukázal na Kamila. „Hned, jak jsem tě ve škole uviděl, uvnitř mi něco říkalo, že bych tě chtěl za kámoše. A vidíš, stali se z nás fakt bezva kamarádi. A podle mě v tom hraje velkou roli to, že jsme dva Světlokrevní.“

„To jo, jsi nejlepší kámoš, jakého jsem kdy měl.“

Podívali se na sebe. Nemuseli pronést jediné slovíčko a oba moc dobře věděli, že jejich přátelství je to to nejskvělejší, co je potkalo. „Zacharel by řekl, že je to osudový bod v našich životech.“ Martin se smíchem souhlasil.

Vzápětí jejich smích utichl.

Před nimi se objevila trhlina. Prostor ulice narušovala nepravidelná linie vedoucí do temného prostoru s modrým nádechem. „Ta tmavě modrá mě trochu uklidňuje. Trochu!“

„Jo, přesně tak,“ připustil Kamil, ale náhle ucítil příval vlčí síly. V mysli mu vyvstal obrázek svobodně utíkajícího vlka. Ten se náhle zastavil, sedl si a mocně zavyl. Uchopil Martina a přiměl ho vejít dovnitř.

„Můžeš mi laskavě ří…“

„Ten vlk ve mně sem chtěl,“ přerušil Kamil Martina. „Něco nebo někdo na nás tady čeká.“ Martin s povzdechem povytáhl obočí. Rozhlédli se kolem. Martin udiveně pootevřel rty, ale nevydal ani hlásku. Kamil téměř s posvátnou hrůzou i obdivem řekl: „Nic tu není, a přece jako by tady bylo všechno, co existuje.“

„To sedí.“

V modrém nekonečnu se mohlo každičkou chvíli objevit cokoliv: hory, oceán, les, brána, ulice, alej, jezero, posvátný pentagram, zasněžený zámek… jako by sám prostor rozhodoval o tom, co v sobě stvoří. „Jde mi z toho hlava kolem.“

„Nejsi sám,“ ubezpečil ho Martin a ukázal před sebe. Přicházela k nim postava v černém plášti. Prostor okolo ní zářil o několik odstínů světlejší modré, takže dobře vynikala na tmavším pozadí. Dlouhé havraní vlasy protkané šedivými prameny splývaly s pláštěm. Naopak jantarové oči a vrásčitá bledá kůže s ním silně kontrastovala. Muž se zastavil asi na metr od Kamila a Martina.

Oba zamumlali jakýsi pozdrav, načež Kamil trošku nervózně nadhodil. „Vy určitě víte, kdo jsme. Představování je asi zbytečné, že jo?“

Namísto odpovědi se ostře zeptal: „Máte strach?“

Kamil by rád žertovně odpověděl, že ne, protože je přece úplně normální jít po ulici a nejednou z ničeho nic vstoupit do nějaké trhliny, která je zavede k… Bůh ví, kdo to je. Martin byl ale rychlejší. „Trochu.“

Muž maličko sklonil hlavu a pousmál se. Když ji opět narovnal, pravou ruku si položil na srdce a hrdě odříkával: „Jsem tem, který miluje lásku i boj. Jsem ten, který vyznává chaos i řád. Jsem ten, který umí tvořit i ničit. Jsem ten, který je součástí dne i noci. Jsem Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene.“ Muž se na zlomek sekundy odmlčel a položil jim stejnou otázku: „Máte strach?“

Martin a Kamil si vyměnili tázavé pohledy, Martin se nakonec podíval na muže a pokrčil rameny.

Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, postoupil o dva kroky blíže. Nejprve se zpříma podíval Kamilovi do očí. Ten v odraze mužových očí uviděl sebe a vlka. Působilo to, jako když se dva obrázky spojí tak, aby bylo vidět oba dva, a přesto vznikla nová ilustrace. Když se muž zahleděl do Martinových očí, Martin uviděl podobné vyobrazení – on a černý jaguár prolínající jeden druhého. „Vaše síla je křišťálově čistá. Je mi ctí, že chcete chránit strážce.“

Martin se nadechoval, podle jeho výrazu tváře to nevydalo, že chce říct něco optimistického. Muž ho však zvednutím ruky umlčel. „Vím, že jste se ocitli v pasti.“

„A nevíte, jak z ní?“

„To není moje starost,“ odpověděl Martinovi s ledovým klidem Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene. „Jste tu ze zcela jiného důvodu.“ Kamil a Martin se na sebe podívali, vzápětí oběma rozkázal: „Svlékněte si trička.“

Nechtělo se jim, ale jeho přimhouřené oči naháněly zvláštní druh strachu. Raději poslechli. Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, vytáhl z pod pláště křišťálový meč se zlatou rukojetí.

A pak šlo všechno bleskurychle.

Dvě máchnutí mečem. Dva výkřiky. Bolest, která je oba dostala na kolena. Kapky krve na zemi.

Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, se usmíval: „Krása.“

Kamil a Martin se hrabali na nohy. Oba nevěřícně zírali na muže před sebou, potom na krvavou jizvu táhnoucí se oběma od středu hrudníku až téměř k pupíku. Martinovi vybuchl. „K čertu, co má tohle znamenat?“

„Doufejme, že to, co jsem zamýšlel.“

Kamil si sáhl na zasychající jizvu a naštvaně se zeptal: „A co to, ksakru mělo být“

„Mohl bych vám to prozradit,“ zadumaně uvažoval Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene. „Proč bych to ale dělal?“

„Třeba proto, že to bolí jako čert a ani nevíme, k čemu to je dobré?“ zaútočil Martin, což muže spíše pobavilo. Schoval meč a s rukama složenýma na břichu, je ujistil. „V pravý čas uvidíte a pochopíte.“

Martin a Kamil se na sebe podívali a… raději se začali oblékat, přičemž naslouchali Jednomu z těch, kteří stvořili strážce Pramene: „Mám rád pravdu, proto vám ji povím. Záleží mi jen a jen na bezpečnosti strážců Pramene. To ostatní je pro mě druhořadé. Tohle vše dělám pro strážce Pramene. Ne pro vás.“

„Dík za upřímnost,“ zamumlal Kamil a Martin s povzdechem souhlasil.

„Přesto mě fascinuje, co jsem z vás cítil. Ve vašem nitru jsem cítil chaos i řád, lásku Světloktrevných i boj za lidský svět. Toužíte tvořit, ale jste odhodlaní i zničit nebezpečí, které vyvstalo.“

Když nastala odmlka, Martin tiše prohlásil: „To měla být asi lichotka.“

„Ano, byla,“ souhlasil Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, „a proto vám dám cennou radu. Pro všechny.“ Položil si pravou ruku na srdce a vznešeně pronesl: „Až budete umírat, neodhánějte od sebe smrt, přijměte ji s otevřeným srdcem.“ Ještě než jim zmizel z očí, vykřikl: „Nebojte se, nikdo nemůže to mé označení na vaší hrudi vidět.“

Rázem se ocitli na ulici tam, kde stáli předtím, než vkročili do tajemného prostoru. „Tím myslel tu jizvu, že jo?“

Kamil přikývl. Martinova otázka ale nerozehnala tu největší obavu. Podívali se na sebe a věděli, že jim v mysli dotírá jediná otázka: Je možné s otevřeným srdcem přijmout smrt?

Společenství safírového srdce: Past - Část 15. - již brzy

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Petr Ludwig, Jak získat řád v dnešním složitém světě

Přednáška Petra Ludwiga

Autor knihy Konec prokrastinace

www.strudluj.cz

Richard Stříbrný, Superpředpověď na rok 2021

Vyhodnocení nejvýznamnějších konstelací specificky ovlivňujících dění v České republice i ve světě. Bude rok 2021 suchý či vlhký ?  Bude to rok růstu či utahování opasků ? Jaký lze očekávat dopad Covidové pandemie na českou a na světovou ekonomiku či na geopolitická uskupení. Napětí mezi znamením Vodnáře a znamením Býka - Být či mít ? Sdílet nebo vlastnit ? Pozitivní a negativní astrologické extrémy v roce 2021.

http://www.stribrny.cz/

Hana Sar Blochová, Křest knihy Strážkyně paměti

www.sar-blochova.cz

Štědrý den

Za tichých zimních večerů ožívají domovy šťastným šepotem tradic a zvyků. Štědrý den, magický večer plný lásky, rodinných zvyků, nás zve ke společnému stolu plnému chutí a tradic. S vánočním stromem, ve svitu svíček a poslechem koled či sledováním pohádek, vytváříme společně nezapomenutelné okamžiky spojené s rodinnými pouty.

Vánoční zvyky a tradice, které nás spojují a tvoří kouzelnou atmosféru tohoto svátečního dne si můžete přečíst zde:
www.novinky.cz/clanek/vanoce-vanocni-zvyky-ktere-navodi-atmosferu

Iva